Euroskop, čtk, 18. 3. 2019
Britský parlament opakovaně odmítl dohodu o vystoupení Spojeného království z Evropské unie, kterou předložila premiérka Theresa Mayová, a požadují odložení brexitu. Budoucí uspořádání vztahů Británie a EU tak zůstává nadále nejisté, ve hře zůstává brexit bez dohody, jeho odklad i druhé referendum. Jaké byly klíčové okamžiky vzájemných vztahů Spojeného království a Evropské unie? A opustil už někdo EU před Británií?
Hlavní milníky ve vzájemných vztazích Británie a EU
4. ledna 1963 – Paříž vetovala přihlášku Británie do Evropského společenství (ES; předchůdce EU). Kromě Francie byly v ES západní Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko (jako zakládající členové od ledna 1958). Podruhé byla Paříž proti v listopadu 1967 a Británie vstoupila do ES až v roce 1973.
6. června 1975 – Setrvání Británie v ES podpořilo v referendu více než 67 procent voličů poté, co labouristický premiér Harold Wilson přislíbil vyjednat podmínky, které neohrozí národní suverenitu země.
30. listopadu 1979 – Prohlášením „chci své peníze zpátky“ na summitu v Dublinu začala britská premiérka Margaret Thatcherová boj za snížení příspěvků své země do společného rozpočtu. Slevu, jež trvá dodnes, získala Británie v červnu 1984.
1989 – Thatcherová odmítla podepsat Sociální chartu ES a označila ji za „návrat k marxismu“.
Listopad 1992 – Při schvalování maastrichtské smlouvy v parlamentu odpor euroskeptiků v Konzervativní straně pod vedením Johna Majora téměř zabránil ratifikaci smlouvy. Její přijetí stranu rozdělilo.
17. září 1992 – Britská libra a italská lira opustily Evropský měnový systém, v jehož rámci fungovala od roku 1979 evropská zúčtovací jednotka ECU (v lednu 1999 byla nahrazena eurem; lira se do systému v roce 1996 vrátila, libra už ne).
21. května 1996 – EU zakázala vývoz britského hovězího masa kvůli výskytu nemoci šílených krav (BSE). Premiér Major reagoval bojkotem schvalovacích procesů EU. Krizi po měsíci ukončil summit, Major dosáhl přijetí postupného odbourávání embarga na vývoz masa.
1997 – V nové éře vládnoucích labouristů premiér Tony Blair zajistil Británii právo rozhodovat o pracovní době bez přijetí celoevropských regulí. Ministr financí Gordon Brown oznámil, že Británie se nepřipojí k jednotné evropské měně, která byla zavedena 1. ledna 2002.
Ani v minulosti se vzájemné vztahy Británie a Evropské unie neobešly zcela bez komplikací. Zdroj: ČTK
1. května 2004 – Do EU vstoupilo osm zemí ze střední a východní Evropy, jejichž obyvatelé si tak zajistili právo přístupu do Británie.
12. června 2008 – Irové v referendu odmítli lisabonskou smlouvu; schválili ji až v říjnu 2009 poté, co jim summit EU přiznal záruky (mimo jiné komisaře pro každou zemi EU). Británie si vyjednala výjimky mimo jiné v oblasti spravedlnosti a vnitra, smlouvu schválila v červnu 2008.
8. prosince 2011 – Premiér Cameron vetoval evropskou dohodu o rozpočtové kázni s odůvodněním, že by ohrozila přístup Británie na jednotný evropský trh; země se dostala do izolace. Ostatní lídři Británii obešli a uzavřeli mezivládní smlouvu mimo rámec EU.
23. ledna 2013 – Cameron slíbil vyhlásit referendum o setrvání země v EU po parlamentních volbách v roce 2015.
26. května 2014 – Ve volbách do Evropského parlamentu v Británii zvítězila protievropská a protiimigrační Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP).
10. listopadu 2015 – Cameron v požadavcích na reformu EU žádal omezení volného pohybu v unii a omezení sociálních dávek, které Británie poskytuje občanům EU. Evropská komise část premiérových požadavků označila za „vysoce problematické.“
19. února 2016 – Lídři EU se zavázali nově upravit postavení Británie v unii. Země se podle této dohody mimo jiné nestane součástí „evropského superstátu,“ pro migranty z EU budou platit nové tvrdší podmínky, Británie také nikdy nepřijme euro.
9. května 2016 – Cameron v kampani před referendem varoval před izolacionismem s tím, že případný brexit může ohrozit mír v Evropě. Varianta vystoupení z osmadvacítky podle Camerona představuje pro kontinent bezpečnostní riziko a Británie by si neměla namlouvat, že by ji jako nečlenskou zemi EU případné konflikty nezasáhly.
16. června 2016 – Britskou labouristickou poslankyni Jo Coxovou, která usilovala o setrvání Británie v Evropské unii, zavraždili v jejím volebním okrsku v severoanglickém městě Birstall nedaleko Leedsu. Z vraždy byl obviněn dvaapadesátiletý Thomas Mair, který před soudem na dotaz, jak se jmenuje, odpověděl: „Smrt zrádcům, svoboda Británii“.
23. června 2016 – V Británii v referendu o brexitu zvítězili odpůrci členství v EU poměrem 51,9 ku 48,1 procenta při volební účasti 72,2 procenta. Premiér David Cameron oznámil rezignaci.
13. července 2016 – Do čela vlády nastoupila Theresa Mayová.
29. března 2017 – Londýn oficiálně oznámil EU záměr odejít.
29. března 2019 – Plánované datum odchodu Británie z EU. Budoucnost je ale nejistá. Parlament již dvakrát odmítl brexitovou dohodu, současně ale odmítl odchod Británie z EU bez dohody a parlament také schválil návrh vlády na krátký jednorázový odklad brexitu.
Kdo vystoupil z EU před Británií?
Alžírsko – vystoupilo v roce 1962, když získalo nezávislost na Francii. Spolu s ní bylo členem Evropských společenství (předchůdce Evropské unie) od jejich vzniku v lednu 1958.
Grónsko – voliči se v referendu v roce 1982 vyslovili pro odchod z ES, který se uskutečnil 1. února 1985. V březnu 1984 o tom ES s Grónskem podepsala zvláštní smlouvu. Ostrov se stal členem ES jako součást Dánska v lednu 1973, v roce 1979 ale získal vnitřní samosprávu.
Saint-Pierre a Miquelon – souostroví v roce 1985 přestalo být departmentem Francie a stalo se jejím zámořským územím. Následně se tak z členského území EU stalo pouze přidruženým zámořským územím.
Ostrov Svatého Bartoloměje – francouzské zámořské území v Karibském moři (Saint-Barthélemy) vystoupil z Evropské unie 1. ledna 2012. Jako první využil pravidla nově definovaného v Lisabonské smlouvě, jež zámořským departmentům možnost vystoupení z EU administrativně usnadňuje, a stal se přidruženým územím Unie.
Autor: Euroskop