Ondřej Kaleta, 20.11. 2013, psáno pro Euroskop
Evropský integrační projekt čelí v současnosti řadě závažných výzev. Kromě často diskutovaných hospodářských, finančních či sociálních aspektů je nezanedbatelná část z nich také povahy politické. Standardní zavedené politické strany napříč evropským kontinentem zažívají programovou krizi, pokračuje kritika tzv. demokratického deficitu v rozhodovacím procesu Evropské unie (EU), unijní instituce jsou stále více vnímány jako odtržené od každodenních problémů občanů a jejich podpora, stejně jako důvěra v instituce v Evropě obecně, soustavně klesá.
Paralelně s tím se hlasitě hlásí o slovo nejrůznější protestní či populistická hnutí, jež se snaží vyplnit uvolněný prostor daný neochotou či neschopností politických elit dané problémy v minulosti řešit, přičemž nabízejí snadné a rychlé odpovědi. Jejich podpora sílí a mnoho evropských představitelů (naposledy například italský premiér Enrico Letta) již vyjádřilo obavy z možného bezprecedentního úspěchu radikálních či přímo extremistických proudů ve volbách do Evropského parlamentu. Ty se budou konat na konci května 2014.
Jedním z hlavních způsobů, jak přiblížit Unii občanům, představuje snaha současné Komise o politizaci a demokratizaci nadcházejících voleb. Komise v březnu letošního roku vyzvala evropské politické strany, aby představily vlastní kandidáty na pozici předsedy Komise a zároveň národní politické strany, aby veřejně deklarovaly příslušnost k některé evropské politické straně. Má se jednat o významný krok směřující k větší personifikaci kampaně, stejně tak jako ke zvýšení atraktivity hlasování u veřejnosti, která se tak bude moci poprvé nepřímo podílet na obsazení jednoho z nejvlivnějších postů unijní architektury.
Předsedu Komise navrhuje v souladu s článkem 17 Smlouvy o Evropské unii Evropská rada kvalifikovanou většinou, přičemž by tak měla učinit s přihlédnutím k výsledkům voleb do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích. Evropský parlament následně zvolí daného kandidáta absolutní většinou svých členů. Nezíská-li potřebnou podporu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce nového kandidáta a celý postup se analogicky opakuje.
Místopředsedkyně Komise a komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství Viviane Redingová považuje větší zapojení evropských politických stran za jednoznačně vítanou změnu, jež by měla „posílit hlas občanů v evropské demokracii a přispět k tomu, aby se z evropských voleb stala příští rok opravdová debata o budoucnosti Evropy.“ Zastánci z řad poslanců Evropského parlamentu se domnívají, že výběr „hlavy exekutivy“ povede k větší jednotě evropských politických stran, zvýší pozornost médií a v konečném důsledku se zaslouží o zvrat v kontinuálně se propadající volební účasti. Posílení vazby Komise na ideově spřízněné „rodiny“ uvnitř Evropského parlamentu by navíc mělo zvýšit demokratickou legitimitu (democratic accountability) a transparentnost obou institucí.
Značně odlišný pohled a velmi podnětný příspěvek do diskuze přinesla v nedávné době zveřejněná analýza Heather Grabbeové a Stefana Lehneho z liberálního proevropského think-tanku Centre for European Reform (CER), která se zabývá problematikou blížících se evropských voleb. Autoři v ní předkládají množství argumentů, proč by politizace Komise mohla mít negativní a kontraproduktivní výsledky.
Posílení vazby na Evropský parlament by podle Grabbeové a Lehneho mohlo vést k nežádoucímu prohloubení již existující polarizace mezi národní (Rada, Evropská rada) a supranacionální formou (Komise, Evropský parlament) unijního vládnutí. Následně by mohlo dojít k narušení interinstitucionální rovnováhy, například posílením odpovědnosti Komise směrem k Evropskému parlamentu, a tím i fungování EU jako celku, protože její efektivita plně závisí na schopnosti spolupráce zúčastněných aktérů. Klíčový princip nezávislosti Komise jakožto moderátora komplikovaných debat uvnitř Unie a „strážkyně Smluv“ by mohl být ohrožen a její role redukována na pouhého účastníka každodenního mezistranického zápasu. Tento fakt by ještě více mohl komplikovat využívání pravomocí Komise (například legislativní iniciativu, kontrolu dodržování fiskální disciplíny) a snižovat její důvěryhodnost v očích zástupců vlády členských států v Radě, kteří by vznesenou kritiku pravděpodobně považovali za politicky předpojatou.
Nelze očekávat ani radikální zvýšení voličského zájmu, neboť většina kandidátů bude pro běžného občana EU neznámá. Důkazem je nízké povědomí veřejnosti o současných „tvářích EU“, obzvláště v komparaci s nejvyššími představiteli členských států. V souvislosti s neexistující parlamentní většinou a téměř zaručenou nestejnorodostí většin na úrovni EU (jakýsi druh evropské „kohabitace“, tedy situace, kdy většina poslanců a členů Rady nepatří ke stejnému ideovému/stranickému táboru – například socialistickému či konzervativnímu) není vůbec zřejmé, čí zájmy by nově zvolený předseda Komise měl vlastně reprezentovat.
V závěru autoři analýzy zdůrazňují, že ti, kteří mají v úmyslu reformovat Unii, by tak neměli činit prostřednictvím politizace (či demokratizace) Komise, avšak soustředit se primárně na aktivní kampaň před volbami do Evropského parlamentu. Jejím cílem by mělo být podnítit celoevropskou debatu o přínosech a potřebách evropské integrace. Evropští lídři musejí podrobně vysvětlovat a debatovat s občany klíčové otázky dnešní EU (budoucnost eura, bankovní unie, boj s nezaměstnaností apod.), nikoliv prosazovat kosmetické změny, jejichž pozitivní dopady jsou více než nejisté. V opačném případě se vysvětlování chopí výhradně populisté a extrémisté, což by mohlo mít nedozírné následky. Nezbývá než doufat, že si evropské politické strany vezmou tyto výhrady k srdci a zohlední je ve své volební strategii. Čas k tomu ještě mají.
Autor: Ondřej Kaleta, Odbor koncepční a institucionální