Reportáž z konference Evropa na křižovatce

Petr Zenkner, Marie Bydžovská, Euroskop, 5. 12. 2012

Evropa se ocitla na křižovatce a hledá cestu z krize. Pod tímto mottem debatovali zástupci akademické sféry, veřejné správy i politického života o aktuálním vývoji a perspektivách evropské integrace. Přečtěte si na EUROSKOPU, k čemu diskutující dospěli.

Státní tajemník pro evropské záležitosti Vojtěch Belling se věnoval nové roli fungování evropských institucí, které přinesla krize. Překvapivým, ale zároveň logickým trendem je podle něho posílení prvku mezivládního rozhodování. Evropská rada ve skutečnosti posílila více, než bylo možno předvídat dle Lisabonské smlouvy. Belling si položil otázku, zda jde o pochopitelný jev v době krize nebo předznamenání nového způsobu rozhodování. Odpověď přinese budoucí vývoj.

Belling poukázal na časovou podmíněnost pojmu „dvourychlostní integrace. Z déledobého hlediska se spíše liší představy o budoucí podobě integrace. Lze tedy očekávat spíše systém „variabilní geometrie, která neznamená, že proti sobě v EU budou stát země eurozóny a státy, které euro nemají.

Podle státního tajemníka může takový model fungovat, pokud neohrožuje vnitřní trh. Ohrožení jeho integrity ohrožuje samotné základy EU. Belling rovněž připomněl, že Česká republika nemá opt-out z přijetí eura. Vývoj v eurozóně se nás dotýká a nenahlížíme na něj pouze pohledu vnějšího pozorovatele.

Jakou roli pro unijní instituce?

Belling rovněž pochybuje, že strukturální problémy členských států by vyřešilo přenesení problému o úroveň výše. Zamyslel se také nad úvahami o politizaci Evropské komise jako vlády EU. Osobně tuto tezi nesdílí, protože unie je nadnárodním systémem, který nemůže fungovat podobně jako členské státy. Pomineme-li neexistenci skutečného evropského veřejného prostoru, může politizace Komise paradoxně vést k oslabení jejího vlivu. Z nestranného aktéra by se stal jen další aktér, který by neměl důvěru států s odlišnou politickou reprezentací. Jak ukazuje období předsednictví Jacquese Delorse, i administrativní Komise může být velmi silná, uvedl Vojtěch Belling.

Státní tajemník též zmínil roli Evropského parlamentu (EP), který se těší poměrně rozsáhlému rozpětí pravomocí v zajímavé kombinaci z hlediska srovnání systémů s parlamentní a prezidentskou formou vlády. Má tedy i přímé exekutivní pravomoci (např. dle meziinstitucionální dohody s Evropskou komisí i při sjednávání mezinárodních smluv), dokonce může ovlivňovat složení Evropské komise. Posilování Evropského parlamentu nerespektující stav integrace by však mohlo vést k negativnímu efektu, kdy by členské státy měly tendenci parlament obcházet, což transparentnosti rozhodovacího procesu nepřispívá. Jako příklad uvedl fiskální pakt, jehož projednání by se zapojením Evropského parlamentu trvalo měsíce až roky, zatímco Evropská rada ho dokázala projednat za 6 týdnů. Podle Bellinga je v současnosti nutné za účelem obnovení vztahu občanů k integračnímu procesu promýšlet cesty silnějšího zapojení národních parlamentů členských států do unijních záležitostí.

Opravdu jen ekonomická krize?

Bývalý soudce Spolkového ústavního soudu a jedna z předních postav německé právní vědy, profesor Udo Di Fabio, si ve svém příspěvku položil otázku, zda má krize v Evropě pouze ekonomickou povahu. Smyslem evropské integrace je podle něj postupné propojování evropských států. Di Fabio uvedl, že existovala od počátku měnové unie opatření zajišťující fungování eura za situace, kdy EU zůstává úzkým společenstvím států a nepřetváří se ve spolkový stát, federaci. Členské státy by se však musely řídit společnými kritérii stability. Současná krize je tedy podle Uda Di Fabia spíše politické než ekonomické povahy. Jde o krizi mentality. Zmíněný politický problém jsme si však přivodili sami – je třeba flexibilnějšího aranžmá z hlediska členství v eurozóně (včetně možnosti jejího třeba dočasného opuštění) a zajištění sankčních mechanismů.

Evropa podle Di Fabia potřebuje „novou politickou mentalitu a oproštění se od představ 60. let, že vláda může pomocí zázračného knoflíku nastartovat ekonomický růst. Keynesův model může fungovat jen tehdy, když se používá celý, tedy jestliže se v době růstu splácí předchozí úvěry. To je ale v současných demokraciích téměř nemožné, uvedl Udo Di Fabio. Velkým problémem zůstává, že okamžitý ekonomický růst je možné vytvořit jen zadlužováním.

Europoslanec Martin Kastler upozornil, že Evropa zapomíná na své základní civilizační hodnoty a konstanty formované pod vlivem křesťanství a osvícenství. Při volbě adekvátní úrovně pro řešení problémů přitom neplatí automatismus, že Evropská unie musí řešit vše. Podle Aleše Gerlocha existují tři modely vývoje EU. Prvním z nich je funkční federace či federální model. Nejpravděpodobnější verzí federálního zřízení je přitom kooperativní varianta, která by mohla zabránit přílišné centralizaci. Druhou možností vývoje je rozdělení Evropy na Sever a Jih, které Gerloch považuje za nežádoucí. Poslední možností je proces variabilní geometrie, zmíněný státní tajemníkem Bellingem.

Profesor Pavel Kalina se zamyslel nad modely pádu civilizací a teorií úpadku. Podle něj nepracují s jasným pojmovým aparátem a soustřeďují se v duchu kulturního pesimismu pouze na jeden určitý jev. „Současnou civilizaci neohrožuje (pouze) finanční a ekonomická krize, ale spíše permanentní vnitřní nejistota, uvedl. Skutečně nebezpečná je pak kumulace krizových procesů.

Co s chybnou konstrukcí eurozóny?

Projekt společné měny byl chybně konstruován, což vedlo k současné krizi. Nyní Evropa musí rozhodnout, kdo a jak zaplatí minulé ztráty a stanovit nový systém, který bude stabilní, domnívá se bývalý saský premiér Georg Milbradt.

Z dlouhodobého pohledu potřebuje měnová unie ke své existenci politickou unii, pouhá hospodářská spolupráce členských zemí nestačí, řekl Milbradt. Jednou ze součástí by měl být podle něj mnohem větší společný rozpočet. Podobné návrhy jsou ale v současné situaci neprosaditelné, a proto se eurozóna snaží o nouzová řešení.

Zásadním problémem měnové unie je rostoucí rozdílnost jejích členských zemí, což se týká obzvlášť silně konkurenceschopnosti. Náprava je možná skrze interní devalvaci, tedy snižování cen a mezd ve státech jižní periferie, ty se ovšem takovému bolestivému kroku úporně brání, řekl profesor Milbradt.

Unie do dobrého počasí

Evropská unie se od doby, kdy do ní vstupovala ČR, výrazně proměnila, řekl předseda Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny Jan Bauer. Také eurozóna se „tak trochu mění z měnové unie na transferovou a dluhovou unii, dodal. Pravidla měnové unie jsou podle něj nastavená tak, aby fungovala za dobrého počasí, při horších povětrnostních podmínkách systém přestává fungovat.

EU se nyní musí rozhodnout, zda půjde cestou užší integrace nebo dá přednost desintegraci. Pro Česko je podle Bauera žádoucí, aby se eurozóna silněji integrovala. Naše země se ale musí rozhodnout, zda k tomuto jádru chce patřit, nebo zda dá přednost pozici úzce spolupracujícího státu.

Stejně jako Milbradt se i Bauer domnívá, že silnější integrace federálního typu není v současnosti prosaditelná. Evropa na ní podle něj není připravena a odmítla by ji. Navíc takovéto silnější provázání členských států by nevyřešilo zásadní problém současnosti – vysoké dluhy jižní Evropy. Vhodným lékem je podle předsedy evropského výboru akce Evropské centrální banky, která slíbila, že bude nakupovat dluhopisy zemí v potížích pod podmínkou, že ony budou na oplátku provádět reformy.

I podle člena Národní ekonomické rady vlády Petra Zahradníka není přetvoření eurozóny v úzkou politickou unii řešením jejích současných potíží. Přesto je toho názoru, že takový posun je v dlouhodobé perspektivě žádoucí. V současné době je třeba, aby státy dodržovaly pravidla fiskální disciplíny. Její absence se podle něj ukázala jako vřed evropské ekonomické integrace.

V diskusích o vzniku bankovní, fiskální a politické unie se podle Zahradníka nedostatečně objevuje důraz na dotváření vnitřního trhu. Ten podle něj představuje neoddiskutovatelně největší přínos evropské ekonomické integrace. Proto je nutné udržet tento zásadní prvek evropské integrace, domnívá se ekonom.

Jak podpořit ekonomický růst?

Za klíčový nástroj podpory ekonomického růstu považuje vnitřní trh též ředitelka odboru Národní ho fondu na Ministerstvu financí Veronika Ondráčková. Vedle něj je doplňkovým instrumentem podpory růstu i rozpočtový rámec EU, o kterém se vede debata právě v těchto dnech. Jedním z jeho důležitých součástí je kohezní politika.

Rozpočet EU představuje asi jedno procento HDP EU, v kohezních státech ale dosahuje objem prostředků z evropských fondů až 3 procenta HDP země. V ČR se v příštím sedmiletém období bude jednat asi o 2 procenta HDP, jelikož české HDP se přibližuje průměru EU. Zatímco při vyjednávání minulé finanční perspektivy dosahovalo Česko asi 66 procent průměrného HDP na obyvatele, v současnosti vzrostl český hrubý domácí produkt na 74 procent evropského průměru. Bohatneme, a tedy budeme dostávat z koheze méně, s tím je třeba se smířit.

Ondráčková zdůraznila, že z kohezních peněz nepřímo profitují i země, do kterých tyto finance neproudí. Firmy ze „starých členských států EU se ucházejí o veřejné zakázky v kohezních státech a navíc fondy podporují mimo jiné i výstavbu infrastruktury a tím zlepšují fungování vnitřního trhu.

Snižování prostředků pro kohezní politiku kritizoval člen Národní ekonomické rady vlády Michal Mejstřík. Podle něj je nešťastné, že EU nejdříve škrtá v oblastech, které jsou důležité pro budoucí konkurenceschopnost, což se obzvláště týká programu Erasmus, který podporuje zahraniční studijní pobyty vysokoškolských studentů. Za hlavní ekonomický problém Evropy Mejstřík považuje rozevírající se nůžky v konkurenceschopnosti jednotlivých států.

Autor: Euroskop