Spravedlnost, svoboda a bezpečnost v červnu 2019

• Lepší podmínky pro legálně cestující osoby.
• Nová pravidla mají poskytnout možnost elektronického vyplnění a podepsání formuláře žádosti.

• EU usiluje o to, aby byla pravidla pro navracení nelegálních migrantů účinnější.
• Zlepšení účinnosti navracení osob je základní součástí komplexní migrační politiky EU.

Komise a vysoká představitelka 14. 6. 2019 vydali zprávu o pokroku v boji proti dezinformacím a o nejdůležitějších zkušenostech, které přinesly volby do EP. Ochrana demokratických procesů a institucí před dezinformacemi je dle Komise velkou výzvou pro všechny společnosti na celém světě. EU se v řešení tohoto problému snaží ujmout vedení a zavedla pevný rámec koordinovaných opatření plně respektující evropské hodnoty a základní práva. Společné sdělení uvádí, jak akční plán proti dezinformacím a balík týkající se voleb přispěly k boji proti dezinformacím a k zachování integrity voleb do EP. Opatření EU se zaměřila zejména na 4 vzájemně se doplňující složky:

Rada 14. 6. 2019 přijala 2 důležité prioritní návrhy týkající se bezpečnostní unie, jimiž se zpřísňují pravidla EU o prekurzorech výbušnin a usnadňuje se přístup donucovacích orgánů k finančním informacím. V návaznosti na akční plán stanovený v únoru 2016 navrhla Komise v dubnu 2018 usnadnit využívání finančních a dalších informací s cílem účinněji předcházet závažným trestným činům, jako je financování terorismu, a bojovat proti nim. Opatření, která v únoru 2019 a schválil EP a Rada, mají posílit stávající rámec EU proti praní peněz a schopnost členských států bojovat proti závažné trestné činnosti. Nařízení, kterým se zavádějí přísnější pravidla, pokud jde o uvádění prekurzorů výbušnin na trh a jejich používání v celé EU, s cílem omezit jejich dostupnost pro širokou veřejnost a zajistit náležité oznamování podezřelých transakcí v rámci celého dodavatelského řetězce. Prekurzory výbušnin jsou chemické látky, které lze používat k legitimním účelům, ale také je možno je zneužít k nezákonné domácí výrobě výbušnin. Nová pravidla mají omezit dostupnost prekurzorů výbušnin pro širokou veřejnost a zajistit náležité oznamování podezřelých transakcí v rámci celého dodavatelského řetězce, zejména ze strany hospodářských subjektů. Nařízení vymezuje 2 odlišné kategorie prekurzorů výbušnin: (1) prekurzory „podléhající omezení“, jež nesmějí být zpřístupňovány osobám z řad široké veřejnosti ani nesmějí být těmito osobami dováženy, drženy nebo používány; a (2) „regulované“ prekurzory, v jejichž případě by měly hospodářské subjekty oznamovat podezřelé transakce. Při dodržení podmínek vymezených v daném nařízení je členským státům ponechána možnost zavádět režimy povolení, jejichž prostřednictvím by bylo možno široké veřejnosti nadále zpřístupňovat některé prekurzory podléhající omezení, pokud nedosahují určitých hodnot koncentrace. S výhradou kontroly ze strany Komise budou členské státy rovněž moci pravidla vztahující se na prekurzory výbušnin podléhající omezení uplatnit na chemické látky, na které se nařízení nevztahuje. Nová opatření pro přeshraniční přístup k finančním informacím ze strany donucovacích orgánů mají doplnit rámec EU pro boj proti praní peněz tím, že zajistí: (1) Včasný přístup k informacím: donucovací orgány, úřad pro vyhledávání majetku z trestné činnosti a protikorupční orgány mají mít přímý přístup k informacím o bankovních účtech obsaženým ve vnitrostátních registrech bankovních účtů (všechny členské státy mají tyto registry zřídit podle pravidel EU pro boj proti praní peněz); (2) Lepší spolupráce: nová pravidla mají zajistit větší spolupráci mezi vnitrostátními donucovacími orgány, Europolem a finančními zpravodajskými jednotkami a dále usnadnit výměnu informací mezi vnitrostátními finančními zpravodajskými jednotkami; a (3) Přísnější záruky ochrany údajů: nová směrnice stanovuje procesní záruky a záruky ochrany údajů v souladu s Listinou základních práv. Oba dokumenty musí podepsat předseda EP a Rada, poté mohou být zveřejněny v Úředním věstníku EU. Nová pravidla mají vstoupit v platnost po 20 dnech, a pokud jde o prekurzory výbušnin, mají začít platit za 18 měsíců. Členské státy mají mít 2 roky na provedení nových opatření usnadňujících přístup k finančním informacím do svých vnitrostátních právních předpisů.

Rada 14. 6. 2019 přijala nařízení ke zlepšení fungování evropské sítě styčných úředníků pro přistěhovalectví. Součástí nových pravidel jsou následující ustanovení: (1) zřízení řídícího výboru na úrovni EU s cílem posílit řízení sítě a koordinaci styčných úředníků pro přistěhovalectví při současném zachování pravomocí vysílajících orgánů, aby byla zajištěna efektivnost a přesná komunikační spojení; (2) posílení úlohy styčných úředníků v boji proti převaděčství migrantů; (3) styční úředníci budou shromažďovat informace na pomoc třetím zemím při předcházení nelegálním migračním tokům a na podporu správy hranic na vnějších hranicích EU; (4) styční úředníci mohou rovněž pomáhat členským státům při usnadňování navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí; (5) budou zajištěny finanční prostředky na podporu činnosti styčných úředníků pro přistěhovalectví, jež budou přidělovány po dohodě s řídícím výborem. Styční úředníci pro přistěhovalectví jsou členskými státy a EU vysíláni do třetích zemí, aby navázali a udržovali styky s orgány hostitelské země v souvislosti s otázkami migrace (předcházení nelegální migraci a boj proti ní, usnadňování navracení, řízení legální migrace). EU přijala v roce 2004 nařízení č. 377/2004, kterým byla vytvořena síť styčných úředníků pro přistěhovalectví, jejímž úkolem je koordinovat úsilí vynakládané těmito úředníky v rámci určité třetí země nebo regionu. V současné situaci, kdy je členskými státy do více než stovky zemí vysláno téměř 500 styčných úředníků pro přistěhovalectví, je však koordinace i nadále nedostatečná, což mají řešit nová pravidla.

Rada 18. 6. 2019 přijala směrnici, kterou se zavádí náhradní cestovní doklad EU. Pravidla pro vydávání náhradního cestovního dokladu EU byla poprvé přijata v roce 1996. Stávající úprava ovšem nesplňovala nové bezpečnostní normy, což vedlo k podvodům a padělání. V reakci na tuto skutečnost Komise v květnu 2018 předložila první návrh na aktualizaci těchto pravidel. EP poté přijal své stanovisko v lednu 2019. Tato směrnice aktualizuje pravidla, úpravu a bezpečnostní prvky náhradního cestovního dokladu EU (NCD). Cílem je zjednodušit formality pro nezastoupené občany EU ve třetích zemích, kteří o cestovní pas nebo cestovní doklad přišli v důsledku ztráty, odcizení nebo zničení, aby se zajistilo, že obdrží náhradní cestovní doklad od jiného členského státu, aby mohli odcestovat domů. Směrnice tak nezastoupeným občanům EU umožňuje vykonávat jejich právo na konzulární ochranu jednodušším a účinnějším způsobem. NCD je doklad vydaný pro jedinou cestu, který držiteli umožňuje návrat domů, nebo ve výjimečných případech cestu do jiného místa určení, pokud nemá přístup ke svému řádnému cestovnímu dokladu, například z toho důvodu, že jej ztratil nebo že mu byl odcizen. Nezastoupení občané by měli mít možnost požádat o NCD EU na velvyslanectví nebo konzulátu kteréhokoli členského státu EU. Členský stát poskytující občanovi pomoc poté s členským státem dotčené osoby provede ověření s cílem potvrdit její státní příslušnost a totožnost. Tyto konzultace mezi členskými státy by měly proběhnout co nejrychleji, obvykle do 5 dnů. Vydaný NCD by měl být platný po dobu potřebnou k vykonání dotčené cesty a, s výjimkou mimořádných okolností, ne déle než 15 kalendářních dnů. Má mít jednotnou úpravu (sestávající z formuláře a štítku), obsahovat všechny nezbytné informace a splňovat vysoké technické normy, aby se zabránilo padělání a pozměňování, včetně rozpoznatelných bezpečnostních prvků. Příjemci takového dokladu by jej v zájmu zvýšení bezpečnosti měli po návratu domů vrátit příslušným orgánům. Směrnice bude po podpisu a vyhlášena v Úředním věstníku EU a vstoupí v platnost 20. dnem po vyhlášení. Komise by měla poté přijmout prováděcí akty, které stanoví doplňkové technické specifikace NCD EU. Členské státy mají mít 2 roky na to, aby přijaly tyto doplňkové technické specifikace, jakož i právní předpisy a ustanovení nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí. Dohodnutá opatření začnou poté uplatňovat 36 měsíců ode dne přijetí technických specifikací.

Soudní dvůr EU 24. 6. 2019 rozhodl, že polský „zákon o Nejvyšším soudu“, který snižuje věk odchodu do důchodu soudců Nejvyššího soudu, je v rozporu s právem EU a porušuje zásadu neodvolatelnosti soudců, a tedy soudní nezávislosti. Komise je připravena podpořit polskou vládu při uplatňování tohoto rozsudku a pokračovat v diskusích o řešení všech ostatních nevyřešených otázek týkajících se právního státu v Polsku v rámci probíhajícího článku 7 (více v příspěvku „Problém Komise s Polskem pokračuje“, Spravedlnost, svoboda a bezpečnost v červenci 2018, v příspěvku „Druhý krok v řízení o nesplnění povinnosti proti Polsku“, Institucionální záležitosti v září 2017 a v příspěvku „Právní stát v Polsku je dle Komise ohrožen“, Institucionální záležitostí v prosinci 2017). Polský zákon o Nejvyšším soudu snížil věk odchodu do důchodu soudců Nejvyššího soudu ze 70 na 65, přičemž 27 ze 72 zasedajících soudců Nejvyššího soudu hrozí, že budou nuceni odejít do důchodu. Toto opatření se vztahovalo i na prvního prezidenta Nejvyššího soudu, jehož 6letý mandát stanovený v polské ústavě by byl předčasně ukončen. Podle zákona, který vstoupil v platnost v dubnu 2018, dostali soudci možnost požádat o prodloužení svého mandátu, který by mohl prezident republiky udělit na dobu 3 let, a jednou obnovit. Nebyla stanovena žádná jasná kritéria pro rozhodnutí prezidenta. Jedinou zárukou obsaženou v polském právním řádu byla mimoto nezávazná konzultace Národní rady pro soudnictví. V červenci 2018 zahájila Komise řízení o nesplnění povinnosti týkající se polského zákona o Nejvyšším soudu, a to na základě ustanovení o odchodu do důchodu a jejich dopadu na nezávislost Nejvyššího soudu. V září 2018 Komise postoupila věc Soudnímu dvoru EU a požádala Soudní dvůr, aby nařídil předběžná opatření, která by zabránila nenapravitelným škodám, které by vyplývaly z použití nového zákona.

Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO) 24. 6. 2019 představil Výroční zprávu za rok 2018 o situaci v oblasti azylu v zemích EU+. Cílem je poskytnout ucelený přehled o situaci v oblasti azylu v zemích EU+ a o praktickém fungování společného evropského azylového systému (CEAS). V roce 2018 bylo v zemích EU+ podáno 664 480 žádostí o mezinárodní ochranu, což představuje pokles 3. rok v řadě, tentokrát o 10 %. Asi 9 % těchto žádostí podali opětovní žadatelé. I když počet žádostí zůstal po celý rok 2018 pozoruhodně stabilní, skrývají se za relativní stabilitou na úrovni EU+ velké rozdíly mezi členskými státy a mezi jednotlivými státními příslušnostmi žadatelů. Celková míra uznaných žádostí v zemích EU+ u rozhodnutí v 1. stupni v roce 2018 činila 39 %, což je pokles o 7 p. b. oproti předchozímu roku. Třemi hlavními zeměmi původu žadatelů v zemích EU+ byly v roce 2018 Sýrie (13 %), Afghánistán a Irák (v obou případech 7 %). K 10 nejčastějším státním příslušnostem původu patřil též Pákistán, Nigérie, Írán, Turecko (každá země po 4 %), Venezuela, Albánie a Gruzie (po 3 %). V roce 2018 podali téměř 1/5 všech žádostí státní příslušníci ze zemí, u nichž není vyžadováno vízum pro vstup do schengenského prostoru, včetně Venezuelců, Kolumbijců, Albánců a Gruzínců. Pokud jde o přijímající země, byla v roce 2018 podána většina žádostí o azyl v Německu, Francii, Řecku, Itálii a Španělsku. Žádosti podané v těchto 5 zemích společně tvořily téměř ¾ všech žádostí podaných v zemích EU+. Nejvíce žádostí obdrželo Německo (184 180) – již 7. rokem v řadě, navzdory 17% poklesu oproti roku 2017. Naopak počet žádostí ve Francii se již 4. rokem v řadě zvýšil, přičemž v roce 2018 bylo podáno 120 425 žádostí, což je dosud nejvyšší hodnota zaznamenaná ve Francii. Zemí s 3. nejvyšším počtem žádostí podaných v EU+ se v roce 2018 stalo Řecko, kde se počet žádostí zvýšil 5. rokem v řadě na 66 965 žádostí. Mezi 5 nejčastějších zemí přijetí v přepočtu na počet obyvatel patřil Kypr, Řecko, Malta, Lichtenštejnsko a Lucembursko. Na konci roku 2018 zůstával počet nevyřízených případů vysoký, přičemž v zemích EU+ čekalo na konečné rozhodnutí přibližně 896 560 žádostí. Ve srovnání s koncem roku 2017 to představovalo pouze mírný pokles o 6 %. V prvních 5 měsících roku 2019 bylo v zemích EU+ zaregistrováno více než 290 tis. žádostí o mezinárodní ochranu. To odpovídá 11% nárůstu oproti témuž období v roce 2018. V tomto období byly hlavními zeměmi původu Sýrie (8 %), Afghánistán a Venezuela (v obou případech 7 %), které dohromady tvoří téměř 1/4 žádostí v zemích EU+. V tomto období byl také zaznamenán nárůst žádostí podaných státními příslušníky zemí Latinské Ameriky. Venezuelští státní příslušníci podali přibližně 18,3 tis. žádostí o azyl, což je zhruba 2násobný počet žádostí ve srovnání se stejným obdobím v roce 2018. Kolumbijští státní příslušníci podali 3krát více žádostí. Nárůst byl zaznamenán také u státních příslušníků Salvadoru, Hondurasu, Nikarague a Peru.

Rada 25. 6. 2019 přijala revizi tzv. nařízení Brusel IIa, jež stanovuje pravidla pro příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a v případě únosů dětí v rámci EU. Nařízení Brusel IIa je základem přeshraniční soudní spolupráce EU ve věcech manželských (rozvod, rozluka, prohlášení manželství za neplatné) a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, včetně otázek souvisejících s péčí o dítě a právem na styk s dítětem a únosem dítěte do zahraničí. Toto nařízení se uplatňuje ve všech členských státech kromě Dánska od března 2005. Nová pravidla mají poskytovat právní srozumitelnost, snižují náklady na řízení a právní pomoc a hlavně zkracují délku řízení, aby se co nejvíce omezil jeho negativní dopad na dítě. EU by měla dosáhnout usnadnění a urychlení rozhodnutí ve věcech rozvodu, rozluky a prohlášení manželství za neplatné, jakož i o otázkách rodičovské odpovědnosti a mezinárodních únosů dětí, která mají být uplatňována přeshraničně. Jedním z hlavních cílů revize je zlepšit stávající právní předpisy na ochranu dětí v případě přeshraničních sporů ve věcech rodičovské odpovědnosti, jako jsou spory týkající se péče o dítě, práv na styk s dítětem a únosů dětí. V současnosti trvá řízení o navrácení v případech přeshraničního únosu dítěte rodičem v průměru celých 24 týdnů. V některých případech pak může být mnohem delší, zejména pokud má členský stát k dispozici několik odvolacích stupňů. Díky novým pravidlům má být délka soudního řízení limitována na max. 6 týdnů pro soud prvního stupně a 6 týdnů pro každý odvolací soud. Ústřední orgán měl by navíc příslušnou žádost zpracovat efektivně, protože nová pravidla zavádějí 5denní lhůtu pro potvrzení přijetí žádosti. Nařízení má platit pouze pro přeshraniční spory v rámci EU. Nařízení by mělo: (1) stanovit pravidla pro určení země, jejíž soudy budou rozhodovat ve věcech manželských, ve věcech rodičovské zodpovědnosti a v případech únosu dítěte v situaci, kdy se spor týká více než jedné země; (2) zaručit, aby rozsudky vynesené v jedné zemi EU byly uznávány a vykonávány v jiné zemi EU; (3) soustředit na řešení procedurálních aspektů pouze u přeshraničních případů. Veškerá zásadní pravidla, jako je např. způsob realizace práva na přístup k dítěti nebo výběr kritérií, která se uplatní při přiznávání práva na péči o dítě rodiči, zůstávají ve výlučné pravomoci členských států. Nový předpis mění některá hlediska stávajícího nařízení Brusel IIa a má přinést: