Evropský žalobce dostal žlutou kartu


Lucie Dvořáková, 7.11. 2013, psáno pro Euroskop

V pondělí 28. října uplynula 8týdenní lhůta určená národním parlamentům pro zaslání odůvodněných stanovisek k návrhu nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO).

Třináct komor národních parlamentů z jedenácti členských států EU využilo možnosti, kterou jim nabízí tzv. mechanismus včasného varování podle čl. 7 Protokolu č. 2 Lisabonské smlouvy o používání zásad subsidiarity a proporcionality, a zaslalo Komisi odůvodněné stanovisko s názorem, že daný návrh porušuje zásadu subsidiarity (mezi nimi i český Senát). V praxi to znamená, že došlo k překročení prahu ¼ hlasů přidělených národním parlamentům, která je v daném případě potřebná pro aktivaci tzv. žluté karty podle již zmíněného protokolu. Komise tak daný návrh musí znova přezkoumat.

Návrh na vytvoření EPPO představila Evropská komise dne 17. července 2013. Jeho výlučným úkolem mělo být vyšetřování a stíhání trestných činů poškozujících rozpočet EU a případně předvádění pachatelů před soudy členských států. Myšlenka zřízení úřadu evropského veřejného žalobce rozhodně není nová a představuje vyvrcholení dosavadních snah EU účinněji chránit své finanční zájmy, resp. zajistit na celém území EU stejnou úroveň právní ochrany proti podvodům vůči společnému rozpočtu. Souběžně s vytvořením EPPO Komise rovněž navrhovala reformu Agentury Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust) a předložila sdělení o správě Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF).

Vystavení tzv. žluté karty návrhu Komise je výjimečná událost a její důsledky nejsou zanedbatelné. Zatím k tomu došlo pouze jednou v případě návrhu nařízení o výkonu práva na kolektivní akci v kontextu svobody usazování a svobody poskytovat služby (tzv. Monti II). Komise tehdy při přezkumu legislativního návrhu sice neshledala, že by porušoval zásadu subsidiarity, nicméně uznala, že její návrh by pravděpodobně nezískal potřebnou politickou podporu Evropského parlamentu a Rady a návrh nařízení stáhla.

Jednou z komor, která zaslala Komisi k návrhu nařízení o zřízení EPPO své odůvodněné stanovisko, byl i Senát Parlamentu ČR. Ve svém usnesení č. 345 ze dne 9. října argumentuje tím, že zřízení Úřadu nevyřeší příčiny nedostatečnosti a nejednotnosti postihu trestné činnosti proti finančním zájmům Unie v členských státech, neboť ty jsou obecně dány rozdíly ve fungování justičních a správních systémů členských států. Za lepší řešení tak Senát považuje posilování a prohlubování stávajících mechanismů přeshraniční spolupráce orgánů činných v trestním řízení.

Ze strany Komise se objevily v tisku určité komentáře, že se u států, jejichž parlamenty zaslaly odůvodněná stanoviska, jedná o jakousi indikaci opt-outu z nařízení, které by pak mohlo být přijato v rámci posílené spolupráce. To je poněkud zavádějící, neboť existence či neexistence odůvodněného stanoviska parlamentu vůbec nemusí korelovat s odmítavým, resp. pozitivním postojem vlády, která v konečném důsledku rozhoduje o zapojení se do režimu posílené spolupráce. Celá myšlenka vzniku posílené spolupráce v dané věci je navíc v rozporu s hlavním argumentem Komise, že boj proti kriminalitě poškozujících finanční zájmy EU musí být veden jednotně v celé Unii.

Celý případ vystavení historicky druhé žluté karty návrhu Komise má ještě jeden další aspekt, a tím je otázka dostatečnosti 8týdenní lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek. Již v případě první žluté karty (tzv. Monti II) některé parlamenty (mezi nimi i Senát ČR) nestihly zaslat své stanovisko ve lhůtě a z tohoto důvodu tak nebylo formálně započítáno mezi odůvodněná (přesto došlo k překročení nutného počtu hlasů). Nyní byla žlutá karta přijata mj. i díky určité vstřícnosti Komise, která do osmitýdenní lhůty pro kontrolu subsidiarity nezapočítává měsíc srpen, kdy řada parlamentů členských států vůbec nezasedá. V praxi se tak ukazuje, že osmitýdenní lhůta je v řadě případů hraniční. Z tohoto důvodu dlouhodobě sílí hlasy na podporu jejího prodloužení a to i z důvodu, že z hlediska celkové délky evropského legislativního procesu by změna lhůty např. na dvanáct týdnů byla prakticky neznatelná.

Autor: Mgr. Lucie Dvořáková, LL.M., odbor koncepční a institucionální

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality