10 let ČR v EU: česká stopa

Bára Červenková, 11.4. 2014, psáno pro Euroskop

Za pár dní tomu bude již 10 let, co se Česká republika, společně s dalšími devíti státy střední a východní Evropy, připojila k evropskému integračnímu projektu. K této příležitosti proběhne řada diskuzí a akcí, vzniká a ještě vznikne mnoho bilancí, z nichž většina se snaží kvantifikovat dopady této bezpochyby významné události novodobých dějin ČR. Projekt jednotné Evropy byl vždy spojen zejména s ekonomickou stránkou věci, jež je také nejlépe měřitelným indikátorem. Výhody být součástí jednotného trhu se často uvádějí jako jeden z hlavních pozitivních faktorů členství v EU, ať již politickými elitami, médii, či občany.

Po dobu členství ČR v EU se ekonomická úroveň země zvýšila téměř o 20 procentních bodů, z 60 % evropského průměru v roce 2004, na 79 % v roce 2012 (měřeno HDP/os.). Od vstupu do EU do konce roku 2012 získala ČR z evropského rozpočtu celkovou částku o objemu 551,2 mld. Kč, zatímco do něj ve stejném období odvedla 301,2 mld. Kč; nelze opomenout i značný příliv soukromých zahraničních investic z členských zemí EU. ČR také přijala na více než 3600 nařízení a transponovala do svého vnitrostátního práva téměř 500 směrnic. Zároveň je mezi posledními 4 novými členskými zeměmi, které doposud nepřijaly společnou měnu. Nejen tato čísla dokazují, že je Evropská unie součástí našeho každodenního života a již dávno není jen agendou zahraniční politiky, jako spíše politiky vnitrostátní. Stopy EU jsou u nás viditelné na každém kroku, ale jaká byla ta česká „stopa“ během uplynulých 10 let v EU?

Text je rozdělen do tří částí. První nastiňuje problematiku koordinace a artikulace evropských otázek ze strany českých politických představitelů. V druhé části je představena vybraná významná evropská legislativa a události posledních 10 let v EU, které ukazují mimo jiné na přístup ČR k evropské politice v praxi. Poslední část se zabývá názorem českých občanů na EU.

I.

Obraz české evropské politiky tvoří její ústavní činitelé. Evropská agenda je tvořena především vládou, a těch se jen během zmiňovaného 10letého období vystřídalo u moci rovných 9 (přibližně tedy 1 vláda na každý rok našeho členství). Ve Strakově akademii se střídaly vlády jak levicové, tak pravicové, většinou tvořeny těsně vítězícími koalicemi. Vládly nám také dvě vlády úřednické (viz box).

Nestabilní vnitropolitická situace měla za následek, že doposud neexistuje jednoznačný a komplexní přístup k evropské politice, se kterou by se identifikovaly všechny relevantní strany napříč politickým spektrem. Absence jasně definovaných cílů a zájmů nedělá z ČR zrovna důvěryhodného partnera pro ostatní členské země a dle mnohých oslabuje vyjednávací pozici v Bruselu. Doposud není například ustálen konzistentní názor českých politických elit na budoucí směřování integrace a ČR v ní (chceme federaci, nebo Evropu mezivládní, či například variabilní geometrii?).

Vládě Petra Nečase trvalo téměř 3 roky jejího funkčního období, než publikovala dokument „Strategie působení ČR v EU“, ve kterém chtěla vyjasnit, jaký zaujímá postoj k otázkám EU. Vše ale zůstalo jen na papíře, měsíc po vydání byla vláda odejita. Text byl poměrně vágní a nekonfliktní. Vláda si v něm přála zejména funkční vnitřní trh, efektivní využití kohezní politiky, vytváření společného prostoru svobody, bezpečnosti a práva v EU, společné obchodní politiky nebo rozšiřování EU. Současná vláda plánuje vydat svou evropskou strategii o poznání rychleji a první přípravy již začaly.

Situaci nepřispěla ani (ne)koordinace evropských otázek mezi ústavními činiteli. Hlavní aktéři nejednou zastávali odlišné názory a přístupy. Připomeňme si spor Jiřího Paroubka, jakožto někdejšího předsedy vlády, s dnes již bývalým prezidentem Václavem Klausem. V době Paroubkova vládnutí byla v EU tématem číslo jedna připravovaná ústavní smlouva. Klausův odmítavý postoj k euroústavě nebyl v souladu s oficiálním stanoviskem zastávaným Paroubkovým kabinetem (který si její přijetí dokonce stanovil za jeden ze svých hlavních cílů). Klaus svůj názor veřejně prezentoval při svých zahraničních cestách, načež mu Paroubek pohrozil omezením těchto výjezdů (každou prezidentovu zahraniční cestu totiž musí schválit vláda). Nebylo to jedinkrát, kdy Klaus nebyl ve shodě se zahraniční politikou určovanou vládou. Kabinet Petra Nečase dokonce v některých okamžicích uplatňoval až trojí přístup k evropské politice: ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg proevropský, prezident Václav Klaus nadále stejně euroskeptický a Úřad vlády něco mezi tím. A to i přesto, že všichni tři vydali v počátcích vlády společné prohlášení, že jejich postoje vůči EU jsou jednotné.

Stávající vláda B. Sobotky vyhlásila (dle slov některých svých aktérů) „návrat do hlavního proudu evropské integrace“, což znamená zejména snahu účastnit se diskuzí o budoucí podobě EU a (znovu) vytvořit z ČR spolehlivého a seriózního partnera. Jak? Vláda má v plánu připravit koncepci českého působení v EU, zároveň přislíbila hlubší diskuzi s odbornou veřejností (PČR, sociálními partnery a občanskou společností) a občany, pravidelný dialog s evropskými institucemi a aktivnější spolupráci se zástupci ČR v EP. Bude usilovat o vytvoření podmínek pro přijetí eura, nevyhýbá se ani otázce ČR v bankovní unii. Vláda také hodlá podporovat „přiměřené“ zapojení ČR do misí a operací SZBP, posilování Východního partnerství a rozšiřování o státy západního Balkánu. Lépe chce využívat prostředků z evropských fondů, než tomu bylo dosud. Evropská agenda má být pouze v koordinaci Úřadu vlády, resp. Výboru pro Evropskou unii, s jediným státním tajemníkem. Je tedy jistá naděje, že se česká evropská politika po letech stane čitelnější a zejména konzistentnější.

II.

Eurozatykač

Evropský zatýkací rozkaz byl reakcí EU na teroristické útoky v USA a ČR byla jednou z posledních zemí EU, která jej schválila. Na jeho základě lze vydat občana k trestnímu stíhání do jiného členského státu, který je byť jen podezřelý z terorismu, obchodu s lidmi, pedofilie, korupce, obchodu s drogami a zbraněmi, vraždy a dalších trestných činů. Z popudu prezidenta Klause a skupiny poslanců a senátorů za ODS musel o jeho platnosti v ČR rozhodovat Ústavní soud. Dotyční požadovali zrušení několika ustanovení transponovaných skrze eurozatykač do novely Trestního zákona a Trestního řádu, týkajících se právě možnosti vydání českých občanů do zahraničí. Rozporovali soulad eurozatykače s Listinou základních práv a svobod, dle níž nesmí být občan nucen k opuštění své vlasti. Stát dle jejich názoru měl svým občanům poskytovat jistotu trestního stíhání na území vlastního státu, i když byl trestný čin spáchán v zahraničí. Aby mohl být evropský zatýkací rozkaz v ČR platný, požadovali změnu Ústavy. ÚS však dospěl k závěru, že eurozatykač není s LZPS v rozporu a tudíž ani protiústavní. ÚS své rozhodnutí odůvodnil tak, že případné vydání českého občana trestnímu řízení v zahraničí by nebylo trvalé a po jeho skončení by se navrátil zpět. Soudci mimo jiné uvedli, že při využívání výhod plynoucích z členství v EU mají občané také své povinnosti a odpovědnost. Všechny členské země dodržují standardy ochrany lidských práv, a proto je zaručené, že při jejich stíhání v některé ze zemí EU nedojde k jejich porušování. ÚS tedy neshledal námitky ODS dostatečnými ke zrušení eurozatykače, který byl pro zajímavost vydán např. na uprchlého podnikatele Radovana Krejčíře.

Služební zákon

Při vstupu do EU se ČR zavázala k přijetí Zákona o státní službě, který upravuje právní postavení státních úředníků ve vztahu ke státu. Je jedním z předpokladů kvalitního fungování státní správy, která by neměla být ovlivňování změnami ve složení vlád. Jeho přijetí bylo jednou z podmínek vstupu ČR do EU a předpokládá jej i Ústava ČR. Evropská komise tento zákon považuje za klíčový v boji proti korupci a ČR je poslední zemí v EU, která služební zákon neschválila. Původní znění zákona bylo vytvořeno ČSSD již v roce 2002, do ledna 2014 ale zákon nebyl schválen, respektive se po celou tuto dobu odkládá jeho účinnost. V mezidobí přišla vláda Petra Nečase se třemi návrhy podoby služebního zákona, ale všechny čelily přísné kritice ze strany opozice a neziskového sektoru. Nátlak na přijetí služebního zákona v ČR vytvořila až Evropská komise, která podmínila jeho přijetím čerpání prostředků z evropských fondů v současném programovacím období 2014 – 2020.[1] Prezident Miloš Zeman zároveň podmínil schválením novely služebního zákona jmenování nové vlády premiéra Bohuslava Sobotky, která jej proto schválila 22. Ledna 2014. Tato podoba přijatého zákona je však podrobena mnohostranné kritice a údajně neodpovídá požadavkům Evropské komise. Samotní poslanci uznávají, že jimi v prvním čtení schválená verze je pouze přechodným řešením. Do druhého čtení plánují předložit pozměňovací návrhy, které tento zákon zásadně změní.

Předsednictví

České předsednictví v Radě EU v prvním pololetí roku 2009 bylo přesně tou příležitostí, jak prezentovat své národní zájmy a alespoň částečně ovlivnit chod EU. Každá předsednická země do svého období „vlády“ promítá i své vlastní specifické priority ovlivněné stavem vnitřních politik. V případě ČR to byly tzv. 3E: energetika, ekonomika a EU ve světě; konkrétněji posilování konkurenceschopnosti EU, energetická bezpečnost, transatlantické vztahy či vztahy se zeměmi západního Balkánu a východní Evropy. Pozice ČR jako nového členského státu nebyla jednoduchá, o to více, že předsednictví převzala po ambiciózní Francii. Hned v počátcích muselo české předsednictví řešit nepříjemné problémy v podobě sporu o přerušení dodávek plynu mezi Ruskem a Ukrajinou a konflikt v pásmu Gazy. Oba spory se podařilo urovnat, zažehnání plynové krize je dokonce vnímáno jako jeden z největších úspěchů českého předsednictví.

ČR předsedala Radě v době, kdy se jednalo o zásadních otázkách vývoje EU: např. o reformě Společné zemědělské politiky a revizi unijního rozpočtu, pokračování dalšího rozšiřování EU nebo vytváření nových institucí EU. Bylo potřeba také reagovat na vyhrocující se situaci na světových finančních trzích, došlo proto k formulaci prvních protikrizových opatření. Rovněž byl schválen projekt Východního partnerství, jehož zahajovací summit se konal v květnu 2009 v Praze. Během předsednictví se také konaly volby do Evropského parlamentu a znovuzvoleným předsedou Evropské komise se stal J. M. Barosso. Výzvou pro české předsednictví bylo řešení situace po odmítnutí Lisabonské smlouvy v Irsku, jejíž ratifikace právě probíhala. ČR byla opět jedním z posledních států, který jí ratifikovanou neměl. Prezident Václav Klaus odmítal Lisabonskou smlouvu s argumentací, že ČR přestane být suverénním státem. Smlouvu podepsal až po jejím přezkoumání ÚS a ratifikaci podmínil výjimkou z Listiny základních práv (tzv. Klausova výjimka; formálně Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice) a ČR se tak připojila k Velké Británii a Polsku, které si výjimku z Listiny vyjednaly již dříve. ČR ovšem obdržela pouze politický příslib upravení Protokolů Velké Británie a Polska tak, aby se vztahoval i na ni. Aby byl tento příslib právně platný, je nutná jeho ratifikace v ČR, konzultace Evropského parlamentu a konečné schválení Evropské rady. EP se však ve své zprávě k Protokolu staví odmítavě a nedoporučil Evropské radě začít s ratifikací, dokud Protokol nebude schválen v ČR. Nová česká vláda ovšem s Protokolem nesouhlasí a vyslovila se pro jeho zrušení.

Ač bylo české předsednictví administrativně dobře připraveno, možná více než jeho obsahovou stránku si všichni vybaví nechvalně proslulý pád Topolánkovy vlády, jež poznamenal druhou polovinu předsednictví, a pro ČR znamenal zejména ztrátu respektu u evropských partnerů.

Přijetí eura

Česká republika se v přístupové smlouvě zavázala k přijetí jednotné evropské měny. Neplní však konvergenční kritéria, resp. kritérium hodnoty vládního dluhu, cenové stability, ani stability měnového kurzu, která jsou podmínkou ke vstupu do eurozóny. ČR zatím stále nemá stanovené datum přijetí eura, ke kterému by směřovala své kroky k naplnění těchto kritérií. Podle analytiků to vyplývá zejména ze stávající ekonomické situace v ČR a také nálady občanů vůči euru. Nicméně dle posledních údajů dříve než v roce 2020 ČR na euro připravena nebude (optimistický je ministr zahraničí Zaorálek, který by měl euro rád již za 5 let; jinak se spíš politici kryjí za frázi „až to bude výhodné“). Ministerstvo financí a ČNB v prosinci 2013 (během zatím posledního hodnocení) doporučili prozatím nestanovovat cílové datum vstupu a to i přesto, že se ČR blíží stavu, kdy bude plnit všechna kritéria. Z hlediska vlastní připravenosti ČR na přijetí jsou hlavními překážkami nedokončený proces reálné ekonomické konvergence, či některé přetrvávající nedostatky v pružnosti českého trhu práce, navíc stále existuje riziko dluhových problémů některých zemí eurozóny. Splnění jakéhokoliv termínu vyžaduje zejména komplexní konsolidaci veřejných financí, jež zatím žádná vláda nedotáhla do konce. Zejména koaliční vlády ODS se k otázce eura stavěly vyhýbavě, později také zejména z důvodu nejasného vývoje situace v eurozóně. Podoba jak dnešního, tak plánovaného fungování eurozóny se vlivem proběhnuvší finanční a ekonomické krize vzdaluje od stavu, kdy ČR vstupovala do EU a podle ODS by přijetí eura měla „předcházet vnitropolitická a společenská diskuze“ (nejlépe referendum). Byl to právě Václav Klaus, kdo vyzval k vytvoření vlastních kritérií, která by vyhodnotila vstup ČR do eurozóny z hlediska jeho nákladů a přínosů pro zemi. Opoziční ČSSD byla opozicí v pravém slova smyslu a k přijetí společné měny se vždy stavěla optimisticky. Což již začala projevovat ve své nové koaliční vládě společně s ANO a KDU-ČSL, kde je přístup k otázkám evropské integrace celkově odlišný od předchozích vlád. Vláda Bohuslava Sobotky již např. schválila připojení k tzv. fiskálnímu paktu.[2] Vláda tak projevila svou snahu aktivně se účastnit debaty o budoucnosti EU a eurozóny, jejím záměrem je však připojit se k paktu tak, aby rozpočtová omezení byla účinná až po přijetí eura. Zavázala se také usilovat o vytvoření podmínek pro přijetí eura, což však právě bez fiskální disciplíny nebude možné. Jen pro doplnění, fiskální pakt předešlá Nečasova vláda odmítla a rozhodla se raději rozpočtovou disciplínu kontrolovat sama, a to ještě přísněji, než stanovují kritéria obsažená ve Fiskálním paktu. Stejně rezervovaně se také stavěla k budoucímu projektu bankovní unie, který se v EU právě rozjíždí.

Další legislativa

Dokončení volného trhu

Vůbec nejdůležitější prvek evropské integrace, bez kterého by neměla žádný smysl, je volný pohyb na trhu čtyř svobod – zboží, služeb, práce a kapitálu. Volný trh však není ani po desítkách let jeho vytváření a fungování tak volný, jak by bylo žádoucí, čímž brzdí konkurenceschopnost celé EU. ČR podporovala již prvotní návrh směrnice o službách (služby totiž tvoří více jak 70 % evropského hospodářství) komisaře Bolkesteina, který zahrnoval široký rozsah služeb, z něhož byly vyloučeny jen finanční, komunikační, elektronické a dopravní služby a činnosti spojené s výkonem veřejné moci. ČR požadovala co nejširší rozsah směrnice a žádala vyloučení loterii, her a sázek (z důvodu jejich rizikovosti z hlediska veřejného pořádku a ochrany spotřebitele) a oblasti daní jako celku. Podporovala princip země původu (k poskytování služeb po celé EU by postačilo mít jen 1 živnostenský list nebo oprávnění), avšak vyvíjela snahu o přesnější vymezení tohoto principu a o formulaci výjimek z principu země původu, včetně vyloučení určitých sektorů služeb obecného ekonomického zájmu. Dále také podporovala vytvoření jednotných kontaktních míst, screeningovou povinnost, upravení administrativních postupů pro dohled nad vysílanými pracovníky a pravidlo, že náklady zdravotního pojištění musí být uhrazeny i ve vztahu k mimonemocniční péči poskytnuté v zahraničí bez předchozí autorizace v domovském státě. V ČR jako v jedné z mála zemí EU proběhla implementace směrnice včas a bez problému.

Tabáková směrnice

K této kontroverzní směrnici se ČR celkově stavěla odmítavě a zaměřila se především na argumenty ekonomické povahy. Pouze ministerstvo zdravotnictví jako jeden ze spolugestorů ke směrnici zastává dlouhodobě rozdílný názor, než ministerstvo zemědělství jako gestor. Dle českých europoslanců dokonce Komise porušuje zásadu subsidiarity, jelikož jí tuto oblast regulovat vůbec nepřísluší regulovat.

Hlavními argumenty tabákové lobby jsou negativní dopady na českou ekonomiku (jak výpadek ze spotřební daně, tak odbyt tabákového průmyslu v ČR), rozvoj nelegálního obchodu a neprokazatelné šetření nákladů na zdravotní péči. Problematicky nahlíží na návrh zvětšení plochy pro zdravotní varování na obalu na úkor prezentace značky (čímž se prý narušují práva majitelů log a ochranných známek) a na regulaci složek tabákových výrobků a jejich vzhledu na základě subjektivních kritérií. Dále nesouhlasila ČR zejména se zákazem cigaret s příchutěmi a tzv. slimek, argumentace spočívala v jejich značné oblibě, kdy by jejich případný zákaz znamenal pro ekonomiku citelný zásah. ČR požadovala lepší specifikaci ohledně zaměření směrnice, koaličního partnera s obdobnými názory našla v Polsku.

III.

Závěrem ještě krátké shrnutí, jak se k otázce EU staví obyvatelé ČR. Před vstupem do EU se čeští občané nejvíce těšili na znovu začlenění ČR do vyspělé Evropy a volný pohyb, naopak se strachovali z nárůstu cen a zhoršení sociální situace. Dnes si občané na členství nejvíce cení stále zejména svobody cestování, studia a práce. Naopak v ní ale vidí také plýtvání penězi a nadměrnou byrokracii. Nepřekvapivě se pak k evropským otázkám pozitivně staví především mladší lidé (cca do věku 44 let) s vyšším vzděláním a příjmy, na druhé straně spektra stojí senioři, nezaměstnaní a lidé s nízkými příjmy. Celkově všechny skupiny integraci spíše vnímají z ekonomického hlediska. Největší vliv měla EU totiž dle názoru občanů právě na ekonomiku země, národní identitu a suverenitu, ale také na kvalitu zboží a služeb. Hlavním cílem EU by proto dle českých občanů mělo být zejména zvyšování životní úrovně a posílení hospodářského růstu. Za největší problém EU pak označili řešení ekonomické situace a veřejné finance členských zemí. Když se řekne EU, vybaví se většině z nich hodnoty jako mír, demokracie či osobní svoboda. Jen 37 % Čechů ovšem dnes vnímá členství v EU pozitivně, občanem EU se cítí být polovina z nich. Většina českých obyvatel (57 %) si také přeje, aby rozhodování EU bylo výhradně v rukou vlád jednotlivých států.

Až 69 % obyvatel si myslí, že Česká republika nedokáže v Unii hrát aktivní roli a 94 % obyvatel by bylo rádo, kdyby je vláda více informovala o fungování EU. Na základě výzkumů se doporučuje hovořit např. o následujících tématech: výhody členství v EU; debata o budoucnosti evropské integrace; reakce na krizi v eurozóně a euro; aktivní úloha ČR v EU; práva občanů EU a jejich využívání; nový víceletý finanční rámec a fondy kohezní politiky.

Autor: Bára Červenková, CDK