Eric Le Boucher, Slate.fr, 31.10. 2013 (převzato z Presseurop)
Podle průzkumů veřejného mínění se popularita Francoise Hollanda ocitla historickém minimu. Francouzský prezident, kterého kritizuje levice i pravice a navíc čelí silným sociálním protestům, se dostal do svízelného postavení. Podle komentátora deníku Slate mu zbývá jediná možnost: zbavit levici konečně jejího „marxistického“ dědictví.
A je to tady. Nadešel klíčový okamžik Hollandovy strategie. Ocitl se pod palbou jak ze svého vlastního tábora, tak ze strany pravice. Dokáže se z této situace dostat?
Podle mého názoru musí Holland konečně reagovat na změnu francouzského socialismu v sociální demokracii a očistit levici od marxismu. Nicméně zdědil stranické vedení – za což nemůže jen on, ale všichni socialističtí lídři – která krizi chápe zcela opačně a volá po návratu k třídnímu boji pracujících „proti“ kapitálu. Socialistická strana (PS) stále ještě není stranou 21. století, ale snaží se najít útočiště ve století minulém. Základní otázkou je pro ni problém nerovností – to proto chce zvýšit zdanění majetných. Hollande je od svého zvolení pod tlakem poradců a ministrů, kteří tento názor propagují, a zastává ho i řada poslanců francouzského parlamentu.
Francouzský prezident Francois Hollande (čtk, Lemouton Stephane)
Jako prezidentský kandidát Hollande pochopil, že otázku krize jistě nelze redukovat na tento typ líného uvažování. Neslíbil toho voličům příliš. Měl odvahu jím říct, že začátek jeho volebního období bude těžký a na rozdělování zisků dojde až později, v druhé části. Byl opatrný – a někteří ho už tehdy označovali za váhavého.
Problémem Francoise Hollanda je to, že není intelektuál. V tom spočívá jeho základní osobní drama. Chybí mu vize. Jako realista a pragmatik chápe, že socialistický program je historický přežitek. Neví však, čím ho nahradit, kromě tápání a snahy hledat v každé situaci kompromis. Slepě se řídí podle momentálního rozložení síl. Jako člověk dílčích syntéz není schopen nabídnout velkou syntézu moderního socialismu.
Nízká konkurenceschopnost
Tento nedostatek je i důvodem, proč se Hollande navzdory svému opatrnému programu vydal hned dvěma špatnými směry zároveň. Jelikož je obklopen socialistickým aparátem, který zuřivě napadá sociální nerovnosti, banky a velké firmy figurující na burzovním indexu CAC40, nepochopil hned, že hlavním francouzským nedostatkem je nízká konkurenceschopnost. Problémem nejsou příliš velké, ale naopak příliš malé výdělky francouzských firem.
Svou chybu se však už v létě 2013 pokusil napravit pomocí Galloisovy zprávy hodnotící konkurenceschopnost Francie. PS tehdy jen naprázdno polkla a mnoho z jejích členů tuto „politiku nabídky“ stále vnímá jako Hollandův „dárek“ zaměstnavatelům. Jejich slovník nás však opět přenáší zpět do 19. století.
Druhá chyba se týká rozpočtu. Socialistický program původně Hollanda nutil ke snaze snížovat deficit zvyšováním daní, především zdaněním bohatých. Zdaňte bohaté, jejich peníze rozdejte a všechno půjde líp. Naopak co se týče snižování nákladů, což představuje další z metod politiky úsporných opatření, prezident nechával nohu na brzdě. Jako socialista se nechtěl dotknout svých voličů ve státním sektoru. A navíc mu ekonomové radili, aby postupoval opatrně. S ohledem na nulový růst v roce 2012 ho oprávněné keynesiánské obavy nutily, aby státní výdaje příliš nesnižoval. Francii by podobně jako Itálii hrozilo nebezpečí, že upadne do hospodářské recese. Jeho žádost, aby mu Brusel dal více času dostát maastrichtským kritériím, byla proto legitimní a byla také přijata.
Tato politika, která je kombinací hlubokých předsudků proti bohatým, keynesiánské ideologie a snahy vyjít voličům vstříc, vyústila v „daňový šok“ roku 2012 – 30 miliard eur. V zemi, která má už tak rekordní míru zdanění a sociálních příspěvků, však zároveň zažehl nálož daňové revolty. V roce 2013 se třetina vládních snah soustřeďovala na snižování výdajů, ale celé dvě třetiny na výběr příspěvků, a to tentokrát nejen od bohatých, ale ode všech, včetně střední třídy.
Opravdový sociální demokrat
Vláda doufá, že v roce 2014 se dočkáme hospodářského oživení, že keynesiánské obavy ustoupí do pozadí a bude proto možné se z 80 % soustředit na úspory, z 20 % na daně. A v roce 2015 bude snižování nákladů tvořit už 100 % rozpočtových úspor.
Do tří let tak dojde k celkovému obratu – to je však příliš dlouho. Francois Holllande nakonec přijme rozumnou hospodářskou strategii a zaměří se na konkurenceschopnost a strukturální snižování výdajů. Bude však příliš dlouho „nejednoznačný“ a nedostatečně „pedagogický“. Na jedné straně tu totiž existuje politická většina, která na Hollanda v televizi dnem i nocí nadává a posmívá se mu, na druhé straně mají všichni plné zuby zvyšování daní a hrozí daňová vzpoura. Co Hollandovi zbývá? Ve svém novém nasměrování musí zvýšit rychlost, i kdyby to znamenalo jít proti PS a její parlamentní většině. Konkurenceschopnost francouzských firem je i nadále nedostačná – musíme se víc snažit. Snižování výdajů by nám zároveň mělo umožnit zvýšit efektivitu veřejných služeb.
Chtěl být Hollande sociální demokratem? Tak ať jím je doopravdy. S ohledem na politickou situaci i daňové poplatníky mu už totiž moc času nezbývá.
Autor: Eric Le Boucher, Slate.fr (převzato z Presseurop)