Petr Placák, Euroskop, 18.11. 2013
Před padesáti lety v pátek 22. listopadu 1963 zazněly v americkém městě Dallasu tři výstřely. Na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho byl během jeho návštěvy Texasu spáchán atentát.
Fotky, zobrazující smrtelně zraněného prezidenta v náručí jeho ženy Jacqueliny jedoucí v otevřeném cadillacu ulicemi města patří k základní obrazové ikonografii doby poválečného světa druhé poloviny 20. století. Ačkoli atentátník byl brzy poté dopaden, motiv atentátu se nepodařilo nikdy cele objasnit.
John Fitzgerald Kennedy se narodil v roce 1917 v katolické rodině bankéře a multimilionáře Josepha P. Kennedyho, která měla anglo-irské kořeny, podobně jako celá řada dalších amerických prezidentů – od Kennedyho přes Nixona a Clintona po Reagana. (V tom byl mimo jiné původ snahy amerických prezidentů zprostředkovat dohodu znepřátelených stran v britsko-irském konfliktu.)
Mladý Kennedy studoval na Harvardu mezinárodní vztahy. Z hlediska českých či československých dějin by nás mohlo zajímat, že Kennedy svou diplomovou práci pojal jako kritiku britské politiky appeasementu vůči Hitlerovi, která vyvrcholila podpisem Mnichovské dohody (Kennedy-otec působil v Rooseveltově administrativě v l. 1937-1940 jako americký velvyslanec ve Velké Británii a Kennedy junior tak měl události kolem Mnichova „z první ruky“). Jeho práce, kterou v roce 1940 vydal knižně pod názvem Proč Anglie spala (Why England slept), měla v Americe značný ohlas. Kennedy se účastnil druhé světové války, bojoval v Pacifiku a byl raněn.
John Fitzgerald Kennedy při projevu. (foto: čtk)
Na dráhu politika se dal hned po válce. V roce 1946 byl zvolen za demokraty do Sněmovny reprezentantů. I když podporoval politiku demokratického prezidenta Harryho Trumana, měl výhrady za jeho příliš měkký postoj vůči komunistické Číně. V roce 1953 se oženil s dcerou newyorského bankéře Jacquelinou Bouvierovou. V roce 1960 se mu podařilo vyhrát nominaci za demokratickou stranu na post prezidenta. V listopadu téhož roku se utkal s republikánským kandidátem Richardem Nixonem ve slovním duelu, který poprvé v dějinách přenášela televize. Kennedy ve volbách zvítězil, i když s ne příliš velkým náskokem sto dvaceti tisíc hlasů.
Ve své funkci, které se ujal 20. ledna 1961, musel Kennedy řešit hned několik velkých zahraničněpolitických krizí. Po Eisenhowerově administrativě převzal angažmá Ameriky ve vietnamském konfliktu. Za Kennedyho úřadování vzrostl počet amerických vojenských poradců v jižním Vietnamu ze 1 400 na 15 500.
Necelé dva měsíce poté, co se ujal úřadu, schválil Kennedy plán CIA na výsadek patnácti set v Americe vycvičených exilových Kubánců z proticastrovské opozice na Kubu, kteří měli na ostrově iniciovat revoltu vedoucí ke svržení Castrova režimu. Díky nedostatečné podpoře ze vzduchu ovšem skončilo vylodění exulantů v Zátoce sviní fiaskem. Podle amerického historika Arthura M. Schlesingera byla celá akce „nejhorší porážkou Kennedyho kariéry“.
Aby Kennedy zmírnil negativní reakce, kterou akce vyvolala v jižní Americe, vyhlásil plán nazvaný Aliance pro pokrok, který měl latinské Americe nabídnout projekty hospodářské pomoci a sociálních reforem a mimo jiné pomoci odklonit jihoamerická reformistická hnutí od jejich koketování s komunismem.
Hned na to musel Kennedy řešit další krizi. Vůdce komunistického východního Německa Walter Ulbricht tlačil na Chruščova, ať Západní Berlín, přes který utíkaly statisíce především kvalifikovaných a vzdělaných občanů NDR na Západ a hrozilo, že v proklamovaném komunistickém ráji nikdo nezůstane (podle zprávy západoněmeckého ministerstva pro uprchlíky uteklo mezi lety 1949 a 1961 do Západního Německa na 2 600 000 východních Němců) sjednotí s Východním Německem. Schůzka Chruščova s Kennedym v červnu 1961 ovšem nepřinesla v tomto ohledu žádné výsledky. Naopak Kennedy prohlásil v projevu 25. července 1961 k Američanům: „Nedovolíme komunistům vyhnat nás z Berlína, ať už postupně nebo násilím.“
Komunisté se rozhodli uzavřít hranice mezi západním a východním Berlínem, který byl od druhé světové války rozdělený do okupačních sektorů – západní patřily pod správu USA, Velké Británie a Francie, východní Sovětského svazu. Komunisté začali kolem Západního Berlína stavět betonovou zeď, která se stala symbolem studené války a rozdělené Evropy, stejně jako se pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 stal symbolem pádu komunistického impéria. Washington reagoval na stavbu zdi rozmístěním tankové divize na území Západního Berlína a Chruščov z obavy z dalšího vyhrocení konfliktu Ulbrichtův požadavek na začlenění toho území do NDR neakceptoval.
Na podzim roku 1962 vypukla první atomová krize v dějinách, když Chruščov přišel s nápadem využít Kubu jako odpalovací rampu pro rakety namířené na Spojené státy. Moskva nechala na Kubě před branami Ameriky rozmístit jaderné střely středního doletu, které byly schopné zasáhnout značnou část území Spojených států, včetně hlavního města Washingtonu. Když americký špionážní letoun vyfotografoval na Kubě odpalovací rampy, Kennedy na to reagoval vyhlášením námořní blokády Kuby, která se týkala především sovětských lodí.
Když už to v říjnu 1962 vypadalo, že by konflikt mohl přerůst ve válku mezi atomovými mocnostmi, obě velmoci projevily nakonec zdrženlivost a ochotu ke kompromisu. Sovětský vůdce Nikita Chruščov nabídl Washingtonu, že rakety stáhne za slib, že Američané nezaútočí na Kubu. Blokáda byla odvolána a Moskva rakety z ostrova stáhla. Naproti tomu kubánský vůdce Castro, když se o smírném vyřešení konfliktu dověděl, podle svědectví revolucionáře Che Guevary zaklel, vzteky kopl do zdi a roztříštil o ni sklenici. Kubánská krize vedla k zavedení horké linky mezi Washingtonem a Moskvou, která měla předejít nekontrolovatelnému vypuknutí válečného konfliktu.
Kennedyho událost ponoukla na jedné straně k dalšímu zbrojení a na druhé straně ke snahám o omezení atomových arzenálů. Už předtím Kennedy vydal prohlášení, že Spojené státy nepoužijí jaderné zbraně jako první. V srpnu 1963 pak USA a SSSR spolu s Velkou Británií podepsaly dohodu, která zakazovala jaderné pokusy v atmosféře, pod vodou a ve vesmíru, která zahájila řadu pozdějších odzbrojovacích dohod.
To už se ovšem blížil osudný 22. listopad 1963. Po atentátu na Kennedyho se okamžitě vyrojila řada spikleneckých teorií. Přispěl k tomu i fakt, že sám atentátník Lee Harvey Oswald, který byl po činu dopaden, byl během eskorty k soudu zastřelen. Jisté je to, že byl marxista a obdivovatel Fidela Castra a jeho režimu. Že by pomsta rozvztekleného Comandante en Jefe neboli Primer Secretario del Partido y Presidente de los Consejos de Estado y de Ministros de la República de Cuba? To už asi nikdo nezjistí.
Ačkoli Kennedy ve své zahraniční i vnitřní politice z řady amerických politiků nijak nevybočoval, stal se po smrti jednou z ikon revolty mladých 60. let proti americkému establishmentu – kdyby prý Kennedy přežil, nedošlo by k válce ve Vietnamu. Z historie se tak zastřelený prezident přesunul do oblasti mýtu, jak už to tak bývá s těmi, kterým dějiny přiřkly podobný osud.
Autor: Petr Placák, Euroskop