Filip Tuček, 25.1. 2013, psáno pro Euroskop
Evropská unie je největším odběratelem zboží a služeb, vyprodukovaných v Číně, celých 20 % tamního exportu ročně doputuje na trhy EU. Unie do Číny v roce 2011 vyvezla zboží a služby v hodnotě 292 miliard eur (více již putovalo jen do Spojených států) a podařilo se jí tak snížit obchodní deficit o 9 % oproti předcházejícímu roku. Z členských zemí EU rovněž každoročně odteče až 20 % celkových zahraničních investic, směřujících do Číny.
Pokrok ve stínu neúspěchů
Čína je pro Evropskou unii klíčovým partnerem. Odlišné politické, bezpečnostní i obchodní zájmy jednotlivých členských států oslabují vyjednávací schopnost EU. Čínský drak tak zatím tahá za delší konec provazu.
Pokud Unie využívá svého obchodního významu pro Čínu a daří se jí vystupovat jako jeden celek, dosahuje ve vzájemných jednáních úspěchů. Výměnou za čínské investice do eura, umožnila Unie čínským aerolinkám zůstat vně schématu obchodování s karbonovými emisemi. Vedle kompromisních dohod se EU podařilo zaujmout i tvrdší stanoviska; sedmadvacítka se shodla na zachování embarga na obchod se zbraněmi a odmítla udělit Číně statut „tržní ekonomiky, o kterou tamní politici stáli. Statut by Číně umožnil porovnávat své exportní ceny nikoliv proti rozvojovým zemím, ale proti cenám na domácím trhu. Unie rovněž přes některé hlasy z Itálie a Francie stále dodržuje embargo na vzájemný obchod s high-tech zbraněmi, který byl přijat po masakru na náměstí Tiananmen v roce 1989. Diplomatickým představitelům EU v Pekingu se dokonce daří koordinovat činnost ambasád členských zemí při tvorbě zpráv o čínském obchodním a politickém prostředí.
Čína je ekonomická a vojenská mocnost. EU si to uvědomuje, její společná politika vůči Pekingu ale ještě rozhodně není dokonalá (foto: čtk)
Podobných úspěchů Evropská unie ovšem dosahuje jen zřídka. Unii se nedaří dotlačit Čínu k většímu otevření domácího trhu a uvolnění protekcionistických opatření. Čína dlouhodobě není schopna zajistit respektování práv intelektuálního vlastnictví. Proto 73 % falešného zboží na evropských trzích pochází z Číny. Přístup k vládním zakázkám, dosahujícím 1 trilion dolarů ročně, mají evropské firmy také o poznání těžší a liberalizace obchodu se službami, pro Evropu klíčového sektoru, je v nedohlednu. V roce 2011 tvořily služby pouhou desetinu celkového objemu obchodu, i z toho důvodu zůstává deficit z pohledu Unie alarmující. Připočtěme problematiku lidských práv. Přes pravidelné dialogy, konající se každého půl roku, je přístup EU vágní, nejednotný a ve stínu ekonomických a politických zájmů.
Samostatná „velká trojka
V rámci Unie se zformovaly dva dominantní bloky, jejichž přístup k Číně je odlišný (ovšem není jednotný ani v rámci jednotlivých bloků). Na jedné straně stojí „velká trojka, Německo, Francie, Velká Británie a na druhé straně 16 států střední a východní Evropy, v čele s Polskem.
Velká trojka, největší ekonomiky Unie, mají zájem nejen o příliv čínského kapitálu, ale rovněž je zajímá Čína jako významné odbytiště tamních výrobků. Německo, Francie a Británie, které jsou de facto klíčovými tvůrci unijní zahraniční politiky, se v případě Číny vnímají častěji jako konkurenti v boji o lákavé obchodní příležitosti, než jako partneři se shodnými zájmy.
Nejvýznamnější je Čína pro německý průmysl, který obstarává 47 % zboží, které Unie do Číny ročně vyveze. Německo samo je celkově pátým největším exportérem do Číny. Francie se rovněž snaží získat co nejvýhodnější přístup na čínský trh. Ačkoliv volá po praktikování politiky reciprocity – dočasné zavření unijních trhů, dokud Čína více neotevře ten svůj – fakticky je taková koordinace v nedohlednu. Britové by rovněž uvítali ucelenější přístup, vzhledem k jejich nynějšímu postavení v EU, jej ale mohou jen obtížně prosazovat. Státy velké trojky tak zatím obvykle dávají přednost bilaterálním stykům, před koordinací na půdě EU.
Nejen obchod, ale i bezpečnost
Vedle ekonomických zájmů, musí Británie, Francie a Německo, tři vojensky nejvýznamnější členové Unie, čelit tlaku Spojených států, které kladou důraz na bezpečnostní aspekty vztahů s Čínou. Administrativa prezidenta Obamy vyhlásila Jihovýchodní Asii za nový „pivot americké zahraniční politiky. Zvýšená vojenská přítomnost a utužování regionálních partnerství má sloužit k vyrovnání čínského vzestupu. Spojené státy tlačí na Evropu, aby ke strategii přispěla svou „soft power, tedy zejména proaktivní diplomacií. Přestože Evropa dnes poskytuje asijským zemím více rozvojové pomoci než kdokoliv jiný, včetně USA nebo Číny, není schopna diplomaticky výrazněji prosazovat své cíle. Ochrana nejen evropských, ale i amerických zájmů tak strádá díky neschopnosti Unie navázat na svůj ekonomický vliv také vliv politický. Důkazem může být výroční Summit východoasijských zemí, na který se EU marně snaží získat přístup. Naproti tomu prezident Obama byl vřele přivítán na summitech v letech 2011 i 2012 a ASEAN vyjádřil zájem o dlouhodobé navštěvování summitu americkými představiteli.
Koordinované úsilí menších hráčů
Zatímco nejvyspělejší státy Unie mají možnost dosáhnout v bilaterálních jednáních s Čínou alespoň částečně výhodných podmínek, menší a hospodářsky méně vyspělé státy potřebují hledat modely spolupráce.
Situaci do svých rukou uchopil polský premiér Donald Tusk a v dubnu 2012 se rozhodl uspořádat summit 16 +1, tedy schůzku lídrů deseti středoevropských členských států Unie a šesti balkánských zemí s tehdejším čínským premiérem Wen Ťia pao. Polsko má ambice stát se jednou z klíčových zemí EU a díky podobným iniciativám chce být vnímáno jako silný aktér s globální strategií.
Pro středoevropské a balkánské země je pochopitelně lákavá vidina čínských investic do rozvoje relativně méně kvalitní dopravní a energetické infrastruktury, kterou jsou čínské společnosti schopny vybudovat komparativně levněji.
Lídři zúčastněných zemí summitu 16 + 1 se tak dohodli na prohloubení praktické spolupráce v oblasti obchodu, investic i finančních transakcí. Rovněž chtějí odstraňovat překážky vzájemné výměně zboží. V praxi tato opatření umožní zejména větší příliv čínského zboží a kapitálu do střední Evropy a na Balkán. Výrobky z těchto zemí nejsou pro čínské trhy zpravidla příliš atraktivní (s významnými výjimkami) a export do Číny tak například v ČR představoval pouhých 0,8% tuzemského exportu v roce 2011.
Zvítězí pragmatismus nad lidskými právy?
Zůstává otázkou, jak nárůst objemu čínských investic do postkomunistického evropského prostoru potlačí ve vzájemném dialogu tematiku lidských práv. Zkušenost hovoří ve prospěch pragmatismu. Maďarsko, kde Čína významně investovala do rozvoje chemického průmyslu. I Řecko, jež uvítalo příliv čínského kapitálu do budování tamních přístavů a loďařského průmyslu, má tendenci přistupovat k Číně velmi vlídně. Ani „velká trojka ovšem tématice lidských práv ve svém přístupu k Číně nepřipisuje prim, a tak lze takové chování těžko očekávat od podstatně menších hráčů, jako jsou Estonsko nebo Bulharsko.
Čína je pro Evropskou unii klíčovým obchodním partnerem. Rostoucí politický vliv Číny z ní ovšem činí rovněž zásadního politického a bezpečnostního aktéra. EU tak potřebuje jasnou a ucelenou strategii, umožňující členským státům z čínského vzestupu profitovat. Zároveň tato strategie musí reflektovat dlouhodobé zájmy Unie a jejích klíčových spojenců. Jedině ucelený, transparentní a koordinovaný přístup ke klíčovým otázkám, může posílit pozici EU v Číně a Asii, klíčovém regionu nadcházejících let.
Autor: Filip Tuček, spolupracovník Euroskopu