Petr Placák, EUROSKOP, 30. července 2012
V Londýně byly v pátek zahájeny letní Olympijské hry 2012. Oproti předešlé olympiádě před čtyřmi lety v Pekingu, která byla podbarvena ideologicky pojatou čínskou „show“, jsou letošní olympijské hry v tomto ohledu civilní – vane z nich jen komerce.
V běhu událostí bouřlivého minulého století se novodobé olympijské hry poněkud vzdálily představě jejich zakladatele francouzského aristokrata Pierra de Coubertina o sportovním klání nadšených amatérů, které je prosté jakýchkoliv vnějších vlivů. Do historie OH se neblaze zapsaly především hry v roce 1936 v Berlíně pod patronátem nacistického režimu, který je využil k masové politické propagandě – především před domácím publikem chtěli nacisté představit Německo jako legitimní a mezinárodním společenstvím respektovaný stát, což se mu – s přispěním tehdejšího světa, včetně zavedených demokracií – více méně podařilo.
Olympijská studená válka
Politika pak OH už neopustila. Ukázalo se to hned po druhé světové válce na olympijských hrách, které se konaly v roce 1948 rovněž v Londýně. Bylo krátce po komunistickém puči v Československu, panovaly obavy ze sovětské invaze do Titovy Jugoslávie i ze sovětského útoku na Západ. Studená válka nabírala na obrátkách v ovzduší, ve kterém byly pořád ještě živé hrůzy druhé světové války. Z londýnských her tak byly „předem vyloučeni oba „váleční zločinci: Německo s Japonskem.
Tyto státy ovšem nebyly samy, kdo se her nezúčastnil. Na hrách nebyli zastoupeni ani reprezentanti SSSR. Na rozdíl od Japonska a Německa se ovšem Moskva nezúčastnila her z vlastní vůle. Ve stále studenějším ovzduší, které panovalo mezi Západem a Východem, Moskva OH v Londýně bojkotovala tvrdíc, že za nimi stojí „imperialistické spiknutí zosnované Spojenými státy.
Trénink před ostrým startem. Skokanka do vody ve vodním centru olympijského parku v Londýně, 24. července 2012. Foto AP
Díky nové hrozbě, která se objevila na východě, nejen olympijský Západ nedávné smrtelné nepřátele západní civilizace rychle rehabilitoval. Západní Německo se na hrách objevilo už na následujících OH v Helsinkách v roce 1952, zatímco komunistická NDR nabídku vytvořit společný tým odmítla.
Moskva si ovšem uvědomila, že bojkotem OH přichází o významný propagandistický trumf a sověti se v Helsinkách objevili již v plné síle, stejně jako komunistická Čína. Ideologicky motivovaná vise vítězství nad západními kapitalisty – aspoň ve sportu, když ne jinak – se pak stala konstantou účasti komunistických zemí na OH.
Moskva 1980
Rovněž Západ měl ovšem s Olympijskými hrami problémy, zvláště když Mezinárodní olympijský výbor (MOV) přiřkl organizaci her v roce 1980 Moskvě. Západ se obával, že Kreml hry využije k politické propagandě obdobně nestoudně jako nacisté v roce 1936.
Západ k bojkotu her v Moskvě dovedla ovšem až sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979. Olympijské hry v Moskvě, které se konaly následující rok, bojkotovalo dosud největší počet států v historii. Vedle USA a Kanady to byly Spolková republika Německo, Norsko, Izrael, Japonsko, a také s Rusy rozkmotřená Čína. Celkem hry bojkotovalo 67 států a pro Kreml to nepochybně byla mezinárodněpolitická prohra, i když většina západoevropských zemí, respektive jejich národní olympijské výbory, mj. Británie, Francie a Itálie, se rozhodly navzdory doporučení svých vlád výpravy sportovců do Moskvy vyslat s tím, že politika nemá na OH co dělat. Politické bylo ovšem už jen samo rozhodnutí uspořádat hry v Moskvě.
Los Angeles 1984
Moskva si ovšem potupu z roku 1980 nenechala líbit a na příštích OH, které se konaly v roce 1984 v Los Angeles, se postarala o revanš. Za záminku bojkotu her si Moskva vybrala aktivity ruských exilových organisací, které se chystaly oslovit sovětské sportovce. Kreml tvrdil, že sportovcům z SSSR hrozí teroristický útok a že USA nejsou schopny zabezpečit jejich bezpečnost. Byl to o to pikantnější argument, že Kreml nechal nedlouho předtím sestřelit jihokorejské dopravní letadlo s 269 civilisty na palubě.
K bojkotu her Moskva vyzvala i své satelity, včetně komunistického Československa, které se, jako vždy nejsnaživější, k bojkotu okamžitě přidalo. Jediný stát „socialistického bloku, který se postavil na zadní, bylo Rumunsko, které pak za svou neposlušnost vůči Moskvě sklidilo v Los Angeles veliké ovace.
Novodobí gladiátoři
A nešlo jen o politiku. Bojkot SSSR a jeho satelitů nepoškodil ani tak samotné hry, na které do Los Angeles přijel rekordní počet zemí i sportovců, jako atlety z komunistických zemí, kteří se na OH připravovali jako na vrchol své životní kariéry.
Sportovci z komunistických zemí se stali obětí svých vlastních vlád, které vrcholový sport nestydatě využívali k propagandistickým účelům. Těm byla podřízena veškerá sportovní kariéra i zdraví vrcholových sportovců. Visi olympijských her jako nadšených amatérů zápolících v bratrském ovzduší mezinárodní vzájemnosti rozbila ještě před jejich komercializací snaha komunistů porážet sportovce z kapitalistických zemí stůj co stůj, mj. užíváním nedovolených prostředků. Amatérský statut „komunistických sportovců byl pouze papírový – ve skutečnosti to byli profesionálové, či spíše nesvobodní gladiátoři, kteří byli k souboji, či spíše boji, vychováváni státem od dětství.
„Továrny na sportovce, drezurovaná nedospělá děvčátka, která byla v útlém věku odebrána jejich rodičům, podplácení sportovních funkcionářů, vypjatý nacionalismus byly smutné domácí kulisy čínských olympijských her před čtyřmi lety v komunistickém Pekingu, které byly hostiteli pojaty jako propagandistická příležitost číslo jedna, jíž musely mj. ustoupit staré čtvrti metropole, jejichž obyvatelé byli nemilosrdně vystěhováni. Mimochodem chlouba letních OH v Pekingu 2008, olympijský stadion „Ptačí hnízdo zeje prázdnotou a chátrá.
Aby se zamezilo zneužívání olympijských her ze strany nejrůznějších pochybných režimů, měly by se olympijské hry jednou provždy vrátit do země jejich původu – do Řecka, čímž by se omezila jejich pravidelně uměle vybuzovaná národní atraktivnost i komercionalizace, která je druhá stránka odvrácené tváře olympijských her.
Autor: Petr Placák