Mareš: Teroristické útoky jsou častější a méně sofistikované

Petr Pospíšil, Euroskop, 25. 4. 2017

ROZHOVOR – Po „období klidu“ na přelomu minulého a současného desetiletí prochází v současnosti Evropa dobou, kdy se počet teroristických útoků zvyšuje. Nejen o teroristické hrozbě pro Evropu a o nejúčinnějších strategiích, jak jí předcházet, mluvil v exkluzivním rozhovoru pro Euroskop přední český odborník na extrémismus, radikalizaci a terorismus profesor Miroslavem Marešem z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Níže vám přinášíme první část rozhovoru uskutečněného při příležitosti konference (Ne)bezpečnost ve střední Evropě konané v Brně 30. března 2017.

Druhá polovina minulé dekády byla ve znamení poklesu počtu teroristický útoků v Evropě. Co podle Vás stojí za nárůstem posledních let?

Jedná se o celý komplex příčin. Jednak dorůstání nové džihádistické generace, která byla inspirovaná děním ve světě, které má počátky ještě v minulé dekádě. Během ní se sice neuskutečnilo tolik teroristickýh útoků, zároveň se ale měnily některé propagandistické aspekty působení wahhábismu a salafismu v Evropě, které sice nebyly přímo násilné, ovšem vytvářely pocit té bojující vykořeněné komunity. Svoji roli dále sehrála válka v Sýrii a Iráku, která výrazně mobilizovala právě novou džihádistickou generaci a přinesla problém tzv. zahraničních bojovníků (anglicky „foreign fighters“).

A v neposlední řadě přispělo i navýšení mediálního pokrytí této problematiky, které souvisí s nárůstem populismu v Evropě. Jde o propojené nádoby. Vytváří se strach z terorismu a jednotlivých atentnátníků, ti jsou výrazně mediálně exponováni. To vede k tomu, že jsou ve své komunitě považováni za hrdiny hodné následování. V rámci zmíněné nové generace se navíc celá řada původně nenábožensky orientovaných běžných kriminálníků radikalizovala ve vězeňském prostředí.

Po teroristických útocích v Paříži a Bruselu řada bezpečnostních expertů tvrdila, že přicházíme do nové bezpečnostní reality, ve které teroristická hrozba bude všudypřítomná a stále nebezpečnější. Souhlasíte s těmito prognózami?

Do určité míry ano. Teroristické útoky se v posledních dvou letech staly součástí každodenního zpravodajství. Útoky v Madridu v roce 2004 či v Londýně 2005 byly něčím hodně výjimečným, i proto způsobily až šokovou reakci evropských států. Oproti tomu nyní po celé sérii útoků v Německu nebo nejnověji v Londýně se z toho vlastně stává běžné, vágní zpravodajství.

Změnilo se též to, že nynější útoky jsou méně sofistikované. Útoky v Madridu byly ve srovnání s útokem v Londýně nebo v Nice vysoce sofistikované, zahrnovaly použití výbušnin, mobilů, odpalování na dálku atd. Dnes můžeme pozorovat útoky spočívající v tom, že někdo ukradeným kamionem či vlastním osobním autem zabíjí lidi na chodníku.

Krátce před prvním kolem francouzských prezidentských voleb došlo k teroristickému útoku, který vnesl napětí do předvolební Francie. Zdroj: čtk

Hovořil jste o fenoménu džihádismu, který stejně jako Islámský stát a zahraniční bojovníci má nemalý vliv na množství teroristických útoků. Domníváte se, že po případné porážce Islámského státu pomyslná sinusoida výskytu teroristických útoků opět poklesne?

Jakožto spíše alarmistický bezpečnostní expert bych nebyl až tak optimistický, byť bych se rád mýlil. Problém je v tom, že zahraniční bojovníci se z Islámského státu budou vracet. Studie nejnovějšího vývoje totiž ukazují, že současní zahraniční bojovníci se aspoň částečně do teroristických útoků zapojují. Stejné obavy se přitom v minulosti nenaplnily v případě zahraničních bojovníků vracejících se z bojišť v Afghánistánu či Bosně.

V případě navrátilců ze syrského resp. iráckého bojiště lze mezi džihádisty najít seberadikalizované jedince (viz pachatelé útoků v Paříži či v Bruselu). Mám tedy obavu, že lidé navrátivší se z kolbišť Islámského státu budou chtít v boji pokračovat.

Na druhou stranu je možné očekávat, že Islámský stát by svou případnou porážkou ztratil svoji dosavadní symbolickou atraktivitu. Příznivci Islámského státu byli mobilizováni díky pocitu, že jsou součástí rozvíjející se struktury expandující do míst dávného osmanského chalífátu. Tuto popularitu by Islámský stát v momentě své porážky ztratil.

Výše popsaný efekt bych ovšem nepřeceňoval. Zaprvé zde navzdory němu budou navrátilci a mimoto se dosud nepodařilo vyřešit problém odcizení muslimských komunit a části mladých lidí v nich od většinové společnosti v západní Evropě. Tato neintegrovanost vytváří trvalý problém a podhoubí pro teroristické útoky.

Spatřujete, alespoň do určité míry, kauzalitu mezi migrací a terorismem – právě například v souvislosti s již zmíněným fenoménem zahraničních bojovníků?

Do určité míry ano, ovšem je třeba si uvědomit, že procento teroristů uvnitř migrační vlny je minimální. Nicméně je faktem, že některé takové případy zaznamenány byly, a také že mezi migranty provádějí svoji propagandistickou činnost salafistické organizace.

Z insiderovských zpráv novinářů vyplývá, že počet lidí mezi migranty, kteří se alespoň formálně hlásí k některým fundamentálním názorům, je vyšší, než se leckdy prezentuje z optimistického pohledu na migraci. To ale pořád nevyvrací skutečnost, že naprostá většina migrantů žádné podobné nebezpečné tendence nemá.

Ovšem je třeba si uvědomit, že zvětšuje-li se absolutní počet lidí přicházejících z těchto komunit do Evropy, tak se samozřejmě zvětšuje i absolutní počet lidí, který v rámci tohoto – byť nízkého – procenta, jsou nějakým způsobem napojeni na teroristické nebo džihádistické aktivity.

Znovu opakuji, že my nakonec vidíme vždy jen ten výsledný teroristický útok, ale je potřeba mnohem více se soustředit na to, z jakého ideového podhoubí vyrůstá. Často může jít o pocit, že příslušníkům uzavřených komunit se nedaří dosáhnout toho, čeho chtěli docílit kvazilegalistickými prostředky, tak se o to někteří mladí radikálové pokusí skrze teroristické útoky. Terorismus představuje symptom krize vztahu mezi určitou částí muslimských komunit a zbytkem společnosti.

Návazná a velmi obecná otázka zní, z jakých atributů by se podle Vás měla sestávat ideální protiteroristická strategie z hlediska poměru prevence a represe. Často mám dojem, že klademe příliš velký důraz na represivní opatření na úkor preventivních.

Zcela souhlasím. Prevence je důležitá. Problémem je, že se moc neví, jak ji provádět. Dosavadní převažující přístup je, že dokud jedinec nepřistoupí k fyzickému násilí, leccos se mu dovolí. Toto ale neřeší problém dostatečně. Prevence by měla směřovat k eliminaci fundamentalistických představ a vyvrácení názoru, že pouze to, co je vtěleno do Koránu, je tím správným. Cílem prevence by mělo být, aby se lidé z menšinových komunit stali tolerantnějšími vůči zbytku společnosti, a ne výlučně to, aby se většinová společnost stále většími ústupky stávala „tolerantnější“. Cílem prevence ovšem musí být i ochrana lidí z menšinových komunit před různými nenávistnými projevy.

Dalším aspektem je prevence technologická spočívající v budování nových sítí. Je třeba hledat vyváženost mezi svobodou a bezpečím. Úplně se ji nepodaří nalézt asi nikdy, nicméně za poslední léta si populace v tomto směru na hodně opatření zvykla – například na kamerové systémy, které před dvaceti lety nebyly rozšířeny tak jako nyní. Aktuální výzvou je technologická úprava dronů – a to i z hlediska terorismu.

Ze sociálně-politického hlediska je součástí prevence i pozitivní propagace moderního evropského liberálního stylu života, který musí být prezentován jako model hodný následování. Je chybou připustit, že je kulturně na stejné úrovni jako fundamentální model wahhábismu. I prevence musí obsahovat jakýsi ofenzivní osten: musí ukazovat, že v Evropě působí dobrá společnost, která sice toleruje určité rozdíly, ovšem netoleruje netolerantní jednání. Je třeba jiné kultury za určitých podmínek tolerovat, zároveň ale mít sebeúctu ke kultuře vlastní.

Jak aktuální je podle Vás teroristická hrozba pro ČR? Zaznamenali jsme například informaci, že Salah Abdeslam (spolupachatel teroristického útoku v Paříži v listopadu 2015) nakupoval zbraně na Slovensku a převážel je přes Česko.

A nejen Abdeslam – v roce 2015 u nás podle zprávy Panelu OSN působili nákupčí zbraní pro šíitské povstalce v Jemenu. Vyjádřeno cynicky: dobře, že tady zatím „jen“ nakupují zbraně, protože to svědčí o tom, že zde nechtějí útočit, ale spíš území ČR považují za jakési logistické zázemí.

Ze strategického hlediska ČR není tak významná jako západní země – například medializace útoků v Paříži, Berlíně nebo Londýně je mnohem větší, než kdyby došlo k útoku na našem území. Teroristé rovněž mají tendenci útočit v místech, která znají. V tom je další česká výhoda – v tuzemsku je komunita potenciálních džihádistů malá. Celá muslimská komunita je decentralizovaná a není soustředěná v nějaké uzavřené, radikalizované čtvrti, ze které by se mohli rekrutovat teroristé. Ani muslimská vězeňská populace v Česku není natolik početná, aby se tam masověji vytvářely dostatečně nebezpečné vazby, což však neznamená, že by se na ni neměly více zaměřit naše bezpečnostní složky.

Na druhou stranu teroristická hrozba zde navzdory tomu existuje. Vyskytly se tady extrémistické výroky či projevy chvály směrem k násilným aktům, ovšem ve srovnání s tím, co se děje západně či jižně od našich hranic pouze v minimálním rozsahu. Ale můžeme se stát cílem útoku při příležitosti mezinárodní akce (např. jako byl summit NATO v roce 2002), která může být zajímavá pro teroristy – ačkoli jejich útoky zatím směřují spíše proti civilistům než proti vysokým státním představitelům.

Měli bychom se též poučit z události v bulharském Burgasu v roce 2012, kdy teroristé zaútočili na autobus převážející izraelské turisty v Bulharsku. V ČR se soustřeďuje velké množství turistů židovského původu z Izraele nebo z Ameriky, a to je pro řadu islamistů lákavý cíl. Tomu také odpovídá ostraha pražského Židovského města, které je v tomto směru někdy zmiňováno jako takřka nejpravděpodobnější cíl.

Objevovaly se také spekulace o možném útoku proti některému z čelních představitelů protiislámských uskupení u nás. Po velké protiislámské vlně z let 2015 a 2016 jsou ovšem protiislámská hnutí tak roztříštěna , že se cíl nedá tak snadno vybrat a v muslimské komunitě již nevzbuzují tak velké pozdvižení jako například v roce 2013.

Jan Silovský je první Čech souzený za to, že se chtěl přidat v Sýrii k teroristické organizaci Islámský stát. Na snímku eskorta Silovského přivádí k soudu. Zdroj: čtk

Média také nedávno informovala o případu mladíka ze Spáleného Poříčí, Jana Silovského, který se chtěl přidat k Islámskému státu. Myslíte si, že takových případů u nás může být víc, že se jedná jen o pomyslný „vrcholek ledovce“, nebo jde o výjimku, která se nebude opakovat?

Netvrdím, že to musí být zcela ojedinělý, izolovaný případ, ale dle mého názoru je hodně výjimečný. Svoji roli zřejmě sehrálo, že Silovský nebyl psychicky zcela v pořádku a chtěl se přidat k něčemu, co v tu dobu bylo chápáno jako „to zlo“. Nemyslím si, že za tím stojí nějaký trend. Větší riziko naopak spatřuji v přejezdech zahraničních bojovníků přes naše území a v tom, že někteří z nich mohou nabývat různá občanství nebo trvalé pobyty. Zde hrozí větší riziko – například když se členové muslimských komunit z nějaké západní země dočasně nebo neoficiálně usídlí na českém území, aniž by museli projít bezpečnostními kontrolami. Toto pravděpodobně představuje větší riziko než domácí radikalizovaní jednotlivci typu Silovského.

Na druhou stranu už dříve se objevily některé hodně radikální názory mezi českými konvertity – mladými muži, kteří se rozhodli pro změnu víry. Rizikovou skupinou jsou též potomci smíšených manželství, kdy jenom otec je původu muslimského a jeho potomek se v důsledku jisté rozdvojenosti snaží být více radikálnější než ostatní muslimové.

Každopádně i případ Silovského vypovídá o problematice technologických prostředků. K radikalizaci Silovského došlo online, aniž by musel opustit svůj pokoj. Myslíte si, že v současné době existují dostatečné nástroje prevence radikalizace v online prostředí, nebo jsme v tomto aspektu za teroristy stále o krok pozadu?

To se hodnotí velice složitě. Někdy se dokonce hovořilo o tzv. turboradikalizaci: člověk, který nebyl vůbec radikální, se např. během čtrnácti dnů zradikalizoval na internetu, a pak se z něj stal atentátník.

Myslím si, že problém spočívá v tom, jak identifikovat, že se někdo radikalizuje. Je-li sám, mohou existovat nějaké záznamy, že někdo hodně navštěvuje stránky s teroristickým obsahem, vyhledává podezřelá hesla na internetu apod. Problém je, že budeme-li toto sledovat v České republice, tak 95 procent takových lidí jsou spíše osoby z protiislámského spektra, kteří budou vyhledávat informace na podporu svých kritických postojů k islamismu. Můžeme pak nabýt mylného přesvědčení, že někdo, jen proto, že si vyhledává informace o terorismu na internetu, se sám radikalizuje.

Kdybyste se mě před dvěma lety zeptal, zda považuji za pravděpodobné, že se ve Spáleném Poříčí zradikalizuje tamní sympatizant jiných radikálně-extrémních ideových proudů a stane se z něho potenciální bojovník Islámského státu, tak řeknu, že se mi to zdá velice nepravděpodobné, a přesto se tak stalo.

Autor: Petr Pospíšil, Euroskop