Hamáček: Užší spolupráci EU a NATO brání kyperská otázka


Petr Zenkner, Euroskop, 3.8. 2012

O vztazích mezi EU a NATO či středoevropské spolupráci hovořil EUROSKOP s místopředsedou zahraničního výboru a stínovým ministrem obrany za ČSSD Janem Hamáčkem.

Jakou vidíte budoucnost spolupráce NATO a EU v oblasti obranné spolupráce? Je tato spolupráce žádoucí?

Ve světle tenčících se rozpočtů na obranu si už nemůžou evropské státy dovolit luxus přehlížet výhody plynoucí z členství v jedné či druhé organizaci. Je na čase se vydat cestou racionalizace a kombinace schopností a mechanizmů, které obě organizace nabízejí. Dobrým příkladem je oblast civilních kapacit na zvládání postkonfliktních situací – jako je současná situace v Afghánistánu. Unie se zde hodně angažuje, ale i Aliance ve smyslu nedávno schváleného strategického konceptu akcentuje nutnost tyto civilní schopnosti rozvíjet. Zde se nabízí ideální prostor pro posílení spolupráce a koordinace mezi NATO a EU s nezpochybnitelným užitkem pro obě organizace.


Afghánistán je jeden příklad spolupráce. Proč ale není propojení mezi bruselským centrem NATO a EU intenzivnější i v jiných oblastech?

Značnou zátěž mezi EU a NATO představuje nedořešená kyperská otázka. Hlavní aktéři tohoto sporu, Kyperská republika a Turecko, totiž spolupráci obou organizací efektivně blokují. Bude potřeba značného politického úsilí k vyřešení tohoto problému. Jsem však optimista a věřím, že pokud Ankara bude pokračovat v přibližování k EU, a možná jednoho dne i k získání plného členství, podaří se nastartovat spolupráci v celé řadě praktických oblastí.


Jan Hamáček
Jan Hamáček (ilustrační foto)

Jste stínový ministr obrany. Jak se stavíte k prohlubování spolupráce mezi evropskými státy v oblasti sdílení vojenských schopností (tzn. smart defence či pooling and sharing)?

Obecně více než pozitivně. Náklady spojené s udržováním moderních vojenských systémů jsou vysoké a výdaje na obranu klesají napříč členskými státy NATO a EU. Je nepochybné, že v některých kritických schopnostech bude dříve nebo později třeba se téměř kompletně spoléhat na naše spojence a zároveň se specializovat na určité jiné schopnosti, které budeme ochotni poskytnout našim spojencům.


Mohl byste být kontrétnější? Kde vidíte pro Českou republiku její specializace?

Česká republika je mezi spojenci dobře zapsána díky svým schopnostem v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení, velmi dobré renomé mají české speciální síly. Důležitou roli bychom rovněž měli hrát v oblasti vrtulníkového letectva vzhledem k dlouhodobým zkušenostem se stroji Mi – 8/17/171.


Když se ještě vrátíme k obecnému principu sdílení vojenských schopností. Zcela jistě je výhodný ekonomicky a logisticky. Nemohou ale vzniknout politické problémy?

Samozřejmě tento koncept je velice lákavý, ale vyžaduje značnou dávku politické odvahy a představivosti. Předpokládá značnou důvěru mezi spojenci. V neposlední řadě se dotýká i našeho chápání suverenity. Její podstatnou součástí je svrchovaná kontrola ozbrojených sil. Nejde jen o společnou obranu v případě přímého vojenského ohrožení podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Prozatím si dokážu představit spíše spolupráci v oblasti vojenského školství či společného výcviku. Postupně však budeme muset jít dále, protože pro udržení vysoké kvality našich ozbrojených sil je takovýto druh spolupráce přímo nezbytností.


Jak hodnotíte dosavadní spolupráci v rámci obranné středoevropské iniciativy, zejména pak na platformě Visegradské čtyřky?

Pozitivně. A osobně bych si v této oblasti regionální spolupráce přál větší pokrok. Nicméně je to výsledek dlouholeté evoluce a budování vzájemné důvěry. Státy střední Evropy jsou si v mnohém blízké, ale často postrádají potřebnou zkušenost a důvěru, jaká existuje ve Skandinávii. Zájem o těsnější spolupráci je často nestálý a má tendenci se měnit v závislosti na výsledcích voleb. Vinu na tom má i Česká republika a do budoucna by měla usilovat o konzistentnější přístup.


A co společné zbrojní nákupy? Je to řešení pro čas armádních škrtů?

Pokud bychom v rámci Visegrádu chtěli realizovat společné nákupy zbrojních systémů, jak je občas zmiňováno jako možná cesta k lepší efektivitě hospodaření v armádě, budeme muset řešit celou řadu složitých technických problémů. Proto jakékoliv společné akvizice z povahy věci vyžadují nejdříve sladění pořizovacích cyklů na úrovni jednotlivých armád. Zatímco Česká republika rozhoduje o nákupu nových nadzvukových letounů, neboť se blíží konec smlouvy o pronájmu švédských strojů Gripen, pro Slovensko to bude aktuální nejdříve za pět let, kdy končí životnost jeho stíhacích letounů MIG. To se samozřejmě netýká jen nadzvukového letectva. Příkladem mohou být i obrněné transportéry a další vojenská technika.


V souvislosti s krizí v Sýrii a nedávno zakončenou vojenskou operací v Libyi, neukazuje se, že Evropská unie je jen jakýmsi papírovým tygrem?

Nemyslím si. Spíše je současná situace kolem Sýrie jasným signálem, že EU musí pokračovat v rozvoji svých vojenských kapacit, aby byla schopna podpořit své diplomatické aktivity adekvátní vojenskou silou. Konflikt v Libyi, kde Spojené státy nechtěly převzít roli vůdce vojenské koalice, demonstroval ochotu a schopnost Evropanů jednat nezávisle, i když se značnou logistickou podporou ze strany Washingtonu. Nicméně stejně jako tomu bylo v případě vleklých konfliktů na Balkáně, tak i události v Sýrii jasně ukazují, že Evropa musí být schopna v případě nutnosti zvládat krizové události alespoň ve svém blízkém okolí sama. Občanské války, humanitární krize, ale i přírodní katastrofy mohou do budoucna značně destabilizovat státy sousedící s Evropskou unií a mít přímý dopad na naši bezpečnost, například v podobě nekontrolovaných vln migrantů z postižených zemí.

Je tak naprosto evidentní, že EU musí usilovat o rozvoj svých obranných kapacit, tak aby měla k dispozici adekvátní síly, které by byly schopny nasazení v nejbližším okolím. V tomto ohledu je potřeba podporovat vznik sil rychlé reakce EU, které by sestávaly z elitních jednotek, které dají k dispozici jednotlivé členské státy v rámci regionálních bojových skupin (tzn. Battle Groups).

Autor: Petr Zenkner, Euroskop

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality