Petr Zenkner, Euroskop, 9.6. 2015
Třináct let vládla turecká Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) sama. Nyní musí vytvořit koalici nebo menšinovou vládu. Alternativou jsou i předčasné volby nebo spojení opozičních stran.
Nedělní volby znamenaly odmítnutí snah dlouholetého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana (2003-2014) o posílení pravomocí prezidenta, kterým se před rokem v první přímé volbě stal. Jeho stoupenci tvrdili, že takto zvolený prezident má mít i výkonné pravomoci.
Podle kritiků by to byla cesta k diktatuře, protože Erdogan v posledních letech projevuje silné autoritářské sklony a jeho vzorem je spíše režim, který v Rusku vybudoval Vladimír Putin.
367 poslanců na změnu ústavy
Sázka byla tedy ve volbách vysoká. Hrálo se o 367 poslanců, které Erdogan potřeboval na prosazení změn ústavy. Ty nyní AKP nemá, i když získala 41 procent hlasů, a je stále nejsilnější stranou. Chybí jí rovněž 330 zákonodárců, kteří by mohli rozhodnout o vypsání referenda. A ztratila také většinu 276 poslanců pro vytvoření jednobarevné vlády.
V 550členném parlamentu Strana spravedlnosti a rozvoje dosáhla na 258 poslanců. Dosud jich měla 312. Ze tří opozičních stran je nejsilnější sociální demokracie s 25 procenty (132 poslanců) a nacionalistická Strana národní akce, která získala 17 procent hlasů a 80 poslanců.
Důležitý úspěch zaznamenala kurdská Demokratická strana lidu. Volilo jí 13 procent lidí a bude mít 80 mandátů. „Dost Erdogana a jeho hněvu. Mám takovou radost, že ani nemůžu mluvit,“ řekla agentuře Reuters sedmačtyřicetiletá Seyran Demirová před ústředím strany v Diyarbakiru, kde minulý týden na volebním shromáždění vybuchla bomba.
Turecký prezident Erdogan ho nazýval popovou hvězdou. Vůdce kurdské strany Selahattin Demirtas se stal ale černým koněm voleb. (foto: čtk)
Sestaví AKP vládu?
První impuls do povolebního vývoje má vnést očekávaná schůzka Erdogana s premiérem Ahmetem Davutogluem.
Oba politici volby prezentovali jako volbu mezi „novým Tureckem“ a návratem do historie, poznamenané krátkodobými koaličními vládami, ekonomickou nestabilitou a vojenskými puči. Nyní bude zajímavé, co udělají dále.
Erdogan v první reakci na výsledky voleb prohlásil, že mínění tureckého národa je nade vše. Dovutoglu řekl, že vládní AKP zůstala „páteří“ Turecka.
Vicepremiér Numan Kurtulmuş zdůraznil, že není možná povolební koalice bez vítěze. „Podle mě bude náš premiér schopen sestavit vládu ve stanoveném čase,“ řekl Kurtulmuş novinářům v Ankaře. Pokud by to ve stanoveném čase 45 dní na vznik nové vlády nezvládl, jsou ve hře předčasné volby.
Další místopředseda dosavadní vlády Bülent Arinç naopak podle agentury Reuters vyzval tři opoziční strany, aby se pokusily zformovat koalici samy.
Lídr kurdské strany Selahattin Demirtas už po oznámení předběžných výsledků vyloučil, že by jeho strana s AKP vstoupila do koalice, a dodal, že volby znamenají konec diskuse o prezidentském systému a „diktatuře“.
Proč Erdogan neuspěl?
Volební kampaň začínal Erdogan s tím, že svým příznivcům sliboval 400 mandátů pro AKP. Přes dosud tradičně neutrální roli prezidenta se zapojil do volební kampaně vládní strany, v níž měl často ostrá prohlášení. Například označoval ostatní strany jako gangy, za nimiž stojí zahraniční konspirátoři a teroristé.
Tvrdě vystupoval proti nezávislosti médií. Naposledy šéfredaktorovi opozičního deníku Cumhuriyet, který zveřejnil zprávu, že turecká rozvědka zásobuje zbraněmi skupiny bojovníků v Sýrii, vzkázal: „Osoba, která za tou reportáží stojí, zaplatí vysokou cenu.“
Erdogan tak v kampani vytvořil jediné téma – sebe. Podle týdeníku Politico je možné, že Erdogan po volbách ztratí svoji schopnost kontrolovat vládu a možná i vliv ve straně.
Analytik Nigal Göksel pro Politico uvedl, že Erdogan svojí netolerancí k jiným názorům, která vyvrcholila v roce 2013 potlačením protestů v Istanbulu, vytvořil pocit solidarity mezi částmi turecké společnosti, která by dříve nebyla možná. Spojil tak ve volbách proti sobě nacionalisty, islamisty, Kurdy, sekulární Turky i liberály.
Autor: Petr Zenkner, Euroskop