Genderové kvóty: Komise si hraje s členskými státy na schovávanou

Ondřej Krutílek, 21.11. 2012, psáno pro Euroskop

Když komisařka Viviane Redingová před týdnem na svém Twitteru oznámila, že Komise přijala její návrh na zavedení kvót pro zastoupení žen ve vedení podniků, okamžitě se v médiích spustila lavina komentářů, které měly jedno společné: většina z nich o samotný text návrhu ani nezavadila. Jaký tedy je? A stojí za to jej přijímat?

I když se oprostíme od důležité ideové debaty, v jejímž rámci se řeší, zda kvóty ano či ne, a pokud ano, zda na úrovni EU nebo na úrovni jednotlivých členských států, vyvstane před námi mimořádně kontroverzní text. Ostatně není žádným tajemstvím, že návrh směrnice byl Komisí, navenek standardně vystupující konsenzuálně, přijat až napodruhé. V říjnu se proti němu postavila (paradoxně?) většina jejího ženského osazenstva (mj. komisařky Neelie Kroes, Catherine Ashton, Connie Hedegaard, Máire Geoghegan-Quinn a Cecilia Malström). Pochopitelně s čestnou výjimkou Viviane Redingové.

Z formálního hlediska je návrh problematický proto, že členským státům dává planou naději, že si výslednou normu budou moci implementovat v rámci možností (při respektování jejích cílů) podle svého, tedy se zohledněním vlastních podmínek a zvyklostí. Právě to by měly unijní směrnice obecně umožňovat. Každý, kdo návrh četl, vám ale potvrdí, že je formulován natolik restriktivně, že akční rádius členských států fakticky limituje na debaty na půdě Rady EU. Po potenciálním přijetí návrhu v Bruselu (nebo Lucemburku) nebudou moci členské státy s největší pravděpodobností jinak než směrnici „prohnat národními parlamenty a ve stanovené lhůtě (2 roky) provést.

Pokud byla Komise vedena snahou zajistit stejné (právní) podmínky v celé EU, měla svůj návrh otevřeně konstruovat jako přímo účinné a přímo použitelné nařízení a nehrát si s členskými státy na schovávanou. (Jedinou polehčující okolností pro Komisi je, že v případě sporných návrhů postupuje obdobně už řadu let – z poslední doby lze zmínit v září definitivně schválený návrh směrnice o energetické účinnosti – a otevřeně se proti tomu staví jen málokdo.)

Pokud jde o obsah návrhu, zarazí – krom samotného požadavku na zavedení kvót, což by samo o sobě stačilo -, jaké nároky klade na veřejný sektor. Text počítá s tím, že státní podniky (ty, u kterých vykonávají rozhodující vliv veřejné orgány) by měly dosáhnout cíle 40% zastoupení doposud méně zastoupeného pohlaví (tedy žen) mezi nevýkonnými členy řídících orgánů nikoliv do roku 2020 jako ostatní společnosti kótované na burze s více než 250 zaměstnanci, ale již do roku 2018, tedy v zásadě do 5 let.

Komise (klasicky) argumentuje tím, že veřejný sektor musí jít příkladem, opomíjí však (stejně klasicky) dodat, zda si to vyžádá nějaké náklady. Obligátní formulka, že „návrh nemá důsledky pro rozpočet Unie, implikuje, že náklady by měly nést nejpozději od roku 2018 právě členské státy (a potažmo jejich daňoví poplatníci) a od roku 2020 dotčené firmy. Na rétorickou kličku, že nová směrnice se dotkne přibližně jen 5 tis. společností v celé EU, a náklady na implementaci tedy nebudou v absolutních číslech nikterak závratné, lze reagovat obdobně uhýbavým způsobem: Proč pak přijímat normu, která fakticky nemá význam?

Odpověď zní: Protože je to navýsost symbolické. Klíčovou otázkou pak ale je, zda je pro takové účely tou nejvhodnější doménou zrovna (unijní) právo. Řada členských států (ale i individuálních poslanců EP) se domnívá, že nikoliv. Patří mezi ně krom Velké Británie, Dánska, Švédska, Nizozemska, Malty, Maďarska, Litvy a Lotyšska i ČR.

Všichni tito aktéři na otázku z úvodu, zda stojí za to nový návrh Komise přijímat, odpovídají už nyní, před faktickým zahájením legislativního procesu, jednoznačným ne.

Autor: Ondřej Krutílek, psáno pro Euroskop