Nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. To jsou hlavní druhy legislativních aktů, o nichž se jedná v institucích EU. Mezi těmito jednotlivými typy právních předpisů jsou však zásadní rozdíly, které je nutné mít na paměti. Jak se od sebe jednotlivé druhy evropské legislativy liší? A jak se v Radě EU, které bude Česká republika ve druhé polovině roku 2022 předsedat, o této legislativě jedná a hlasuje?
České předsednictví v Radě EU se nezadržitelně blíží. Pro zemi je to mimořádná příležitost ovlivňovat mezinárodní dění, jelikož se na půl roku postaví do čela jedné z nejdůležitějších institucí a bude řídit její fungování. Jako předsednická země bude ČR mít možnost určovat agendu a priority Rady EU, povede její zasedání a bude Radu zastupovat navenek. Aby bylo možné tyto úkoly úspěšně plnit a aby České republika plně využila šance, kterou pro ni předsednictví je, bude zapotřebí znát dopodrobna fungování Rady EU a Unie jako celku.
Součástí těchto zásadních znalostí jsou nepochybně i legislativní akty, s nimiž budou čeští představitelé během předsednictví pracovat. Těmito předpisy se totiž budou řešit oblasti, které bude mít Česká republika spolu s Francií a Švédskem, coby zbylými dvěma státy tria, vytyčené jako priority. Je tedy důležité vědět, jaké možnosti jednotlivé druhy legislativních aktů nabízejí. V tomto článku budou jednotlivé druhy právních předpisů EU vysvětleny, stejně jako způsob, jak o nich Rada EU jedná a hlasuje.
Nařízení, směrnice a rozhodnutí
Právně závazné legislativní akty. To je charakteristika, která spojuje nařízení, směrnici a rozhodnutí. Zmíněné typy předpisů nicméně mají mezi sebou zásadní rozdíly. Nařízení je akt, který se uplatňuje automaticky a jednotně ve všech zemích EU, a to okamžitě po jeho vstupu v platnost, a který je v celém rozsahu závazný po celé Unii. Členské státy jej navíc nemusejí zanášet do svých národních právních řádů. Zjednodušeně by bylo možné říci, že nařízení identifikují cíl, ale také cestu, jež by měla vést k jeho realizaci.
Směrnice oproti nařízení sice stanovují cíl, kterého by členské státy Unie měly dosáhnout, avšak cestu vedoucí k požadovanému výsledku si mohou státy svobodně zvolit. Dalším rozdílem mezi nařízením a směrnicí je, že směrnici musí členské státy začlenit do národních právních řádů, a to obvykle do dvou let – pokud to některý ze států nestihne, může Komise přistoupit k řízení o nesplnění povinnosti. Aby mohla být směrnice zanesena do právního řádu jednotlivých států, musí členské státy přijmout adekvátní opatření a informovat o nich Evropskou komisi. Směrnice navíc může být adresována jen vybraným státům.
Posledním typem právně závazných aktů je rozhodnutí. Ta se vztahují k jedné nebo více zemím EU, k podnikům či k jednotlivcům. Je-li rozhodnutí vydáno, musí o tom být vyrozuměna dotčená strana s tím, že rozhodnutí je účinné dnem doručení tohoto oznámení. Stejně jako tomu bylo v případě nařízení, není ani rozhodnutí potřeba zavádět do národních právních řádů.
Některé legislativní akty nemají právní sílu
Jak již bylo uvedeno, výše předchozí diskutované druhy právních předpisů jsou právně závazné. Existují ale i takové, které mají charakter deklaratorní. Těmi může Evropská unie a její orgány vyjádřit své postoje k určité problematice. Těmito právně nezávaznými akty jsou doporučení a také stanoviska.
Co se týče doporučení, jedná se o takový akt, jehož prostřednictvím mohou orgány Evropské unie vyjádřit svůj názor k příslušné problematice a případně navrhnout možné řešení, ze kterých však nikomu neplyne jakákoli zákonná povinnost. Stanovisko je pak nástroj, který orgánům EU umožňuje učinit prohlášení, z něhož nevyplývají jakékoli právní povinnosti vázající se k tématu stanoviska.
O předpisech se většinou rozhoduje řádným legislativním postupem
Když Komise připraví legislativní návrh, předloží ho ke schvalování Radě EU a také Evropskému parlamentu. Obě tyto instituce mají při řádném legislativním procesu, kterým se schvaluje většina předpisů, stejnou váhu a musí se na finální verzi návrhu shodnout.
V praxi funguje řádný legislativní postup tak, že Rada EU a Parlament upravují znění textu návrhu v několika čteních. Pokud se obě tyto unijní instituce shodnou, je řešený právní předpis přijat. Když se nedohodnou, dochází ke druhému čtení, přičemž při nenalezení shody ani v tomto čtení, je návrh postoupen tzv. dohodovacímu výboru, v němž jsou shodně zastoupeni zástupci Rady i Parlamentu. Jakmile dosáhnou kompromisu, jde návrh zpět do institucí ke třetímu čtení. To je poslední šance návrhu na schválení, pokud nedojde k jeho přijetí ani ve třetím čtení, právní předpis není definitivně přijat.
Není většina, jako většina
Když se řekne většina, člověka okamžitě napadne nadpoloviční většina. V případě Rady EU to ale není tak snadné. Tato instituce totiž rozeznává dva druhy většiny, a to většinu prostou a většinu kvalifikovanou. Prostou většinou, která odpovídá tradičnímu (nadpolovičnímu) pohledu na většinu, se v Radě EU rozhodují primárně pouze procedurální záležitosti, jako je například přijetí jednacího řádu, nebo lze jejím prostřednictvím schválit požadavek směřovaný k Evropské komisi, aby provedla průzkumy nebo předložila návrhy.
Kvalifikovaná většina je specifickým typem většiny, který Rada EU uplatňuje při hlasování o návrhu Komise nebo vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (dále jen vysoký představitel). Kvalifikované většiny je dosaženo, pokud pro návrh hlasuje 55 % členských států, které zastupují alespoň 65 % obyvatel Unie – když se jednání účastní jen část států, je ke schválení potřeba 55 % zúčastněných států zastupujících alespoň 65 % obyvatel zúčastněných států. Pokud se nějaký stát hlasování kvalifikovanou většinou zdrží, považuje se tento jeho krok za hlas proti návrhu. Rozhoduje-li Rada EU o návrhu, který nepředložila Komise ani vysoký představitel, dojde k jeho schválení, pokud pro návrh hlasuje nejméně 72 % členů Rady, kteří zastupují alespoň 65 % obyvatelstva – jedná se o tzv. posílenou kvalifikovanou většinu. Rada EU má také na webu veřejně dostupnou a detailně zpracovanou kalkulačku, ve které je možné si vyzkoušet různé scénáře.
Většinová hlasování nicméně nejsou jediným způsobem, jak se v radě schvalují návrhy. V citlivých otázkách, jako je společná zahraniční a bezpečnostní politika, občanství EU nebo například členství v EU, se hlasuje jednomyslně. Rada musí dále hlasovat jednomyslně, aby se mohla odchýlit od návrhu Komise, pokud Komise nesouhlasí se změnami provedenými v návrhu, který předložila. Důležité je také podotknout, že jednomyslnosti Rada dosáhne i pokud se některý členský stát hlasování zdrží.
Ať už se jedná o jakýkoli druh legislativního aktu a ať už se o návrhu hlasuje jakýmkoli způsobem, jedno mají společné. Jejich cílem je dělat z Evropské unie lepší místo pro život, místo, kde budou státy i občané prosperovat a kde si budou státy i občané vědomi svých práv a možností. Česká republika bude při dosahování tohoto cíle hrát ve druhé polovině roku 2022 v rámci svého předsednictví zásadní roli. Coby předsedající země může vybírat ty agendy, na které bude kladen v onom půlroce větší důraz než na jiné. Před Českou republikou tak stojí velká výzva, ale zároveň i příležitost zasadit se o pozitivní vývoj Unie do budoucích let.
Autor: Úřad vlády
