Lucie Priknerová, Euroskop, 5.2. 2014
Státy EU ročně „zaplatí“ za korupci 120 miliard eur, uvádí první oficiální zpráva Evropské komise, která se tomuto problému věnuje. Jeden z 12 Evropanů (cca osm procent) podle Eurobarometru tvrdí, že má zkušenost nebo byl svědkem případu uplácení.
„Korupce podlamuje důvěru občanů v demokratické instituce a vládu práva, poškozuje evropskou ekonomiku a zabraňuje členským státům, aby získaly více potřebných příjmů z daní“, řekla eurokomisařka pro vnitřní záležitosti. Cecilia Malströmová
Podle Malströmové korupční jednání postihuje širokou paletu veřejných politik např. výstavbu v městských čtvrtích nebo zdravotnictví. Carl Dolan z Transparency International v Bruselu pro agenturu Reuters řekl: „Hlavním problémem Evropy nejsou malé úplatky… …Nepodařilo se regulovat střet zájmů politiků při jednání s byznysem.“
Korupce se přitom nevyhýbá ani samotným institucím EU. V říjnu 2012 se odehrál skandál, který souvisel s údajným pokusem o ovlivňování evropského tabákového zákona. Jeden ze spolupracovníků bývalého eurokomisaře pro zdravotnictví Johna Dalliho byl obviněn z toho, že si řekl o úplatek 60 milionů od tabákové firmy Swedish Match, která chtěla podobu zákona ovlivnit. Dalli poté odstoupil ze své funkce. Jenomže skandál také poukázal na výsledky evropské protikorupční agentury OLAF. Šéf frakce Evropské lidové strany Joseph Daul tehdy požadoval odstoupení šéfa OLAFu Giovanniho Kesslera, který měl vyšetřování Dalliho případu na starost. Maltská policie totiž uvedla, že OLAF proti Dallimu nedokázal shromáždit dostatek důkazů.
Komisařka Cecilia Malmströmová na tiskové konferenci, kde představovala zprávu EU o korupci (foto: Audiovisual service EU)
Co země, to odlišné korupční prostředí
Malströmová pro European Voice uvedla: „Zkrátka neděláme dost… …To platí pro všechny členské země. Stávající zákony a politiky nejsou vymáhány dostatečně a zdá se, že pevné politické závazky vykořenit korupci stále chybějí.“ Přitom není jasné, zda je efektivnější bojovat s korupcí na celounijní úrovni, nebo se spíše zaměřit na národní úroveň. Každá země má svá specifika. Například Velká Británie vyšla z průzkumu Eurobarometru poměrně dobře. Sky News ze zprávy vyzdvihla zejména tvrzení Komise, že britským problémem je neexistence stropů pro finanční výši darů určených politickým stranám. Jako potenciální korupční prostředí se jí jeví obranný průmysl. Úplně nejméně korupci pociťují Dánové (20%), naopak za největší problém jí považují lidé v Řecku (99%), Itálii (97%) a v České republice a Španělsku (95%).
Zvláštní pozornost EU se upíná zvláště na země střední a východní Evropy, a to zejména k Rumunsku a Bulharsku. Oběma zeměmi nedávno otřásly případy úplatkářství. Bývalý rumunský premiér Adrian Nastase byl odsouzen za korupci k dvěma letům odnětí svobody. V roce 2013 se strhla i vlna antikorupčních protestů v Bulharsku. Brusel si tyto záležitosti bedlivě monitoruje. Komisařka EU pro spravedlnost Viviane Redingová tehdy EUobserveru řekla: „Soucítím s Bulhary, kteří protestují v ulicích proti korupci.“
Firmy jako viníci i oběti korupčního prostředí
Kromě státních institucí se korupční jednání týká i druhé strany, tedy soukromých firem. Pro ně není korupce pouze ilegální možností, jak se dostat k veřejným zakázkám a dalším výhodám, ale také určité nastavení obchodního prostředí, na které nechtějí vždy přistoupit. Malströmová pro AP uvedla, že jeden z deseti podniků korupci v EU považuje za překážku obchodu.
Velká Británie se teď snaží nastavit účinný nástroj, který by pomohl k eliminaci úplatkářství. Chce firmy motivovat k efektivnějšímu boji proti korupci uvnitř vlastní firmy. Nově rozšiřuje protikorupční zákon i na uplácení ve jménu podniku se společnou majetkovou účastí nebo dodavatele, a také na situaci, kdy zaměstnanec nezabrání tomu, aby se uplácelo ve prospěch určité korporace, zákon zahrnuje i např. pouhé nařčení z přijetí nebo převzetí úplatku. Rozšíření stávající protikorupční legislativy by v Británii mělo vstoupit v platnost od 1. července 2014.
Šéf britské „OLAFu“ David Green The Telegraphu řekl: „Sankce by byla finanční pokuta a stigma. Ale stigma je to nejdůležitější. Někteří říkají, že určité banky jsou ztrouchnivělé až na dřeň. Proč by se to nemělo připomenout? Proč by velké mocné korporace měly jenom hodit pár lidí přes palubu a plout nerušeně dál, zaplatit pokutu za pokračujícího provozu….“, a dodává: „…pokud je firma odsouzená za úplatkářství, nemůže v Evropě soutěžit o veřejné zakázky.“ Nastavením přísných standardů tedy může vést k odhalení provinilců, kteří mohou přijít o image nejen v Británii, ale i v celé EU.
Autor: Lucie Priknerová, Euroskop