Lucie Priknerová, 18.6. 2013, zpravodajka z Londýna
Lídr britské labouristické strany Ed Miliband oznámil, s jakou taktikou půjde strana do parlamentních voleb v roce 2015. Jde o zdánlivě překvapivé rozhodnutí vydat se na tenký led a pokusit se osekat tzv. welfare, tedy systém sociální sítě, která má ve Velké Británii tradici už od poloviny 20. století, a která se stala natolik typickou pro tamní sociálně demokratické intelektuální prostředí, že málokterý poslanec Konzervativní strany bere labouristickou změnu kurzu vážně.
Britská společnost na svůj sociální systém z velké části spoléhá. Guardian přímo uvádí příklad, že Velká Británie vydává na příspěvky handicapovaným a podporu v nezaměstnanosti dvakrát více než Česká republika, přitom 64 procent rodin (20,3 milionů) čerpá dávky ze sociálního systému, a pro 30 procent rodin (9,6 milionů) tyto zdroje představují více než 50 procent jejich příjmů.
Přesto teď labouristé mají navrch nejen kvůli novému plánu, ale také kvůli dalším strategickým krokům. Podle Frasera Nelsona z The Spectator se jim podařilo vytvořit dojem, že konzervativci chtějí dlouhodobě snížit daně nejbohatším Britům. A to např. pomocí negativní kampaně. Dalším vosím hnízdem je Národní zdravotní systém (NHS). Pro konzervativce není radno v souvislosti se škrty tuto problematiku zdůrazňovat a labouristé se jí také snaží vyhnout. Pro nižší a střední vrstvy je omezení škrtů v NHS klíčové, a proto se v souvislosti právě s Milibandovým plánem příliš o tuto konkrétní část welfare nejedná.
Labouristický přístup se paradoxně zdá být celkem logický. A to hned z několika důvodů. Za prvé, systém široké sociální podpory se v posledních letech krize netěší u širokých vrstev velké obliby a labouristy volí také střední vrstva, která promyšlené škrty zatěžující právě ji vítá. Navíc v současnosti odpor proti Britské národní straně a Nezávislým (UKIP) sjednotil krajní levici, a tudíž se na její hlasy labouristé mohou spolehnout více, než kdyby byla situace klidnější. Je tedy jasné, že labouristé pouze reagují na pravicové šarvátky. Huffington Post přesto zdůrazňuje nevoli levicovějších členů vůči plánu labouristického vedení a uvádí, že bývalý ministr Peter Hain pro jejich blog napsal:“…labouristé mají tendence zavést sociální systém po americkém způsobu, který se zaměřuje pouze na chudé.“
I přes kritiku je tento program stále zajímavou volební taktikou a Cameron na něj reaguje ostře. Ovšem nikoliv kvůli rozdílnému postoji, ale spíše z obavy, že konzervativci nebudou mít snadný cíl pro předvolební kampaň. Je totiž vždy těžké strefovat se do soupeře, který se programově přiblížil jejich vlastním cílům a v podstatě jim dal částečně za pravdu, čímž je připravil o cennou argumentační munici. Na druhou stranu se tu nabízí jistý prostor, ze kterého bude moci vládní strana těžit a ten spočívá ve vlažnosti, se kterou labouristé ke změnám přistoupili. Z jejich strany jde o velmi opatrnou rétoriku a příklon do středu rozhodně není tak razantní, jak se zdá. Druhým důvodem, proč lze labouristický program stále vnímat spíše jako snahu zavděčit se všem, a nikoliv opustit své levicové voliče, je uchování principiální snahy reprezentovat zájmy chudších vrstev. Labouristé totiž stále zastávajíc názor, že škrtat by se mělo zejména odshora. Tudíž jejich priorita- boj proti chudobě dětí- stále zůstává ve hře, a navíc neodporují vládnímu záměru odebrat příspěvky na děti bohatým rodičům. Vypovídá to o snaze zachovat sociálně přívětivější tvář a škrtat promyšleně.
Miliband vsadil na to, že začne s čistým stolem a přiznal chybu, kterou udělaly labouristické vlády v minulosti, když dovolily sociálním systému přílišnou expanzi, která se teď negativně projevuje na britské ekonomice. Ta poslední tři roky roste jen mírně, což se zpětně odráží na nedostatku prostředků na pokrytí sociálních výdajů státu. Labouristický lídr se připravuje na případné vítězství ve volbách. V případě úspěchu se rozhodl nejprve řešit nejnaléhavější problém, kterým je bydlení. V této otázce je jeho postoj dlouhodobý a úspory mají v souladu s labouristickými hodnotami přinést zlepšení situace pro nejchudší obyvatele.
Už na začátku roku 2013 Ed Miliband naznačil, že cílem strany je vnést pořádek do sektoru soukromých pronájmů, kde vládne chaos a rozmanité nekontrolované a nadsazené ceny bydlení. Letošním červnovým projevem ale dal svým plánům konkrétnější obrysy. K restrikcím vůči pronajímatelům v podobě jejich registrů se ještě rozhodl přenést pravomoci na lokální úřady, které by měly vyjednat se soukromníky přijatelnější ceny bydlení, čímž by stát ušetřil část ze sumy určených na dávky na podporu bydlení, které se celkově ročně vyšplhají na 24 miliard liber, a úsporu v tomto balíčku by poté investoval do výstavby sociálních bytů se státem regulovaným nájmem.
Třetím důvodem, proč tedy Milibandův plán na osekání welfare nenarušuje labouristické hodnoty, je ten, že v první řadě by mělo jít opět o zlepšení zátěže dopadající na střední třídu, tedy rozhodující voliče pro rok 2015, kteří často bydlí v privátních pronájmech, ale v konečném důsledku i na ty nejchudší, kteří by mohli být ubytováni v nově postavených sociálních bytech. Otázkou ovšem je, zda takový systém může úspěšně fungovat bez výrazných negativních důsledků už od počátku. David Orr z National Housing Federation totiž v odpovědi na Milibandův plán prohlásil, že dotace na bydlení by neměly podléhat žádnému stropu, jak plánují labouristé, a dodal:“ … Nemůžeme omezovat objem pomoci, kterou lidé potřebují, aby se vypořádali s nárůstem výdajů na bydlení, předtím, než budou tyto sociální byty k dispozici nebo náklady spojené s ubytováním začnou klesat. Hrozí riziko, že labouristé zapřáhnou povoz před koně.“
Labouristé se tedy kvůli tradici sociálního systému, na druhé straně nedostatečně ostrému vymezení se vůči konzervativcům i technickým potížím, které mohou implementaci plánu doprovázet, vystavili možným potížím. Jenomže celkově jde o velmi zajímavý nápad, který zřejmě kvůli rozsáhlé ekonomické krizi nedosáhne úspěchu Blairovy Třetí cesty, ovšem Milibandův oficiální záměr- vytvořit z Labouristické strany ekonomicky moderně smýšlející organizaci- je na nejlepší cestě ke svému naplnění, zároveň však představuje hrozbu pro identitu konzervativců. Ti teď rychle musí přijít s protiúderem. Jedinou možností je napadat nesystémovost a nedostatečnost labouristických návrhů.
Cameron zatím kritizuje pouze „nekonzistentnost“ labouristických názorů, což samo o sobě ještě neznamená, že změna starého programu musí být špatná pro Británii. Faktor, který by mohl zamíchat kartami, je ekonomická kondice členů Eurozóny. Pokud se její vývoj v porovnání se situací ve Spojeném království bude jevit jako nepříznivý, tím více se konzervativcům může vyplatit rétorika nekompromisních škrtů i odpor proti Brusel, euru a možné fiskální unii. V takové situaci je pravděpodobné, že britská střední třída bude chápat stávající vládní protikrizová opatření za cestu dobrým směrem.
Autor: Lucie Priknerová, zpravodajka Euroskopu v Londýně