Petr Placák, Euroskop, 20.12. 2013
I když jsou dnes Vánoce svátek spíše občanský, než náboženský, který slaví především rodiny s malými dětmi, mají i v této rovině své opodstatnění: právě učení v Betlémě narozeného Ježíše z Nazaretu, které vyzdvihuje cenu každého jednolitého člověka, vděčí Evropa za to, že je Evropou.
Nebyli to jen marxističtí autoři, ale i mnozí myslitelé 19. i 20. století z tzv. liberálního tábora, kteří význam křesťanství a křesťanských církví v evropských dějinách karikovali, když se na počátku moderní doby vymezovali proti vládám a systémům, které byly s církví tradičně spojovány. Spolu s vaničkou starého feudálního řádu ovšem vylili i „betlémské“ dítě, křesťanství. Dnes se ale čím dál více autorů shoduje na tom, že křesťanství a jeho institucionalizovaná podoba církev měly zcela zásadní vliv na unikátní charakter evropské civilizace jako na společnosti založené na úctě k lidské individualitě.
Vzdělání jako základ civilizace
Od počátku církevní svět provázela víra v transformační moc vzdělávání. Po pádu římské říše a vzniku barbarských království, kdy se v západní části bývalé říše postupně přetrhávala kulturní kontinuita s vyspělým antickým světem, byla církev jedinou institucí, která se snažila udržet v rozpadající se kultuře evropského západu civilizační niveau. Při klášterech byla zakládaná skriptoria, kde se přepisovaly a rozepisovaly knihy autorů antického světa, pomáhající uchovat antickou vzdělanost, a v církevním prostředí vznikaly školy, kde se děti učily číst a psát.
V karolinské době rozvinula církev římský model vzdělávání sedmi svobodných umění, v jehož rámci se vyučovala logika, gramatika, rétorika, astronomie, hudba, aritmetika a geometrie. Zároveň církev postupně prosadila jednotné písmo a latina se stala universálním nástrojem vzdělávání pro evropský Západ po celý křesťanský středověk.
University
Tento důraz na vzdělávání vyvrcholil myšlenkovým kvasem, který by se dal nazvat intelektuální revolucí a který byl spojen se zakládáním universit během vrcholného středověku. University se jako místa intenzivní intelektuální debaty, tříbení a výměny myšlenek a názorů staly jedním z hlavních hybatelů, kterou západní společnost postrčil k přednímu postavení ve světě.
Církev university nejen zakládala, ale i chránila universitní práva a autonomní postavení universit ve vztahu k lokálním mocím, organizovala mezinárodní akademickou komunitu, dovolovala a podporovala více méně neomezenou učenou diskusi.
Toto eminentně politické „místo“, vzniknuvší v soutěži papežů, králů a městských států „svobodného světa“ Západu, v trvalém zápase mezi kancléři, profesory, studenty, měšťany, je výrazem sebenalezení západní Evropy a dědictvím diskusí dvorské společnosti, je plodem „konkurence“, soutěžení a soupeřivosti, napsal o instituci středověké university Friedrich Heer ve svých duchovních dějinách Evropy.
Lidská práva
Bylo to právě prostředí středověkých universit, které dávno před Francouzskou revolucí rozpracovalo dosud unikátní teorii přirozených práv, která se stala charakteristickou pro civilizaci Západu.
Diskuse o povaze a zdroji práva inicioval zápas o investituru v 11. století mezi světskou a církevní mocí, kdy papež Řehoř VII. označil krále za laika, který nemá o nic větší pravomoc v náboženské oblasti než kterýkoli jiný smrtelník, což byl radikální rozchod s římskou tradicí a jejím zboštěním státní moci.
Inspirováni učením Ježíše Krista teologové a juristé 12. století přemítali o právech konkrétních institucí a konkrétních kategorií lidí, přičemž se dovolávali univerzálního mravního zákona. Stále více se prosazovala myšlenka, že jednotlivci mají určité subjektivní pravomoci, neboli přirozená práva, která jsou odvozena od důstojnosti člověka a žádná vnější moc je nemůže člověku upřít.
Evropští juristé 12. století sestavili právní systémy pro vznikající státy západní Evropy, jejichž modelem bylo kanonické právo, které mimo jiné stanovovalo, že platné manželství vyžaduje svobodný souhlas jak muže, tak ženy a že je lze považovat za neplatné, došlo-li k němu pod nátlakem nebo vstoupila-li do něj některá ze stran na základě omylu v identitě nebo v důležité kvalitě druhé osoby.
Od toho byl krok k přesvědčení, že základem smluvního práva je předpoklad svobodné vůle a k němu vztažených pojmů omylu, nátlaku a podvodu. Kanonické právníky zajímal úmysl činu, různé druhy úmyslu a mravní implikace kauzálních souvislostí. Zavedli i moderní princip, podle kterého mohly polehčující okolnosti zbavit obviněného právní odpovědnosti, nebo posuzovat skutek mírněji, pokud pachatel něco nezavinil schválně o vlastní vůli.
Důraz na smluvní dobrovolnost, na zlý úmysl jako základ trestného činu, na prosazení nestrannosti, jež měla chránit chudé a bezmocné proti bohatým a mocným byly součástí procesu, kdy během půldruhého století v době od roku 1150 do roku 1300 definovali evropští právníci vlastnická práva, právo na sebeobranu, manželská práva, právo na soudní proces jako práva, která jsou nezcizitelná.
Mezinárodní právo
Toto přemítání o vztahu člověka a moci a právech jednotlivce či skupin lidí zasahovalo čím dál větší oblasti. Když papež Inocenc IV. (1243-53) vyhlásil, že „vlastnictví, držení a jurisdikce nebyly vytvořeny pouze pro věřící, ale pro každého racionálního tvora,“ učinil tak zásadní krok k formulování mezinárodního práva, které se stalo aktuální po objevení Nového světa.
Ačkoli se má obecně za to, že myšlenka mezinárodního práva vznikla díky myslitelům a právním teoretikům 17. a 18. století, ve skutečnosti je mnohem starší. Na základě zkušeností s tím, jak Španělé v Americe špatně zacházejí s Indiány, rozvinula se na španělských universitách už v 16. století spekulace o právních vztazích mezi národy. Za otce myšlenky mezinárodního práva je považován španělský dominikán Francisco de Viktoria (1483-1546), který učil, že půda v Americe patří na základě přirozeného práva domorodcům a nikdo nemá právo jim zemi brát. Španělé mají právo do Ameriky cestovat, obchodovat tam, kázat a vzdělávat – tak jako v evropských zemích, ale nemají právo na majetek domorodců a nesmějí vůči nim užívat násilí, leda v sebeobraně. S tím souviselo i to, že papež Pavel III. vyhlásil jako herezi názor, že domorodci nemají duši, což zastávali nejen otrokáři mající z obchodu s lidmi byznys. Církev naproti tomu tvrdila, že každý člověk, bez ohledu na barvu kůže je obdařený nesmrtelnou duší a požívá tak práva, která jsou nezrušitelná.
Spravedlivá válka
S mezinárodním právem souvisela i teorie tzv. spravedlivé války, kterou rovněž rozvinuli už středověcí scholastici. Podle sv. Tomáše Akvinského musely být splněny tři podmínky, aby se válka mohla označovat za spravedlivou: Zaprvé to byla autorita vladaře, na jehož rozkaz se válka vede (válku tedy nemůže vyhlásit soukromá osoba, protože ta se může domáhat svých práv u nadřízeného soudu). Za druhé je třeba spravedlivé příčiny. Za třetí je nezbytné, aby válčící měl dobrý úmysl, aby mu šlo o prosazení dobra proti zlu.
Ve spisu De iure belli výše uvedené shrnul zmíněný Francisco de Vitoria:
Když už válka ze spravedlivé příčiny vypukla, neměla by být vedena tak, aby zničila lidi, proti nimž je namířena, ale jen tak, aby se válčící domohli svých práv a ubránili zemi a aby z té války vznikl včas mír a bezpečí. Když bylo dosaženo vítězství, mělo by se užívat umírněně a s křesťanskou pokorou a vítěz by si měl uvědomovat, že je v pozici soudce mezi dvěma státy: jedním, jemuž se způsobilo zlo, a druhým, který zlo způsobil, takže by se měl chovat jako soudce a ne jako žalobce…
Kdyby se výše uvedeným příkazem řídili vítězové první světové války, nemuselo dojít ke katastrofám, které se následně – v reakci na výsledky a následky 1.sv.v. – spustily.
„Narozeniny“ Ježíše Krista, na jehož radikálním učení o „nekonečné“ důstojnosti i toho nejmenšího z nejmenších a o vztazích mezi lidmi byla postavena stavba západního světa, jsou právem nejen svátkem náboženským, ale stejnou měrou i svátkem občanským, který je umocněn tím, že není spojen s žádným státem ani národem. Universální poselství o důstojnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti s Evropou sdílejí nejen Severní a Jižní Amerika a půlka Afriky, ale i další miliony křesťanů po celém světě. Dítěti narozenému v chudých poměrech mezi dobytčaty v maštali se přišli poklonit tři exotičtí mágové.
Redakce Euroskopu Vám přeje sváteční pohodu a klidné prožití vánočních svátků.
Autor: Petr Placák, Euroskop