Mariana Pítrová, Euroskop, 12.6. 2013
Je tomu zhruba rok a půl co turecký premiér Recep Tayyip Erdogan podnikl cestu po severní Africe. Jeho „tour“ reagovala na události známé jako arabské jaro a ministerský předseda tehdy radil porevolučním politikům, jak spojit demokracii s islámem. Jako příklad uváděl domovské Turecko, kde úřaduje už třetí volební období. Přízeň voličů je ale vrtkavá, o čemž svědčí i současné masové protesty Turků v ulicích, které už teď přepisují dějiny republiky.
Média chrlí fotografie tureckých metropolí v záplavě slzného plynu a televize vysílají šokující záběry zraněných Turků. Za vlnou demonstrací stojí zdánlivě malý problém, rozhodnutí istanbulských politiků o výstavbě developerského projektu na místě jednoho z posledních parků v centru města. Intenzita zásahů turecké policie ale brzy ukázala, že v největším tureckém městě nejde jen o zachování klidného parku a jeho zeleně.
Nejmasivnější protesty se odehrávají ve všech velkých městech země, ale do ulic vyšli i Turci v ostatních evropských státech. Svůj názor vyjadřovali v Berlíně, Frankfurtu či Amsterdamu.
V Bulharsku protestovali turečtí studenti s transparenty „Nechceme premiéra diktátora“. Ale ne všude má turecká diaspora takový názor jako vysokoškoláci ze Sofie. Příkladem názorového rozkolu jsou Britské ostrovy. Šéfredaktor londýnských novin pro tureckou menšinu Nesin Fehmi tvrdí, že turecká komunita v Británii zastává k domácím nepokojům několik různých stanovisek.
Demonstrace na podporu protestujících v Istanbulu (foto: čtk)
Kdo by protestovat nešel?
Ve Velké Británii žije podle dva roky starých údajů zhruba 500 tisíc Turků, Fehmi je přesvědčen, že třetina z nich by se nyní k protestům ve své domovině rozhodně nepřipojila. Patří mezi ně Turci, kteří podle novináře sympatizují s Erdoganovou vládou. Jedni mlčí, čímž souhlasí, druzí premiéra podporují a přehlížejí některé jeho excesy, protože dokázal vybudovat silnou tureckou ekonomiku.
Protipólem výše zmíněných skupin jsou ti, které Fehmi označuje za partyzány – podle něj nedokáží uvažovat nezávisle a vše, co Erdogan udělá, je špatně. Proti vládě se pak logicky staví i etničtí Kurdové. „Poslední skupinou jsou ti, kteří cítí, že premiérova strana AKP ohrožuje jak svobodu projevu, tak samotnou podstatu svobody,“ líčí pro BBC šéfredaktor listu Olay Gazete.
Ačkoliv neadekvátní zásahy policie vůči protestantům a volání po odstoupení vlády jsou často přirovnávány k arabskému jaru, jedná se především o mediálně vděčnou zkratku. S událostmi na severu Afriky má současná situace Turecka společné pramálo. Erdogan i přes kontroverzní kroky typu zákaz prodeje alkoholu pro desáté večer nebo pokutování líbání na veřejnosti není typem diktátora jako Kaddáfí.
Nedostatek opozice
Jak podotýká The Economist, převažujícím důvodem současných protivládních akcí je tak především chybějící konstruktivní opozice. Turci mají pocit, že věci, které se jim nelíbí na Erdoganovi, nemohou změnit cestou k volební urně, raději jdou proto na náměstí. To ale zároveň vyvolává otázku, co bude a co má být výsledkem protestů, když v Turecku neexistuje strana, která by dokázala AKP nahradit a přitom udržet ekonomickou pověst „Číny Evropy“.
Tato nejistota má samozřejmě vliv i na dlouhotrvající vyjednávání Ankary s Bruselem. Evropská politická reprezentace je zatím zdrženlivá a její reakcí jsou prohlášení, ve kterých sdílí znepokojení nad brutalitou potlačování nepokojů v tureckých městech. Německý europoslanec Ismail Ertug naznačuje, že současná situace by mohla rozšířit okruh problémových témat mezi EU a Tureckem. „Současná situace může být příležitostí pro současnou vládu, aby se zamyslela nad tím, jestli je konfrontační a autoritativní přístup tou správnou cestou,“ řekl Deutsche Welle europoslanec.
Autor: Mariana Pítrová, Euroskop