Petr Placák, Euroskop
Apokalypsa druhé světové války, která se zrodila v lůně evropské společnosti, pohnula odpovědné evropské politiky k tomu, aby se s veškerou vážností začali zabývat projektem sjednocené Evropy – Evropy, která by jednou provždy zabránila podobným hrůzám vzešlým z nepřátelství mezi jednotlivými národy, o čemž snily celé generace evropských myslitelů od zániku římské říše.
Druhá světová válka ale umožnila i mocenský vzestup dalšího totalitarismu. Nové porobení poloviny evropského kontinentu východním komunistickým impériem ovšem jen urychlilo proces vojenské a hospodářské spolupráce západoevropských zemí na základě partnerství. Dělítkem – mezi na jedné straně procesem integrace na základě rovnoprávnosti a společně sdílených hospodářských a bezpečnostních zájmů a na straně druhé znevolněním národů podle hesla rozděl a panuj – se stal Marshallův plán, s jehož pomocí chtěly Spojené státy americké hospodářsky a tím i politicky sanovat státy, které se zbavily nacistického panství. Zatímco v západní Evropě plán odstartoval poválečný integrační proces hospodářské prosperity a politické stability, pro Československo a ostatní země, které se dostaly do komunistického područí, znamenalo Moskvou nařízené odmítnutí americké pomoci potvrzení nového vazalství, doby nesvobody a hospodářského úpadku.
Mapa vydaná u příležitosti jednání o americké hospodářské pomoci v rámci Marshallova plánu. Na mapě je již zakreslena „železná opona“ , satelitní státy pod ruským vlivem a jsou rozlišeny státy pozvané a nepozvané na konferenci, která se konala 12. července1947 v Paříži.
Byl to i neblahý osud Československa, kterého se v únoru 1948 definitivně zmocnili komunisté, jenž měl vliv na další formování Západu. Vyvstalá reálná hrozba Sovětského svazu, jehož agresivní ideologie se shlížela v představě komunistického impéria roztaženého od Ruska až po Atlantik, přiměla Západ vedle hospodářské integrace urychleně přistoupit k vybudování společné bezpečnostní struktury. Už necelý měsíc po pražském puči uzavřeli představitelé Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Spojeného království Bruselskou smlouvu o ekonomické, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní sebeobraně. Posledním impulsem pro založení NATO v dubnu 1949, ve kterém se spojily k vojenské spolupráci západoevropské země spolu s USA a Kanadou, se stala Stalinem nařízená blokáda Berlína.
EHS proti RVHP
Narůstající politická a tím i ekonomická isolace Československa od Západu měla negativní dopad především na průmyslové české země závislé na exportu. Neúčast v Marshallově plánu chtělo čs. vedení kompensovat spoluprácí s ostatními komunistickými zeměmi. V lednu 1949 se Praha v Moskvě stala jedním ze zakládajících členů Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), založené na principu socialistického internacionalismu, který„zahrnoval právo každé země socialistického systému obdržet pomoc ostatních socialistických států“. Myšlena byla „pomoc“ nejen ekonomická, ale i vojenská. Ve skutečnosti šlo o další nástroj kontroly Moskvy nad státy střední a východní Evropy, který jen upevnil politickou a hospodářskou degradaci Československa. Prosovětské vazalství komunisty řízeného Československa bylo posíleno v roce 1955, kdy byl pod poručnictvím Moskvy založen vojenský Varšavský pakt, jehož základem byly útočné komunistické plány proti západnímu světu.
Rozvíjející se hospodářská spolupráce západoevropských zemí nechávala Moskvu, která si byla jistá svým výjimečným postavením v Evropě jako světové velmoci, zpočátku klidnou. Sovětští komunisté se začali cítit ohroženi až v roce 1957, kdy bylo založeno Evropské hospodářské společenství (EHS), jehož členové se zavázali zavést společný trh založený na čtyřech svobodách: volném pohybu lidí, pracovních sil, zboží, služeb a kapitálu – vrátit se de facto k principům, které po staletí formovaly evropskou společnost a její kulturu.
Vývoj v zemích RVHP, diktovaný sovětským impériem, šel úplně opačným směrem – tedy k omezení volného pohybu čehokoli, a to nejen ve vztahu k Západu, ale i mezi jednotlivými zeměmi východního bloku. Komunisty proklamovaný socialistický internacionalismus znamenal v praxi úplný opak. Zatímco EHS bylo založeno na partnerství, a své zájmy v něm mohly uplatnit i malé státy, rozhodování v RVHP bylo diktováno právě aktuálními velmocenskými plány Moskvy, které nebraly sebemenší ohled na zájmy jednotlivých členských zemí. Československo, které před válkou patřilo k hospodářsky rozvinutým zemím, se propadalo stále hlouběji do ekonomické stagnace, kterou umocňovala orientace na těžký průmysl, diktovaná útočnými vojenskými plány, neschopnost vedení země investovat do nových technologií, zastarávání a ztráta konkurenceschopnosti celých výrobních odvětví a celková neproduktivita a iracionalita centrálního plánování, kde se vyrábělo na sklad bez vazby na trh, který de facto neexistoval. Ruku v ruce s hospodářským úpadkem šlo i znečištění životního prostředí, které nabíralo stále hrozivějších rozměrů.
Praha, 23. srpen 1968
Pražské jaro
Neudržitelnosti dosavadního hospodářského a politického vývoje v zemi si bylo vědomo reformní křídlo mladších stranických kádrů, jejichž úsilí o změnu hospodářského kursu a vymanění země z rigidního kursu diktovaného Moskvou vedlo nakonec k celkové liberalisaci společnosti v době tzv. Pražského jara v roce 1968, která se ovšem reformním komunistům vymkla z rukou. Co bylo myšleno jen jako úpravy stávajícího režimu, pochopila široká veřejnost jako cestu k znovunabytí svobody a ztracených občanských práv a spontánní pohyb ve společnosti by bezpochyby vedl k zániku komunistického systému v Československu.
Pokud nechtěla Moskva připustit dominový efekt, jaký by události Pražského jara bezpochyby měly na všechny Moskvou ujařmené středo a východoevropské národy, musela sáhnout k vojenské intervenci.
Okupace země armádami Varšavské smlouvy v noci na 21. srpen 1968 znamenala katastrofu pro československou veřejnost, která poprvé od roku 1948 začala svobodně dýchat a během krátké chvíle dokázala obnovit kulturní sounáležitost Československa se Západem. Pro Moskvu, která sice s pomocí tanků obnovila kontrolu nad svým satelitem, znamenala ale okupace Československa Pyrrhovo vítězství. V SSSR byl upevněn rigidní politický kurs, jenž vedl sovětský politický a ekonomický systém stále hlouběji do slepé uličky a bezvýchodné situace. Po srpnu 1968 začalo být otázkou času, kdy se tento obr na hliněných nohách zřítí.
Okupace Československa měla rovněž naprosto destruktivní dopad na myšlenku komunismu na Západě, kde se ji dosud snažila udržovat při životě vrstva levicových intelektuálů.
Rozkladný účinek na vliv SSSR v Evropě neměly ovšem jen vojenské avantýry Moskvy – podobně působil i pouhý proces sjednocující se Evropy. Především jednotná hospodářská politika zemí ES vyrazila Moskvě z rukou zbraň v její snaze vyvolávat rozpory uvnitř ES uplatňováním rozdílného postupu vůči jednotlivým členským zemím. Bylo to naopak ES, které uzavíralo bilaterální smlouvy s jednotlivými členy RVHP.
Helsinský proces a vznik čs. opozice
Na strnulou politiku zkostnatělého sovětského impéria měla destruktivní dopad konfrontace stejně jako spolupráce. Vedle tzv. Ostpolitik německého kancléře Willyho Brandta, který usiloval o prohloubení vztahů mezi ES a RVHP, dokazuje historie Evropské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), že určitý politický záměr může mít díky nepružnému systému zcela opačný účinek, než který sledovali jeho iniciátoři nebo propagátoři. Z KBSE, s jejíž pomocí chtěla Moskva ovlivňovat evropskou politiku, se naopak stal účinný nástroj nátlaku Západu na liberalisaci politického systému východního bloku.
Podpis Závěrečného aktu KBSE v Helsinkách v roce 1975 otevřel prostor pro vystoupení obhájců lidských práv v komunistických diktaturách. Událostí, která stála na počátku společného vystoupení různých ideových proudů čs. opozice, se stal proces s pražskou undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe, o kterém si Husákův režim myslel, že projde bez povšimnutí. Na obranu skupiny se spojili exkomunisté s liberály a křesťanskými demokraty – výsledkem byl vznik Charty 77. V tuhých letech normalisace udržovala politická, kulturní či náboženská opozice při životě ideu nekomunistické společnosti, stejně jako životodárné spojení se svobodným světem, nebo s jinými nekonformními aktivisty z Polska nebo Maďarska. Díky činnosti čs. opozice měla společnost po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 na co navázat.
Reagan, Thatcherová, Jan Pavel II.
Zaostávání Sovětského svazu se ukázalo ale především v konfrontaci Moskvy s novou americkou administrativou prezidenta Ronalda Reagana, který se zasadil o vývoj nových zbrojních systémů. Moskevský režim, který se snažil držet s Amerikou krok, přivedly závody ve zbrojení na samý pokraj krachu. Ukázalo se, že Sovětský svaz – toto na první pohled hrozivé atomové impérium – je ve skutečnosti smrtelně nemocné. V pevném postoji Washingtonu vůči Moskvě americkému prezidentovi v Evropě zdatně sekundovala britská premiérka Margaret Thatcherová a ne méně důležitou úlohu při pádu komunismu sehrál i Polák Karol Wojtyla, který se jako papež Jan Pavel II. stal ikonou a morální vzpruhou protikomunistického hnutí nejen v jeho rodném Polsku, ale v celé střední a východní Evropě. Stále zjevnější etická, ekonomická a vojenská převaha západní civilisace nakonec přiměla nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova k pokusu SSSR zreformovat. Na jakoukoli reformu Sovětského svazu bylo ovšem dávno pozdě (viz 21. srpen 1968) a Gorbačovova perestrojka jen ukázala, že ve skutečnosti není co reformovat – Sovětský svaz byla prázdná slupka bez jakéhokoli obsahu.
Pád komunismu
V samotném závěru role, kterou dějiny přiřkly sehrát RVHP, udělal východní blok to, co celá dlouhá desetiletí odmítal – uznal v červnu 1988 v Lucembursku de iure Evropské společenství a většina zemí RVHP otevřela ještě ten rok svá zastoupení v Bruselu. Na dveře už ovšem klepal přelomový rok 1989. Díky komunistickému režimu v Praze, jednomu z nejrigidnějších v celém východním bloku, ovšem zůstala socialistická ČSSR až na samém chvostu tohoto procesu obchodního sbližování mezi Východem a Západem, které se samo odehrávalo pět minut po dvanácté.
Při své návštěvě v Praze v prosinci 1988 se francouzský prezident Francois Mitterrand sešel jako první hlava státu, navzdory čs. komunistickému režimu, s lídry opozice včele s Václavem Havlem. Čs. protikomunistické opozici se tak na mezinárodní rovině dostalo důležitého uznání. Na obr. jedná Francois Mitterrand (vlevo) s komunistickým prezidentem Gustávem Husákem na Pražském hradě
Od jara 1988 probíhaly v Československu protirežimní demonstrace, které vyvrcholily tzv. Palachovým týdnem v lednu 1989. Studentská demonstrace 17. listopadu, která odstartovala pád režimu, byla už jen stvrzením skutečnosti, o které si štěbetali i vrabci na střeše – že komunistický režim už kdysi dávno vytuneloval sám sebe. V roce 1989 nemohl existovat větší protiklad mezi rozděleným, zaostalým Východem a kooperující a prosperující západní společností. Jednou z prvních priorit nové, nekomunistické vlády, ustavené během Sametové revoluce, bylo vymanit se z vojenských a hospodářských struktur, s jejichž pomocí SSSR po desetiletí dirigoval své satelitní režimy. V roce 1991 byly RVHP i Varšavský pakt rozpuštěny a Československu se otevřela cesta k obnovení kulturních, politických a hospodářských styků a vazeb, které po staletí utvářely dějiny českých zemí.
Francouzský prezident Francois Mitterrand (vlevo) v Praze už po demokratických změnách a pádu komunismu v listopadu 1989. Na letišti v Praze-Ruzyni ho vítá někdejší vůdce opozice, nyní čs. prezident Václav Havel.
Autor: Petr Placák, Euroskop