Evropská unie je mimořádně úspěšný projekt mezinárodní spolupráce, který v dějinách nemá obdoby. Podoba spolupráce mezi evropskými státy se však v minulosti průběžně měnila a míra jejich kooperace narůstala. Jak tedy EU dospěla do podoby, v jaké jí známe dnes?
Mezi lety 1914 a 1945 se odehrály dvě světové války, které s sebou přinesly hrůzy do té doby nevídané. Aby se zkáza takového rozměru už nikdy v budoucnu neopakovala, dohodlo se v roce 1951 šest evropských států – Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko, že uzavřou Pařížskou smlouvu. Jejím základem byla Schumanova deklarace z 9. května 1950, která představovala tak zásadní milník, že právě na toto datum každoročně od roku 1985 připadá Den Evropy. Dohoda zmíněných šesti evropských států vstoupila v platnost v roce 1952, kdy na jejím základě vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Právě uhlí a ocel byly považovány za strategické suroviny nezbytné pro vyzbrojování armád, takže jejich mezinárodní regulace byla zásadním krokem směrem k míru.
Partnerství v ESUO se osvědčilo, a tak se členské státy dohodly, že rozšíří integraci i do dalších hospodářských oblastí a že evropská integrace bude zahrnovat i obecnou ekonomickou spolupráci. Výsledkem bylo v roce 1957 podepsání dvou dohod, které jsou známé jako Římské smlouvy. Na jejich základě pak 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Ještě v 50. letech byly také položeny základy dnešního Evropského parlamentu.
60. léta? Vznik celní unie i společné zemědělské politiky
V roce 1962 spatřila světlo světa první společná zemědělská politika, což byl v té době nástroj, který dával zemím EHS společnou kontrolu nad produkcí potravin. Jejím cílem bylo především zajistit dostatek potravin pro všechny a dobrý příjem pro farmáře – nynější společná zemědělská politika se zaměřuje na omezení nadprodukce, zvýšení kvality potravin a podporu udržitelnosti. O rok později podepisuje EHS svoji první velkou mezinárodní dohodu, úmluvu z Yaoundé, která měla za cíl podpořit spolupráci a obchod s 18 bývalými africkými koloniemi.
V 60. letech došlo také k jedné zásadní institucionální reformě. Konkrétně v roce 1965 byla podepsána Smlouva o jednotných orgánech, která vstoupila v platnost v roce 1967. Tímto okamžikem došlo k tomu, že Evropská společenství budou mít jedinou správní složku (Komisi) a jediný výkonný orgán (Radu). Důležitou součástí Evropské unie je dnes celní unie, což je pojem označující spojení států, které mezi sebou odstranili vnitřní cla na vzájemně dovážené zboží a nastavili jednotná cla na zboží dovážené ze třetích zemí. Celní unie byla založena v roce 1968 a od té doby rostl obchod jak mezi šesti státy EHS, tak i jejich obchod se zbytkem světa.
Rozšiřování začalo v 70. letech
Dánsko, Irsko, Spojené království. To jsou první tři státy, které se přidaly k původní šestici států v roce 1973 a staly se plnohodnotnými členy Evropských společenství. O rok později se lídři v té době již devíti členských států dohodli na založení fondu v rámci evropské regionální politiky, jehož účelem je přesouvat peníze z bohatých regionů do chudých s cílem zlepšit například tamní infrastrukturu. V roce 1975 pak vznikl Evropský regionální rozvojový fond. V 70. letech se také do popředí zájmu Evropských společenství dostává ochrana životního prostředí a v roce 1979 mohli evropští občané poprvé přímo volit do Evropského parlamentu.
Evropská společenství se rozšiřovala i v následující dekádě, kdy nejprve roku 1981 vstoupilo Řecko a pět let poté se přidalo Španělsko a Portugalsko – počet států se tak zvýšil na dvanáct. Ve stejném roce, kdy se do evropské integrace zapojily druhé dvě zmíněné země, byl podepsán také Jednotný evropský akt (v platnost vstoupil v roce 1987). Ten předložil obsáhlý šestiletý program řešící rozdílná národní opatření komplikující vzájemný obchod mezi členskými státy, čímž měl vzniknout jednotný evropský trh. Akt také posílil roli Parlamentu a postavení Evropských společenství v ochraně životního prostředí. V roce 1987 byl zaveden také program Erasmus určený k podpoře vysokoškolských studentů, kteří chtějí studovat v jiné evropské zemi.
Evropa bez hranic a jednotný trh i měna
90. léta byla plná milníků a posunula evropskou integraci mílovými kroky dále. V roce 1992 byla podepsána a následující rok vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva či jinak Smlouva o EU (SEU), která dala vzniknout Evropské unii a vymezila jasná pravidla pro jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku, bližší spolupráci v oblasti justice a vnitra a také pro budoucí jednotnou měnu. Společná měna euro vznikla v roce 1999 s tím, že bankovky a mince se dostaly do oběhu až v roce 2002. Na úspěších SEU pak vznikla Amsterdamská smlouva (podepsaná roku 1997, v platnosti od roku 1999), která představila plány na reformu institucí EU, posílení pozice EU ve světě a přesunutí více prostředků na zaměstnanost a občanská práva.
EU se v roce 1995 rozšířila o další tři státy, konkrétně o Rakousko, Finsko a Švédsko. Ve stejném roce dochází k podpisu Schengenské dohody a vzniku Schengenského prostoru v prvních sedmi zemích, přičemž jejich občané mohou od té doby cestovat po těchto zemích bez kontrol na hranicích. Zásadním vývojem v 90. letech nicméně bylo zavedení jednotného trhu EU stojícího na čtyřech svobodách v roce 1993 a o rok později vytvoření Evropského hospodářského prostoru, který rozšířil jednotný trh i na státy Evropského společenství volného obchodu, které jsou mimo EU.
Nové tisíciletí, nové výzvy
Celkem 13 nových států, včetně České republiky, se na začátku tohoto tisíciletí připojilo k Evropské unii. Na tak silnou vlnu rozšiřování připravila unijní struktury a instituce Smlouva z Nice, která byla podepsaná v roce 2001, v platnost vstoupila až o necelé dva roky později. Počet členských států se tedy po přistoupení Chorvatska v roce 2013 zvýšil na 28, avšak vydržel tak jen do konce ledna 2020, kdy došlo k vystoupení Spojeného království z EU.
Z pohledu fungování EU byla v novém tisíciletí zásadní Lisabonská smlouva, která byla podepsána v roce 2007, ale ratifikována ve všech státech byla až o dva roky později. Jejím cílem bylo udělat EU demokratičtější, efektivnější a transparentnější, a umožnit jí tak potýkat se s výzvami současnosti, jakými jsou například změna klimatu, bezpečnost či udržitelný rozvoj. A právě otázky ochrany životního prostředí se v současnosti dostaly na úplný vrchol unijní agendy, kdy plánem EU je být klimaticky neutrální do roku 2050, a to skrze novou strategii nazvanou Zelená dohoda pro Evropu. Po zkušenostech s migrační krizi je ale kladen důraz i na bezpečnost, konkrétně na posilování ochrany vnějších hranic, kdy se evropští lídři snaží o snížení počtu žadatelů o azyl skrze spolupráci se sousedními státy.
Jak ukázal článek, Evropská unie urazila v různých podobách dlouhou a veleúspěšnou cestu. A je neskutečnou výsadou, že Česká republika již přes 17 let mohla a může být součástí takto úspěšného projektu. Nikdo nemůže tušit, jaké výzvy čekají evropský kontinent v budoucích letech, avšak je nepochybně jisté, že jim Česká republika bude lépe a efektivněji čelit jako člen EU, než kdyby stála bokem jako samostatný aktér. Podporovat fungující unijní struktury by navíc mělo být středobodem zájmu naší politiky, pokud chceme žít v míru a prosperitě. Jak bezprecedentně dlouhý mír, tak obrovskou prosperitu nám totiž existence EU a členství v ní garantuje.
Autor: Úřad vlády
