Petr Placák, EUROSKOP, 14. ledna 2013
Minulý týden Francii šokovala vražda tří kurdských aktivistek v centru Paříže za bílého dne. Podle kurdské strany stojí za vraždami turecké tajné služby, Ankara naopak tvrdí, že šlo o vyřizování účtů mezi různými frakcemi Strany kurdských pracujících (PKK), která bojuje proti Turecku.
Kurdská otázka má ovšem širší kontext, než je turecko-kurdská rivalita: cca 30 milionů Kurdů (je to největší národ na světě bez vlastního státu) žije na území, které je součástí Turecka, Iráku, Íránu a Sýrie a zatěžuje už beztak výbušnou oblast Blízkého východu hned několika potenciálními či faktickými konflikty. V každé z těchto zemí byli Kurdové nejrůznějším způsobem utlačováni, neměli tedy důvod být k tamním režimům loajální a často tvořili a tvoří tzv. pátou kolonu, která byla a je využívána nejrůznějšími silami zvenčí.
Příznačné to bylo například v irácko-íránské válce, kdy byli iráčtí Kurdové podporováni proti Bagdádu ze strany Teheránu, zatímco irácký režim podporoval íránské Kurdy proti Teheránu. Po pádu iráckého diktátora získali Kurdové v Iráku rozsáhlou autonomii a například tamní konzervativní Demokratická strana podporuje Turecko v jeho boji s marxistickou PKK.
Kurdská otázka je jednou z hlavních překážek možného vstupu Turecka do EU. Na archivním snímku turečtí Kurdové vyjadřují v Istanbulu podporu zatčeným kurdským rebelům. Istanbul, 19. Října 2009. Foto archiv čtk
Kurdská otázka je snad ještě zamotanější než vleklý izraelsko-palestinský konflikt. V současné době se problematizuje v Sýrii, kde Kurdové tvoří cca 10% tamního obyvatelstva. Koncem minulého roku se v zemi rozpoutaly boje mezi jednotkami syrské opozice a syrskými Kurdy, organizovanými ve straně Demokratická unie, která je odnoží PKK.
Syrská opozice je ovšem podporovaná z Ankary, naproti tomu Kurdové z Demokratické unie jsou Ankarou obviňováni z podpory PKK. Pro Západ je to prekérní situace, což ovšem není na Blízkém východě nic neobvyklého. Západ stojí na straně syrské opozice, ačkoli část syrských opozičních ozbrojenců je zřejmě pod vlivem islámských teroristických organizací a v případě vítězství opozice se dají čekat další boje mezi různými opozičními tábory o tom, kdo na svoji stranu strhne moc. V takovém případě půjde kurdská otázka bezpochyby stranou. Naproti tomu současný režim Bashara Assada Kurdům autonomii slibuje.
Proti tomu se ovšem ostře staví právě Ankara, která se obává, že by se kurdská autonomie v Sýrii mohla stát základnou pro operace marxistické PKK v Turecku. Kurdové jsou pro Turecko takřka existenční problém – se svými 20 miliony tvoří kurdská menšina v Turecku čtvrtinu veškerého obyvatelstva a jsou tak trvalou hrozbou pro celistvost země – kurdská autonomie je pro režim v Ankaře noční můrou.
I když kurdská KPP, operující v Turecku, používá teroristické metody, včetně zabíjení civilistů, a to i žen a dětí, Ankara si také nebere servítky a její postup proti kurdské menšině byl často brutální. Turecko je ovšem člen NATO a tedy i spojenec Západu. Především Washington si přeje Turecko silné a jednotné jako stabilizační faktor ve výbušném blízkovýchodním regionu. Poskytuje turecké armádě logistickou podporu v jejím postupu proti kurdským ozbrojencům a často také nad jejím počínám přimhuřuje oči.
Naproti tomu Evropská unie se snaží kurdskou otázku více reflektovat a žádá po Ankaře pro Kurdy autonomii. Jako předobraz přitom má kurdskou autonomii v Iráku, která je dnes tamním nejstabilnějším a tedy i nejvíc prosperujícím územím. Ankara o něčem podobném ovšem odmítá byť jen uvažovat. Kurdská otázka tak zůstává hlavní překážkou vstupu Turecka do Unie.
Autor: Petr Placák