Petr Placák, EUROSKOP, 9. prosince 2013
Ve čtvrtek večer zemřel ve svém domě v Johannesburgu ve věku pětadevadesáti let nositel Nobelovy ceny míru Nelson Mandela. Jihoafrická republika vyhlásila desetidenní smutek a na Mandelův pohřeb se chystají státníci z celého světa.
Nelson Mandela se narodil v roce 1918 v domorodé královské rodině v Transkei. V Johannesburgu studoval práva a už v roce 1942 se začal angažovat v Africkém národním kongresu (ANC), který zastupoval černošskou většinu a vystupoval proti rasové nerovnosti. Pomáhal vytvořit Ligu mládeže, která přinesla do ANC militantní nacionalismus a stal se jednou z vůdčích osobností kongresu.
Když po krveprolití v Sharpeville v roce 1960, kde jihoafrická policie zastřelila během protirežimní demonstrace na sedm desítek protestujících, přešlo ANC k násilnému odporu a bylo postaveno mimo zákon, byl Mandela pět měsíců držen ve vazbě. Toho ho ještě více zradikalizovalo. Po svém propuštění pomáhal vytvořit sabotážní organizaci Kopí národa, bojující proti režimu apartheidu, pro kterou sháněl peníze v zahraničí. V roce 1964 byl opět zatčen, tentokrát už definitivně, a odsouzen na doživotí. To jej ale nezlomilo. I ve vězení byl nadále vůdčí osobností ANC. Jeho bezprecedentně dlouhé vězení, ve kterém strávil 27 let, bylo prodlužováno tím, že Mandela odmítal kompromis a výzvy režimu, aby se vzdal násilného vedení boje.
V roce 1990 byl Mandela bezpodmínečně propuštěn a sehrál rozhodující roli při přechodu od apartheidu k demokracii. Vzdal se násilí, odmítl pomstu a vyzýval bílé i černé Jihoafričany ke spolupráci. On a jihoafrický prezident Willem de Klerk byli zárukou, že demokratizace země neskončila katastrofou a společnost se nepropadla do chaosu a násilí, jak se obávali nejen bílí Jihoafričané.
V roce 1994 se poprvé konaly všerasové volby, ve kterých ANC zvítězila a Mandela se stal prvním černošským prezidentem země. Poté, co se černošská většina ujala v zemi vlády, byl to Mandela, kdo se zasazoval o to, aby v nové situaci nebyla diskriminována tentokrát bílá menšina. Díky jeho osobnosti se dařilo všechny problémy držet jakžtakž pod kontrolou, ale je otázka, jak to bude dál po jeho smrti.
Nic tak dobře neilustruje dějiny minulého dvacátého století, věku nacionalismu, rasismu a totalit, jako právě osudy lidskoprávních aktivistů Nelsona Mandely, Martina L. Kinga. Ghándího, tibetského dalajlámy, Poláka Lecha Walesy nebo Čecha Václava Havla.
Narozdíl od posledně jmenovaných byl Mandela zástupcem marxisticky orientovaného Afrického národního kongresu, který spolupracoval s tamními komunisty a byl mimo jiné podporovaný Moskvou a Brežněvem, který byl v té době symbolem ujařmení východní Evropy komunistickým Sovětským svazem.
Václav Havel a Nelson Mandela v roce 1992 na Pražském hradě. Ještě před třemi lety seděli oba ve vězení. Foto čtk
Tento paradox, do kterého dějiny 20. století postavily lidskoprávní bojovníky v odlišných koutech světa, dobře ilustruje i setkání Nelsona Mandela s Václavem Havlem v Praze v roce 1992, kam Mandela přicestoval soukromě na mezinárodní novinářský kongres. Podle tehdejšího Havlova poradce Stanislava Skalického Mandela během rozhovoru s Havlem poděkoval československému národu za dlouhodobou podporu africkému hnutí za svobodu, a to včetně materiální podpory, čímž měl zřejmě na mysli čs. zbrojní dodávky pro ANC. Havel tehdy podle Skalického odpověděl, že to byla pomoc bývalé komunistické vlády a dodal, že on je příznivcem cesty nenásilí a že je rád, že se to v JAR nyní daří.
Výše uvedené je ale paradox zdánlivý. Sovětský režim, založený na popření základních lidských práv, si svou podporou lidskoprávních aktivistů a národně osvobozeneckých hnutí všude možně po celém světě v rámci komunistické strategie, čím (u sousedů) hůře, tím (pro nás) lépe, ve skutečnosti sám pod sebou řezal větev. Národně osvobozenecká hnutí se nestávala komunistickými hnutími (byla prokomunistická do té doby, dokud plynula z Moskvy materiální a vojenská pomoc) a idea lidských práv naopak pomohla delegitimovat sovětský systém a narušit jeho stabilitu, jak to ukázala právě východoevropská opoziční hnutí, jako byla polská Solidarita či československá Charta 77. I když cesty Nelsona Mandely a Václava Havla byly zdánlivě diametrálně odlišné, universální idea lidských práv, důstojnosti a rovnosti všech lidí bez ohledu na jejich politické a náboženské přesvědčení či barvu kůže je nakonec spojila.
Francouzský politický myslitel André Glucksmann kdysi v rozhovoru pro Euroskop řekl, že Evropa 21. století musí být založena na antirasismu, antinacistu, antikomunismu a antikolonialismu. Poučené reflexe těchto fenoménů, které zrodila moderní postosvícenská Evropa, je bezpochyby základ uvědomělého evropského občanství 21. století. Výše uvedená negativa doplňuje positivní rozměr západní civilizace, a to je právě důraz na lidská a občanská práva. Odkaz Mandely, stejně jako Havla nebo tibetského dalajlamy.
Autor: Petr Placák