Petr Placák, EUROSKOP, 1. října 2012
Minulý týden uplynulo osm set let od doby, co byla 26. září 1212 vydána Zlatá bula sicilská, která významným způsobem upravovala zahraničně politické postavení českého středověkého státu, který se s definitivní platností stal dědičnou monarchií.
Podle novodobých interpretací tak český stát získal vůči říši naprosto nezávislé postavení, podle jiných tím naopak došlo k dalšímu upevnění vztahu mezi českými zeměmi a říši. Ať už se přikláníme k jakémukoli výkladu, jedno je neoddiskutovatelné – po době zmatků v 12. století Zlatá bula sicilská potvrzovala mocenský rozvoj českého středověkého státu a postavení Českého království jako významného mocenského hráče na mapě – když ne celé latinské (západní) Evropy – tak jejího centra v rámci Svaté říše římské.
I když už předchůdcům Přemysla Otakara I. se dostalo královského titulu, bylo to v rámci jednorázové odměny lenního pána – císaře svému vazalovi za prokázané služby. Tak císař Jindřich IV. udělil královský titul českému knížeti Vratislavovi II. (jako králi prvnímu), který v době tzv. boje o investituru mezi císařstvím a papežstvím hájil v říši zájmy císaře, vojensky porazil vnitroříšskou proticísařskou opozici a čeští jezdci pak pomohli císaři v boji o Řím.
Podobně obdržel od císaře královskou hodnost i český kníže Vladislav II. za jeho pomoc Fridrichu Barbarossovi při jeho tažení proti odbojnému Milánu, kde české vojsko sehrálo rozhodující úlohu. České země se tak staly stěžejní základnou pro císařskou moc.
Jestliže dosud byl český stát spíše pasivním objektem mezinárodní politiky, který mocní používali ke svým cílům a který pak za služby odměňovali, coby dědičná monarchie se český stát vyšvihl mezi přední mocenské hráče na tehdejší mezinárodní scéně.
Vzestup českého státu v mocenského spoluhráče pokračoval za Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava II. a vyvrcholil ziskem císařské koruny a vládou Karla IV., kdy se české země staly základem Karlovy celoříšské, či celoevropské politiky s Prahou jako hlavním městem říše, s první zaalpskou universitou a s vlastním arcibiskupstvím.
Co se týká vztahu Českého království k říši a jeho dnešních aktualizací v podobě vztahu České republiky k Evropské unii, tak je dobré si připomenout, že suverénní postavení si české země nevydobyly proti říši, ale získaly ho právě díky ní, a že v zahraniční politice českých panovníků nešlo nikdy o to říši oslabit či ji rozbít nebo se z ní vymanit, ale naopak využít její rámec k dalšímu mocenskému, ekonomickému či kulturnímu vzestupu českých zemí. To je skutečně problém, který je – v podobě vztahu České republiky a Evropské unie -aktuální i dnes.
Autor: Petr Placák