Marie Bydžovská, Euroskop, 12. 3.2013
Rozsudek z 26. února, kterým Soudní dvůr EU vykládá použití unijní Listiny základních práv EU, může znamenat přelomový okamžik pro právní systém v Evropě, tvrdí magazín Der Spiegel.
Za zdánlivě banálním případem švédského rybáře, skrývajícím se za spisovou značkou C-617/10, se přitom rýsuje odpověď na otázku zásadního významu. Jde o to, v kterých případech by měla být aplikována Listina základních práv EU. Tento dokument v roce 2000 vznikl proto, aby zavazoval v prvé řadě instituce EU, členské státy pak jen tehdy, kdy uplatňují právo Unie. Tuto formuli nyní lucemburští soudci vyložili velmi extenzivně, tvrdí Der Spiegel.
Rozsudek připravil půdu pro spory o pravomoci
Ve výše zmíněném rozhodnutí Evropský soudní dvůr připravil podle magazínu Der Spiegel cestu případnému střetu s národními právními systémy. Může tak dojít ke konfliktu mezi evropským soudem v Lucemburku a Spolkovým ústavním soudem kvůli pravomocem, domnívá se autor článku v prestižním německém týdeníku.
Evropští soudci by mohli podle nedávného rozsudku rozhodovat o záležitostech, které dosud měly na starost národní soudy. „Kolegové v Lucemburku by se nejraději vznesli na takovou úroveň, že by se stali nadústavním soudem,“ vyjádřil se pro Der Spiegel nejmenovaný soudce německého ústavního soudu. „To ale nebude možné, dokud v EU budou suverénní členské státy,“ dodal.
Problematický případ se týká švédského rybáře Hanse Akerberga Franssona, který byl obviněn, že v období 2004 a 2005 uvedl nesprávné údaje pro daňové přiznání a státu tak odvedl o 319 tisíc švédských korun méně (asi 940 tisíc Kč). Na základě rozhodnutí z roku 2007 musel zaplatit daňovou přirážku. O dva roky později soud proti rybáři od Botnického zálivu zahájil trestní řízení, v kterém mu hrozí trest odnětí svobody až na šest let.
Obžaloba vychází ze stejných okolností jako dříve uložená správní sankce. V prosinci 2010 proto švédský soud přerušil trestní řízení, jelikož konstatoval existenci souvislosti s unijním právem, konkrétně s článkem 50 Listiny základních práv EU, který zakotvuje zásadu „ne bis in idem“, tedy zákaz nového stíhání obviněného pro týž skutek.
Ilustrační foto. Zdroj: čtk
Rozpor s generálním advokátem
Generální advokát evropskému Soudnímu dvoru doporučil, aby se prohlásil za „nepříslušný“ rozhodovat o dané problematice. Také některé evropské vlády (včetně české) a dokonce i Evropská komise se domnívaly, že by soud v tomto případě neměl aplikovat Listinu základních práv EU, protože se jedná o oblast, která spadá do národního, nikoliv evropského práva. Evropští soudci a především jejich předseda Vassilios Skouris ale měli jiný názor.
Ačkoliv trestání daňových prohřešků je v kompetenci členských států, lucemburský soud došel k závěru, že v případě švédského rybáře se jednalo i o prosazování práva EU. Z evropských smluv totiž podle nich vyplývá povinnost postihovat jednání, které poškozuje finanční zájmy EU. A příspěvky členských států do společného rozpočtu se odvozují i od výše výběru DPH, kterou pan Fransson neplatil v plné výši.
„Tímto způsobem je možné podobné souvislosti vyrobit téměř libovolně, protože smlouvy EU ukládají členským státům povinnosti téměř ve všech oblastech,“ řekl německému magazínu expert na evropské a ústavní právo Frank Schorkopf.
Z rozhodnutí soudu v Lucemburku se tak nebudou příliš radovat členské státy, které zjišťují, že na základě výkladu Evropského soudního dvora se může působnost evropského práva a kompetence EU značně rozšiřovat. Stejně tak ale rozsudek nepotěšil ani Hanse Franssona. Soudci totiž došli k závěru, že zásada „ne bis in idem“ nebrání tomu, aby členský stát uložil za totéž jednání postupně daňovou a trestní sankci, jestliže první sankce nemá trestní povahu.
Schvalování tzv. české výjimky v Evropském parlamentu
Pro Českou republiku má ale tento případ ještě jeden důležitý rozměr. Může naznačit, že Listina základních práv EU by mohla být uplatňována i v jiných případech, než které jsou přímým naplňováním evropského práva. V současnosti přitom v Evropském parlamentu probíhá poměrně ostrá debata o budoucnosti tzv. české výjimky z uplatňování Listiny.
Tuto tzv. výjimku, přesněji řečeno interpretační protokol vymezující použití Listiny základních práv, požadoval prezident Václav Klaus v roce 2009 jako podmínku svého podpisu Lisabonské smlouvy. ČR tehdy získala politický příslib, že se bude moci připojit k již existujícímu a platnému protokolu, který si původně vymohlo Polsko a Velká Británie. Původně se uvažovalo, že by se tak stalo souběžně se smlouvou o vstupu Chorvatska do Unie, jejíž ratifikace však už běží.
Schvalování českého přistoupení k britsko-polskému protokolu k Listině se ale protahuje již druhým rokem v Evropském parlamentu. Teprve letošního 19. února ústavní výbor odhlasoval zprávu k Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v ČR. O dokumentu bude ještě tento týden hlasovat plenární shromáždění a následně přijde na řadu rozhodování Evropské rady. Až poté začne ratifikace protokolu v členských státech.
Při jednání o českém protokolu upozornila na roli evropského Soudního dvora europoslankyně Andrea Češková: „Součástí našeho ústavního pořádku je velmi precizně formulovaná Listina práv a svobod, která poskytuje občanům ochranu podle mezinárodních standardů. Evropská listina navíc platí a platit bude. Je ale na rozdíl od naší ústavy plná vágních formulací, které bude teprve v budoucnu zpřesňovat a interpretovat evropský Soudní dvůr. A protože ten má tendenci své pravomoci rozšiřovat, nikdo nemůže odhadnout, kam až bude chtít v budoucnu zasahovat,“ konstatovala Češková.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop