Allison Carpenter, psáno pro Euroskop (do češtiny přeložil Petr Pospíšil), 5.8.2019
Vladimir Putin – člověk, mýtus, legenda – není tím, kým se zdá býti. Přinejmenším podle Marka Galeottiho, výzkumníka, jenž se Ruskem a Putinem zabývá celou svoji profesní kariéru. Mark Galeotti se obzvláště zaměřuje na jeden specifický aspect spojený s osobností současného ruského prezidenta – a to jak ho Západ špatně chápe. Debatu s názvem „Jak správně chápat Rusko: Vyvracení mýtů od ´Putin zosnovatel´ po ´hybridní válku´“ pořádal Ústav pro mezinárodní vztahy 19. června v Praze.
Počínaje jeho prvním obdobím v úřadu prezidenta, kult osobnosti obklopující prezidenta Putina byl neúnavně prosazován ruským státem. Na Západě toto vedlo k vyhlášování přesvědčení, že je jakýmsi „loutkovým principálem“. Vnitropoliticky Kreml pozorně pěstoval jeho obraz jakožto nositele „stability, ruské ortodoxie a vladařského postavení, které nezapře reminiscence carského režimu“. Navzdory tomu ovšem oveřitelné znalosti o vnitřním fungování ruské politické elity zůstávají omezené. Západ v zásadě neví, kdo Vladimir Putin skutečně je – známe pouze to, jakou reputaci si o své osobě ruský president přeje šířit.
Putin jako člověk – kým je a kým není?
Kritici i spoluobčané prezidenta Putina neustavičně diskutovali o jeho minulosti v KGB. Ať už se jeho vojenské angažmá cituje jako příčina Putinovy domnělé strategické odbornosti, nebo má nest vinu za jeho často nedemokratickou politickou taktiku, vnímání Putina jakožto „lídra špiónů“ je velmi intenzivní. Výzkumná činnosti Marka Galeottiho však vedla k vykreslení poněkud odlišného obrazu ruského prezidenta.
Prezident Putin prožil svoji vojenskou kariéru uvnitř hranic zemí Varšavské smlouvy. Disponoval po celou dobu střední hodností, takže nikdy nevstřebal process postupného nabývání moci. Ačkoli byl ředitelem FSB (ruské kontrarozvědky, Federální služby bezpečnosti), jeho manažerský přístup lze charakterizovat souslovím „Ruce pryč!“, což Galeotti přičítá jeho relativní nezkušenosti se řízením velké instituce v době, kdy tuto funkci současný ruský president vykonával.
Mimoto neexistuje žádný důkaz, že by Putin vůbec někdy byl výrazněji ovlivněn marxisticko-leninistickou ideologií. Galeotti přičítá Putinův důraz na stabilitu a zachování ruské kultury jeho zkušenostem s kolapsem Sovětského svazu. V letech, kdy se formoval jeho světonázor, byl současný ruský prezident svědkem pokusu o politickou změnu a reformu, který v jeho očích vyzněl jako náhlý kolaps vládnoucích institucí, marginalizace sovětského člověka a sociální destabilizace.
Prezident Putin je tak člověkem hluboce ovlivněným pragmaticky vnímanou realitou danou zkušenostmi ze země, která se – dle slov Marka Galeottiho – ze supervelmoci takřka přes noc stala nepříliš významným státem s rozsahem ekonomiky srovnatelným s Itálií. Prezident Putin naopak rozhodně není „lídrem špiónů“ odhodlaným obnovit uspořádání z dob studené války v 21. století.
Vnitřní fungování Kremlu
Zdroj: Ústav mezinárodních vztahů
Třebaže tedy sám špiónem není, podle Marka Galoettiho je světonázor Vladimira Putina bezesporu agenty formován. Každý den ruský prezident dostává tři dokumenty: jeden od kontrarozvědky (Federální služba bezpečnosti, FSB), druhý od zahraniční zpravodajské služby (Služba vnější rozvědky, SVR RF) a třetí od speciální federální agentury, která je pověřena ochranou vysokých státních činitelů (Federální služba ochrany, FSO). Tyto dokumenty mimo jiné podrobně informují o politických, sociálních a ekonomických zájmech domácího obyvatelstva, mezinárodních institucí i ruských elit a oligarchů.
Tento režim je ze své podstaty problematický – nikoli pouze kvůli závislosti na neoficiálních sděleních, způsobující zvýšenou paranoiu vzhledem k činnosti zahraničních institucí, nýbrž i z toho důvodu, že vnitřní struktura Kremlu vyvolává soutěživost. Tato soutěživost je velice ostrá, pokud jde o získávání pozornosti a přízně prezidenta Putina, a často vede k situacím, kdy ruští agenti usilují o co nejaktuálnější, nejextrémnější a nejdůvěrnější informace, které by mohli s prezidentem sdílet. Základní pravidlo této hry zní: „Nikdy k carově stolci nechoďte se špatnými zprávami.“ Vladimir Putin je tak informován a priori nedůvěryhodným, přehnaným, paranoidním či příliš optimistickým způsobem.
Důsledkem výše uvedeného je, že uspořádání uvnitř Kremlu posiluje dva znepokojivé trendy. Tím prvním je dlouhodobá a nebezpečně enormní role tajných služeb, tím druhým je filtrace politik prostředím soutěživého boje, jehož hlavními rysy jsou pochlebování a vyvolávání poplachu.
Největší zahraničněpolitický úspěch Vladimira Putina je pouhý mýtus
Systém protěžování a zespodu vedených politických koalic v zahraničních vztazích vedl ke smíšeným výsledkům. Žádný příklad toto neilustruje více než ruská invaze do Donbasu a anexe Krymu v roce 2014. V počátečních fázích konfliktu většina ruských poradců zastávala názor, že reakce Západu bude podobná jako během gruzínského konfliktu v roce 2008 – nejprve dočasná silná rétorika, nakonec však nebyla implementována žádná represivní opatření.
To však nebyl tento případ. Naopak začalo sílit přesvědčení, že Putinovo Rusko je ambicióznější z hlediska územní kontroly a vlivu. Mark Galeotti však s takovým hodnocením vůbec nesouhlasí. Podle jeho názoru byla ruská expanze na ukrajinském území výjimkou. I Putinovi ruští odpůrci sdíleli názor, že Krym oprávněně přináleží k historickému území Ruska. Mimoto vnitrostátní, do značné míry přehlížená reakce naznačuje, že většina Rusů nemá zájem, aby byla jejich země zapojena v zahraničním ozbrojeném konfliktu. Aktivity v Donbasu a na Krymu jsou tak v zahraničí vnímány jako nebezpečné, byť odvážné geopolitické manévry. V Rusku však platí za chybu. To je obzvláště zjevné z rapidního obviňování a institucionálních čistek, které nastaly krátce po zavedení první série amerických a evropských ekonomických sankcí proti Rusku.
Budování odkazu a post-putinovské Rusko
Zdroj: Ústav mezinárodních vztahů
V průběhu Putinova druhého funkčního období v úřadu prezidenta mnoho lidí začalo uvažovat o otázce, jaký bude osud Ruska po skončení Vladimira Putina v prezidentské funkci. Navíc mnozí tvrdí, že zatímco první Putinovo prezidentské období (2000-2008) bylo „pozoruhodně pragmatické“ a samotný prezident Putin představoval jakési „nutné zlo“ pro překonání sovětského odkazu, druhé prezidentské období (2012-2024) bylo převážně zaměřené na snahu upevnit jeho „místo v dějinách“. Podobně jako většina autokratických vládců s dlouhodobě stabilizovanou mocí se i Vladimir Putin „stal karikaturou sebe sama“.
Toto tvrzení nabylo na patrnosti v průběhu Putinova prezidentského mandátu – zatímco v současné době podpora ruského prezidenta činí dle průzkumů 67 procent, v předchozí dekádě se jeho popularita pohybovala okolo 85 procent. Více než kdy dříve tak pozorujeme efekt, že Putinem vnímaná „únava každodenní politikou spojenou s vládnutím Rusku“ se zrcadlí v „únavu Putinem“.
Mark Galeotti je přesvědčen, že hledání následovníka již začal. Putin se podle Galeottiho bude snažit nalézt relativně nezkušeného politika s podobným smýšlením, který může být na post dosazen bez obtíží a obav z vyvolání pokusu o převrat. Putin pro svoji osobu s vysokou pravděpodobností vytvoří speciální čestnou protokolární funkci, která mu umožní nadále zasahovat do ruské politiky v případě, kdy pocítí potřebu, avšak již se nebude muset obtěžovat s každodenními byrokratickými záležitostmi. Pravděpodobnost, že se Putinovi podaří najít dle jeho představ ideálního kandidáta se zdá být relativně nízká a – naneštěstí pro Putina – historie neodpouští.
Role Západu
Pro budoucí strategickou interakci s Ruskem je nezbytné, aby západní političtí lídři pochopili, že prezident Putin zásadně neusiluje o to exportovat svůj světonázor. Záleží mu pouze na tom, aby Rusko bylo vnímáno jako velmoc – dle slov Marka Galeottiho „vnímání určuje realitu“. Západ v současné době prochází „krizí legitimity“, kdy se neliberální populismus stává nejvýznamnějším politickým trendem, a na Západě je rozšířeno přesvědčení, že Rusko je nebezpečné a nepředvídatelné.
Rusko je nyní v období očekávání politické změny, neboť éra Vladimira Putina se chýlí ke konci – a Západ se musí rovněž připravit. Raději než nadále pokračovat v současném, v politické rétorice rozšířeném smýšlení o „nevyhnutelném střetu civilizací“ by se země Západu měly podle Galeottiho připravit na nové Rusko – a jednat s ním takovým způsobem, který bude odrážet realističtější porozumění ruských geopolitických schopností.
Anglická verze reportáže je k dispozici zde. / For English version of the report, please visit this link.
Autor: Allison Carpenter, psáno pro Euroskop (do češtiny přeložil Petr Pospíšil)
