Petr Pospíšil, Euroskop, 29.6.2017
Při příležitosti mezinárodního kurzu „Explaining Brexit – Understanding Brexit“, konaného ve dnech 19.-21. června na Metropolitní univerzitě v Praze, jsme položili několik otázek zahraničnímu respondentovi z řad britské odborné veřejnosti – zkušenému londýnskému analytikovi a konzultantovi Keithu Boyfieldovi. Řeč byla o makroekonomických a obchodních důsledcích brexitu, vlivu turbulentní vnitropolitické situace na vyjednávání o brexitu, i vyjednávací strategii ostrovní velmoci.
Ve své přednášce jste zmínil potřebu vytvořit udržitelný mechanismus, který bude upravovat budoucí podmínky pracovní migrace z EU do Velké Británie. Na obou březích lamanšského průlivu můžeme do určité míry pozorovat zájem na tom, aby mohlo pokračovat sdílení dovedností zprostředkované právě pracovní migrací. V Evropě stále k Británii mnoho lidí vzhlíží.
Ano, a je to magnet z hlediska zaměstnanosti. Například v oblasti ovocnářství – produkce ovoce a zeleniny – můžete nalézt mnoho ovocnářských farem v hrabstvích Kent či Essex, které jsou zcela závislé na sezónních pracovnících ze zemí, jako jsou Bulharsko či Rumunsko, kteří sbírají plody.
Totéž platí i v případě hotelových a restauračních služeb. A to nikoli pouze v největších městech, jako jsou Londýn či Manchester, ale napříč celou zemí, a dokonce i ve Skotsku. Můžeme pak pozorovat Čechy pracující ve skotských destilérkách a překvapené americké turisty, kteří nechápou, proč tuto práci vykonávají Češi – a ne Skotové.
Vznikly i zajímavé televizní dokumenty, zobrazující nábor zaměstnanců do ovocnářského odvětví. Ovocnáři se snažili zaměstnat místní občany. Pokud do práce vůbec nastoupili, většinou už další den nepřišli. To svědčí o tom, že máme v Británii velký problém, který pravděpodobně do určité míry odráží náš vzdělávací systém a pracovní disciplínu. Kdyby měli dostat na výběr, většina lidí v Londýně by raději zaměstnala polského instalatéra než anglického, protože u polského mají větší jistotu, že do práce dorazí a udělá ji.
Jiný příklad: v Kentu sídlí jedna stavební společnost s velice tradičně znějícím, anglickým jménem. Nikdo z jejích pracovníků nebyl občanstvím Brit, všichni byli Bulhaři. A co víc, nikdo z těchto Bulharů neuměl anglicky. To vypovídá samo o sobě o určité dysfunkčnosti britského trhu práce a zároveň to ukazuje, jak atraktivní je například pro pracovníky z Bulharska jít pracovat do Londýna. Najdou si místo kde žít a posílají část vydělaných prostředků do východní Evropy. Navzdory tomu, že už to pro ně není tak výhodné jako před několika málo lety kvůli poklesu hodnoty britské libry.
Existuje nějaká cesta, jak ještě brexitu zabránit? Někteří komentátoři před předčasnými volbami uvažovali, že kdyby Liberálně demokratická strana (Lib Dem) bývala dosáhla na výraznější výsledek, nemuselo by k brexitu dojít.
Ovšem Lib Dem byla ve volbách mimořádně neúspěšná napříč celou zemí, snad jen s výjimkou několika volebních okrsků v Londýně, a lídři této strany dokonce museli rezignovat, čili se rozhodně nejednalo o vyjádření důvěry ze strany voličů.
Ze střednědobého a dlouhodobého hlediska lze říct, že problémem je jednak náš vzdělávací systém, jednak určité prvky ekonomiky. Dovážíme například příliš aut z Německa, navzdory tomu, že sami aut vyrábíme dostatek a velké množství jich vyvážíme. Ovšem Britové raději jezdí v Audi nebo v Mercedesu. Měli bychom se tedy snažit produkovat lepší auta.
Domnívám se také, že zásadním problémem je jistá neochota Britů učit se cizí jazyky. Například co se týče našeho diplomatického zastoupení v severní Africe, velice málo diplomatických pracovníků umí arabsky, což je výrazný kontrast oproti Francouzům. V tomto se musíme zlepšit.
Premiérka Theresa Mayové naznačila směrem k vyjednávání, že Británie by mohla výměnou za výjimku ze čtyř základních tržních svobod nabídnout Unii svoje bezpečnostní a zpravodajské kapacity. Jaký na to máte názor?
Britští politici, především z Konzervativní strany, se domnívají, že toto by mohla být jakási „Trumpova karta“, jelikož Donald Trump podobnými argumenty rovněž operuje a relativně úspěšně je používá v rámci své vyjednávací strategie. Tito politici si myslí, že jelikož máme největší armádu a námořnictvo v Evropě, naše ozbrojené síly by mohly být výhodou během vyjednávání.
Ale můj osobní názor je, že sílu naší pozice poněkud přeceňujeme. Před předčasnými volbami jsem hovořil s jedním vysoce postaveným britským armádním generálem. Máme v současné době problém v tom, že počet příslušníků naší armády se snížil. Co se námořnictva týče, disponuje relativně nízkým množstvím válečných lodí a fregat. Budujeme sice letadlové lodě, ovšem nemáme vlastní letouny, které by byly schopny na nich přistávat. Působí proto trochu ironicky, že jsme si museli od Francouzů vypůjčit letouny Mirage, které na našich letadlových lodích přistávat schopny jsou.
Takže určitou formu pokračování bezpečnostní a obranné spolupráce s EU očekávat lze. Ovšem jinak jsou Britové k myšlence extenzivní bezpečnostní spolupráce hodně zdrženliví. Například opoziční lídr Jereby Corbyn, celoživotní pacifista, by asi nejraději ozbrojené síly rozpustil a vše řešil diplomatickými prostředky. Ale osobně si nejsem jistý, do jaké míry je možné vyjednávat například s teroristy, jejichž hrozbě čelíme v současnosti.
Ohledně brexitu, co si myslíte o často skloňovaném výroku, že „žádná smlouva“ může být lepší než „špatná smlouva“ („No deal is better than a bad deal“)?
Jsem lehce iritovaný stále se opakujícími výroky lidí ve smyslu, že je absolutně nezbytné dosáhnout určité dohody. Připomeňme si, že například takové Německo vyváží do Británie mnohem více aut než kolik Británie do Německa. Proto by z německého pohledu postrádalo smysl nastavovat celní bariéry a limity na dovoz, neboť Británie by patrně reagovala stejným způsobem.
Co se týče vyjednávání v oblasti obchodu v obecné rovině, máme k dispozici pravidla Světové obchodní organizace (World Trade Organisation, WTO), kterými se můžeme řídit v případě, že dohody mezi Británií a EU nebude dosaženo. S Evropskou unií nemají uzavřenou zvláštní obchodní dohodu Spojené státy, Čína ani Indie, ale navzdory tomu všechny tyto země s EU velice úspěšně obchodují.
V rámci celní unie existují velice přísná tarifní omezení, která způsobují, že cena za setrvávání v celní unii je pro britské spotřebitele příliš vysoká. Platíme za vše počínaje masem a konče rybářským průmyslem, který se musel zcela podřídit rybářské politice EU. Podívejte se například na Island, který si svůj rybářský průmysl úspěšně zachoval.
Velkou příležitostí je rovněž možnost mít vlastní politiku v oblasti zemědělství a rozvoje venkova. Více než třetina rozpočtu EU je vynakládána na Společnou zemědělskou politiku. Přitom britský zemědelský sektor svým rozsahem dosahuje pouze poloviny evropského průměru.
Myslíte si, že koalice mezi Konzervativní stranou a severoirskou Demokratickou unionistickou stranou (DUP) může učinit brexit „měkčím“?
Rozhodně ho neučiní tvrdším. Také způsobí, že bude nutné uzavřít nějakou dohodu s Irskem. Na zásadní věc poukázal bývalý britský premiér John Major – nesmíme se dostat do takové situace, při které by hrozilo obnovení teroristických aktivit ze strany IRA či unionistických skupin.
Britská premiérka Theresa Mayová. Zdroj: ČTK.
Musíme proto vytvořit nějakou strategii pro režim mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Nikdo si nepřeje obnovení celních kontrol na hranici. Ale budeme se například muset vypořádat s různými úrovněmi daní (např. daně z přidané hodnoty) apod. Jak konkrétně to uděláme, zůstává prozatím otevřenou otázkou.
Ve své přednášce jste uvedl, že jedinou profesí, která z brexitu těží, jsou právnici. Tedy z právního hlediska – co se stane se sekundární legislativou Evropské unie, která již byla implementována do britského právního řádu?
To je další oblastí, kde dosud přesně nevíme. V první fázi zachováme v platnosti veškerou legislativu. V následující fázi se musíme rozhodnout, co ponecháme v platnosti v nezměněné podobě, co zreformujeme a co zrušíme úplně.
Příznivci „tvrdého brexitu“ (hard brexit) tvrdí, že v tomto spočívá velká příležitost pro odstranění nadbytečné byrokracie („tackling red tape„), ale nejsou schopni dostatečně specifikovat, v čem a jak konkrétně by unijní legislativa měla být zjednodušena. Otázkou například zůstává, zda a jak budeme moci vyvážet pojišťovnické služby do EU, když už nebudeme jejím členem.
Další otázkou jsou bezpečnostní normy (safety regulations). Někteří lidé říkají, že bezpečnostní standardy jsou stále více upravovány mezinárodně, na globální úrovni. Řešením by tedy mohlo být převzetí těchto mezinárodních standardů.
Ale co se konkrétního provedení týče, zkrátka zatím nevíme. Osobně mám obavy, že mnoho britských politiků nemá dostatečné vyjednávací zkušenosti – i z toho důvodu, že jsme de facto obchodní vyjednávání od vstupu Velké Británie do tehdejšího Evropského hospodářského společnetsví (EHS) v roce 1973 nemuseli provádět, protože je za nás vedlo EHS. Proto si nyní musíme najímat speciální vyjednávače například z Nového Zélandu – a udělovat jim za tím účelem víza.
To mě přivádí k závěrečné otázce. Vnímáte Vy osobně brexit jako příležitost, nebo jako historickou chybu?
Jako příležitost. Ovšem pouze za předpokladu, že Británie opustí i celní unii. Nemá smysl opuštět EU, pokud neopustíme celní unii. Myslím, že naše pozornost by se měla orientovat více globálně. A možná bychom se při tom měli naučit nějaké ty cizí jazyky.
Děkuji Vám za rozhovor!
Autor: Petr Pospíšil, Euroskop