Petr Pospíšil, Euroskop, 31. 10. 2017
ROZHOVOR – Při příležitosti konference „Rusko a střední Evropa“, konané 12. října v Brně, poskytl pro Euroskop rozhovor Břetislav Dančák, děkan hostitelské Fakulty sociálních studií a docent Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií. Mluvil o politických i ekonomických aspektech vztahů Ruska a středoevropských států. Zvláštní pozornost připadla roli a významu hodnot v zahraniční politice.
Jak by podle Vás střední Evropa a Západ měly vnímat Rusko? Spíše jako obchodního partnera, nebo geopolitického protivníka?
Vztah střední Evropy a Západu k Rusku je do značné míry dán tím, do jaké míry Rusko chce přijmout naše postupy, naše vidění světa. V obchodních vztazích i v politickém jednání upřednostňujeme dosažení dohody, snahu nalézt rozumný kompromis, z kterého by mohl mít prospěch každý z účastníků. Bez toho plodná spolupráce může fungovat jen velmi obtížně.
Pokud by logika vzájemného vztahu byla založená na předpokladu, že ze spolupráce jedna strana musí získat vše, a ta druhá přirozeně ztratit – jak se mi zdá, že Rusko uvažuje – tak by jakákoli spolupráce byla velmi komplikovaná a obtížná. To znamená i v oblasti obchodu.
S čím Rusko dominantně obchoduje ve vztahu ke střední Evropě? Nabízí suroviny, za které chce peníze, ale často také politický vliv. To je podle mého názoru nepřijatelné a z dlouhodobé perspektivy pro nás jako Středoevropany dokonce až záhubné.
Přesuňme pozornost k jednotlivým rovinám vzájemné interakce. Jak by se podle Vás měl Západ, potažmo Střední Evropa, postavit k ruské anexi Krymu? Byla dosavadní reakce dostatečná, nebo Rusku příliš ustupujeme?
Domnívám se, že Rusku ustupujeme. Možná bych to formuloval ještě jinak – nedáváme Rusku dostatečně najevo jednotnost našeho postupu. Rusko je velmi trpělivé. Přihlédneme-li k tomu, jak jednotlivé státy v rámci EU jednají, jak vystupuje např. prezident České republiky, tak pro Rusko nejsme silným partnerem. I kvůli tomu Kreml naše „západní“ stanovisko – že anexe Krymu je protiprávním aktem v rozporu s mezinárodním právem – hodnotí tak, že časem ostrá vyjádření a naše neochota uznat novou situaci opadnou, vzájemné vztahy se opět vrátí do normálu a dominovat jim budou obchodní aspekty.
Toho se celkem obávám. Jazyk obchodních zájmů je totiž velice zrádný. Ekonomická diplomacie by se měla provádět v souladu s určitými hodnotovými principy. Dlouhodobě úspěšný obchod není možné provádět s partnerem, který je schopen nedodržovat mezinárodní normy v takovém rozsahu, jakým byla anexe Krymu. Hře na to, že tam nebyla přítomna ruská armáda, nýbrž se jednalo o jakési „dobrovolníky“, přeci nemůže nikdo věřit.
Jednoznačně preferuji zachování ekonomických sankcí. Mimo jiné z toho důvodu, že není pravdou – jak se velmi často objevuje v různých prohlášeních – že je pro nás Rusko tak zásadní partner a kvůli sankcím ztrácíme obrovské příležitosti. Ruský trh pro nás není – pro ČR, ani obecně pro EU – natolik významný, abychom byli nuceni ustupovat ze svých hodnotových pozic ve prospěch krátkodobých nebo střednědobých obchodních zájmů.
Při realizaci českých národních zájmů při stycích s ostatními státy se má hledat taková cesta, která půjde ruku v ruce s určitým základním hodnotovým rámcem. Nevidím v tom rozpor.
Břetislav Dančák se na konferenci zúčastnil kulatého stolu s názvem „Vize pro vztahy Ruska a střední Evropy“, na kterém debatoval s bývalým diplomatem Petrem Kolářem a analytikem Timem Bohsem z organizace German-Russian Exchange DRA. Zdroj: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity
Jak intenzivní je podle Vás ruská hrozba a vyvíjí se její intenzita v průběhu posledních let?
To, že je intenzivní, vidíme v podstatě denně, sledujeme-li vývoj v Evropě či ve Spojených státech. Nevidím žádný důvod domnívat se, že ta intenzita bude slábnout či zcela vymizí. V situaci, kdy dochází k ovlivňování výsledků voleb, kdy prokazatelně ruský vliv vstupoval do politických procesů ve Spojených státech, ve Francii apod. – a kdy to Rusku přináší posilování pozice, o což usiluje – tak nepředpokládám, že tato hrozba bude slábnout.
Česká republika prochází obdobím parlamentních a prezidentských voleb. Dokážete si představit, že bychom mohli být svědky obdobných pokusů o ovlivnění průběhu a výsledku voleb, s nimiž jsme se setkali například ve Spojených státech?
Domnívám se, že ano. Střední Evropa je místem, kde Rusko chce svůj vliv uplatňovat. Několikrát to ostatně demonstrovalo v různých vyjádřeních. Zpochybňování demokratických procedur a institucí, na kterých stojí demokratický řád, ke kterému do určité míry v České republice dochází, je v nějaké souvislosti s ruskými zájmy. O tom vůbec nepochybuji. Instituce jako zpravodajské služby to mají monitorovat a zjišťovat, v jaké míře, jakým způsobem a ze strany jakých aktérů k tomu dochází. Rozhodně si tedy nemyslím, že by Česká republika byla místem, kde se to neodehrává.
Věnuje se podle Vás v České republice pozornost hybridním hrozbám, jako jsou kybernetické útoky či dezinformační kampaně, dostatečně?
Zastávám názor, že úroveň vnímání těchto hrozeb není v České republice o nic nižší než jinde. Samozřejmě je zde jiná percepce těchto hrozeb než například v sousedním Polsku, kde je vztah k Rusku historicky významně podmíněný a jednoznačný, bez ohledu na to, zda je zrovna u moci levice nebo pravice. V případě naší politické kultury podobná historická podmíněnost a jednoznačnost postoje není.
Jsem přesvědčen, že příslušné české bezpečnostní orgány a instituce nebezpečí kybernetických útoků a nepřátelských dezinformačních kampaní nepodceňují a náš prostor hlídají. Samozřejmě je nutné v této snaze nepolevit a i nadále aktivně sledovat činnost ruských agentů či ruských internetových serverů na našem území.
Břetislav Dančák je děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy university. Ve výzkumu se věnuje mimo jiné Visegrádské skupině a analýze vztahů mezi těmito státy navzájem a jejich členstvím v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Zdroj: Masarykova universita (https://www.online.muni.cz/aktualne/5918-fakultu-socialnich-studii-povede-nadale-dancak)
Přenesme se nyní do Severoatlantické oblasti. V rámci své akademické činnosti jste se zabýval i Spojenými státy. Jaký předvídáte vývoj rusko-amerických vztahů za současné administrativy Donalda Trumpa?
Predikovat zahraniční politiku Donalda Trumpa vůči Rusku je velice obtížné, protože v ní můžeme pozorovat na jedné straně snahu jasně vymezit vůči Rusku postavení Spojených států jako supervelmoci, na straně druhé vůli nějak se s Ruskem dohodnout. V tuto chvíli si myslím, že administrativa Donalda Trumpa bude vůči Rusku vystupovat razantněji a bude chtít svým voličům a obecně americké populaci dokázat, že obavy spojené s vlivem Ruska na americké prezidentské volby jsou touto rozhodností překonány. Spíše tedy předpokládám, že vztah Donalda Trumpa bude jednoznačnější a bude v něm znát záměr dominantně hájit zájmy Spojených států a jejich spojenců. U Donalda Trumpa je však jakákoli predikce složitější než u jeho předchůdců.
Vztah Ruska a Severoatlantické aliance se rovněž vyvíjel a měnil. Před několika lety se Rusko dokonce účastnilo některých cvičení NATO v rámci programu Partnership for Peace. Ta participace byla suspendována v důsledku anexe Krymu. Dokážete si představit, že by se spolupráce v této vojenské oblasti – tedy tradiční doméně národních států – mohla někdy v budoucnu obnovit? A jaké podmínky by pro to musely nastat?
Myslím, že by k tomu dojít mělo. Bylo by to ku prospěchu obou partnerů. Na straně Severoatlantické aliance je vůle po spolupráci poměrně velká. Aliance je v tomto ohledu čitelným a velmi dobře předvídatelným partnerem, protože její deklarace a jednání navenek jsou velmi dobře pochopitelné. Pro Ruskou federaci nepředstavuje NATO ohrožení a nepředstavuje žádné riziko pro ruskou teritoriální integritu, suverenitu apod. Naopak, stabilita v okolí Ruské federace – ať už jde o Pobaltí či země střední Evropy – je důležitá pro jakéhokoli mezinárodního aktéra, Rusko nevyjímaje. Vědět, že na hranicích mám souseda, který je čitelný a předvídatelný, je přece optimální konstelace. Jsem tedy toho názoru, že by to bylo výhodné pro obě strany.
A podmínky, za kterých to může nastat? Samozřejmě změna jednání putinovského režimu, který nemůže vystupovat v mezinárodních vztazích tak agresivně, že tím porušuje státní hranice a mezinárodní právo (viz anexe Krymu či invaze do Gruzie). S takovým partnerem se spolupracuje velice obtížně. Z tohoto důvodu je to podle mě běh na dlouhou trať, nejde o otázku několika měsíců, ale spíše let, než se vztahy nějak urovnají a spolupráce bude opět možná.
Neméně významnou oblastí spolupráce je energetika. Země východního rozšíření jsou z velké části závislé na dodávkách ropy a zemního plynu z Ruska, v pobaltských státech míra této závislosti dosahuje takřka sta procent. Měly by se dodávky ropy a zemního plynu více diverzifikovat? Jak hodnotíte projekt Nord Stream 2? A jaké je Vaše obecné doporučení v energetické oblasti?
Projekt Nord Stream 2 není krokem správným směrem. Neprospívá posílení energetické bezpečnosti Evropy, pokud ji považujeme za něco, čeho je možné dosáhnout diverzifikací. Nord Stream 2 žádným způsobem nesnižuje závislost Evropy na dodávkách ruského plynu. Velká úskalí spatřuji též v tom, že se jedná o projekt, který je velmi silně podporován politicky, ale ekonomický přínos není tak jednoznačný.
Co se týče vztahu mezi energetikou, Ruskem a střední Evropou – pro Rusko je Evropa velmi důležitým odběratelem. Odběratelem, který je spolehlivý, platí včas a platí kontrahované částky tak, jak bylo dohodnuto, tudíž pro Rusko je to výhodné. Pro nás je to výhodné do té míry, dokud se Rusko chová jako spolehlivý dodavatel. Jedno ze základních kritérií energetické bezpečnosti je, že máte dostatečné a plynulé dodávky za přijatelnou cenu. Pokud se podíváme na jednání Ruska při plynové krizi v roce 2009, kdy jednostranně zastavilo tok do Evropy, musíme si položit otázku, zda skutečně dostáváme plyn z Ruska za přijatelnou cenu a od spolehlivého dodavatele. Podle mě z toho vyplývá ponaučení, že státy, které jsou zásobovány primárně z ruských zdrojů, by měly hledat cestu jak snižovat svoji závislost a usilovat o maximální diverzifikaci – například prostřednictvím dodávek odjinud, třeba v podobě LNG ze Spojených států. Podstatné je také zvyšování energetické účinnosti, a tím snižování celkové spotřeby surovin.
Pane docente, děkuji Vám za rozhovor!
Autor: Petr Pospíšil, Euroskop