Petr Placák, EUROSKOP, 5. srpna 2013
Před 60 lety 27. července 1953 bylo podepsáno příměří mezi Severní a Jižní Koreou. Skončila válka, která – byť geograficky velmi vzdálená – měla velký dopad na vnímání nejen bezpečnosti v západní Evropě.
Korea měla za druhé světové války podobný osud jako střední a východní Evropa. Zatímco sever poloostrova osvobodila Rudá armáda, na jih poloostrova vstoupili Američané – linie rozdělení země se začala rýsovat hned po válce. Zatímco na jihu se obnovil režim, který byl v zemi před japonskou okupací, sever země začal pod patronátem Sovětského svazu procházet podobnou transformací jako Československo po květnu 1945 – celá průmyslová odvětví, banky a železnice byly znárodněny a byla provedena radikální pozemková reformy. Dva zcela odlišně se vyvíjející systémy podtrhly rozdělení Koreje na dva samostatné a svým vnitřním uspořádáním protichůdné státy.
Komunisté se ovšem s tímto vývojem nehodlali smířit a rozhodli se sjednotit poloostrov silou. S požehnáním Moskvy zaútočili 25. června 1950 přes demarkační linii, která se ustálila podél 38. rovnoběžky, během několik dní dobili Soul a postupovali dále k jihu.
Severní Korea: zbraně a hlad. „Vždy připravené“ severokorejské vojačky. Foto čtk
Rada Bezpečnosti OSN označila (v nepřítomnosti sovětského delegáta) KLDR za agresora a vyzvala členské státy OSN k akci proti ní. Na straně Jižní Koreje a OSN se do konfliktu zapojily především USA, jejichž jednotky tvořily až 95% válečného kontingentu Spojených národů. Jednotky na obranu Jižní Koreje vyslaly i Velká Británie, Kanada, Holandsko, Turecko nebo Bolívie. Na straně agresora stály Čína a Sovětský svaz, ač ten se ze strategických důvodů do konfliktu přímo nezapojil, ale Moskva pomáhala Severokorejcům dodávkami zbraní, vojenským výcvikem a logistikou.
Korejská válka nebyla žádné „manévrování“, byla vedena s neobyčejnou silou a intensitou s jednoznačným cílem protivníka zničit a fronta se několikrát přelila přes 38. rovnoběžku nahoru a dolů. Sever, který přepadl nic netušící Jih, zatlačil zprvu jihokorejskou armádu hluboko na jih Korejského poloostrova. Ve druhé fázi Jižní Korea s podporou vojsk OSN pod vedením USA přešla do protiofenzívy a zatlačila síly komunistické Koreje zpět hluboko přes 38. rovnoběžku až k hranicím s Čínou.
Ve třetí fázi války se do konfliktu masově zapojila komunistická Čína a karta se znovu obrátila – Severní Korea s masovou podporou čínských jednotek opět překročila 38. rovnoběžku a Soul podruhé padl do ruky komunistů. Další fáze konfliktu znamenala střídavé úspěchy válčících stran. V jejím závěru se jednotkám OSN podařilo získat zpět 38. rovnoběžku, což ovšem vyvolalo rozsáhlý protiúder sevekorejsko-čínské armády, která zahnala vojska OSN zpět k Soulu. Poslední fáze konfliktu byla ve znamení „rozhodující protiofenzívy“ spojenců, kteří zahnali komunisty zpět přes 38. rovnoběžku. Další průlom se jim ale už nepodařil, fronta se ustálila a zprostředkované třetími stranami začala jednání o příměří. 27. července 1953 byla podepsána dohoda o zastavení palby, aniž by zničující válka něco na hranicích mezi Severem a Jihem změnila.
Komunistické Československo bylo spolu s Polskem nominováno do Dozorčí komise neutrálních států (za „druhou“ stranu byly do komise jmenovány skutečně neutrální státy, Švédsko a Švýcarko), která měla dohlížet na dodržování příměří a na demilitarizaci pásma mezi oběma korejskými státy.
Demakarční linie mezi dvěma světy. Panmunžom, 9. listopadu 2004. Foto AP
Korejský konflikt přivedl lidstvo na pokraj třetí světové války. I když nakonec nepřerostl v globální souboj mezi Západem a Východem, byl neobvykle zničující, celé rozsáhlé oblasti Koreje byly srovnány se zemí a ve válce zahynuly tři milióny lidí, přičemž největší ztráty měli Číňané. I když válka zůstala omezena na Korejský poloostrov, měla přesto velký dopad na vývoj v Evropě po druhé světové válce a na vztahy mezi Západem a Východem.
Mnozí západoevropští politici byli přesvědčeni o tom, že komunisté pod vedení Stalina chystají podobný útok jako v Koreji i v Evropě přes železnou oponu. Když německý kancléř Konrád Adenauer, americkému komisaři pro Německo řekl, že to, „co se děje v Koreji, je pouhou generální zkouškou na to, co čeká nás,“ nebyla to z jeho strany pouhá hysterie či ustrašenost – jak se po roce 1989 ukázalo, podobné plány skutečně existovaly.
Bezpečnost Evropy před možnou sovětskou invazí mohla výrazně posílit obnova německých ozbrojených sil, což byla věc – pár let poté, co padla nacistická říše a za cenu obrovských ztrát byla zastavena německá agrese –, která byla dosud naprosté tabu nejen pro nacionalisticky orientované evropské politiky, pochopitelně včetně politiků německých.
Je snad zbytečné dodávat, že proti remilitarizaci Německa se nejvíc stavěla Francie. Nizozemci byli naopak pro zahrnutí německých jednotek na evropské integrované obrany, protože si uvědomovali, že znovuvyzbrojením Západního Německa se linie obrany posune od holandských hranic o několik set kilometrů dál na východní hranice Německa.
Byly to ovšem Spojené státy, které neměly trauma z nacistického ohrožení, vnímaly bezpečnost Západu v globálním měřítku, tlačily na znovuvyzbrojení Západního Německa a hrozily, že jinak ponechají západní Evropu, ať si svou obranu organizuje sama. To byl nepochybně pádný argument, pro západoevropské politky doslova strašák. Sám německý kancléř Adenauer, který do té doby odmítal byť jen zmínky o obnově německé armády, po vypuknutí korejské války otočil.
Druhý svět: Jihokorejské prostitutky s pomalovanými tvářemi a v tradičních jihokorejských krojích demonstrují před radnicí v Chunčeonu proti přijetí zákona omezujícího prostituci. Jižní Korea, 21. května 2011. Foto AP
Korejská válka tak de facto podnítila zrození skutečné Severoatlantické obranné aliance, které byla z garančního paktu transformována ve vojensky i politicky integrovanou, stálou organizaci se stálým sídlem. Proces institucionalizace Aliance byl dovršena na summitu v Lisabonu v únoru 1952, kde byla zřízená i nová výkonná funkce generálního tajemníka NATO. Komunistická agrese v Koreji tak zásadní měrou přispěla k zefektivnění západoevropské obrany, k posílení vojenské (a tím i politické) integrace západní Evropy a k potvrzení americké vojenské přítomnosti v západní Evropě jako garance Západu před možným komunistickým útokem.
Jak dopady korejské války zhodnotila komunistická příručka moderních dějin z doby doznívajícího uvolnění v roce 1969? Korejská válka měla protichůdné důsledky. V Asii vedla k posílení neutralistických a protiimperialistických tendencí. V zemích socialistického tábora si vynutila značné zvýšení výdajů na obranu a měla nepříznivý vliv na ekonomický vývoj. V západní Evropě urychlila proces politické, vojenské i ekonomické integrace, včetně „zrovnoprávnění“ SRN.
Ano, na ducha svobodné Evropy měla komunistická agrese v Koreji bezpochyby positivní dopad.
Autor: Petr Placák