Josep Borrell Fontelles
Španělský poslanec Evropského parlamentu Josep Borrell Fontelles se zamýšlí nad Evropskou unií po přijetí dvanácti středo a východoevropských zemí, přičemž odmítá mluvit o rozšíření Evropy – podle něj jde o její opětné sjednocení. Připomíná rozdílný pohled nových a starých členských zemí především na vztah ke Spojeným státům, který je dán historickou zkušeností.
Evropská identita a zejména zeměpisné vymezení Evropské unie je téma, o němž se napsalo už nespočet stránek. Co ale znamená přesně „evropský? A kdo všechno se při splnění daných podmínek může stát členem tohoto společenství, které začalo se šesti členy a nyní jich už má dvacet sedm? Momentálně jsou otázky evropské identity frekventovaným tématem v Turecku a na Balkáně. Ovšem až do nedávného přistoupení Rumunska a Bulharska byly spojovány s rozšířením „na východ a se začleněním zemí, které Jalta odsunula na druhou stranu železné opony.
Termíny „východ a „rozšíření jsem vždy považoval za nesprávné. Z geografického hlediska leží Vídeň východněji než Praha, a spíše než o rozšíření by bylo správnější hovořit o znovusjednocení kontinentu, jehož identita se utvářela v průběhu společných dějin a který byl uměle rozdělen cizími mocnostmi. Města jsou připomínkou oné historické jednoty a násilného rozdělení. Píši tyto řádky během krátké letní návštěvy Prahy, čtyřicet let poté, co ruské tanky v srpnu 1968 zmrazily Pražské jaro. Letní slunce nyní umocňuje krásu města, které bez vážnější újmy přežilo období dlouhé komunistické letargie. Staré čtvrti, nedotčené barokní skvosty, jejichž fasády opět svítí pastelovými barvami. (…) Někdy věci nejsou tím, čím se zdají být, a někdy se zase nezdají být tím, čím ve skutečnosti jsou. Varšava byla před šedesáti lety kompletně zničena. Její historická část, která byla s obrovským nasazením obdivuhodně zrekonstruována a nadále si tak uchovává svou identitu, je velmi podobná kterémukoli městu východně od řeky Rhôny. Ulice Krakova se příliš neliší od ulic měst jako Cambridge, Bologna nebo Salamanca. Střechy domů, které ve filmu Nesnesitelná lehkost bytí patří Praze, jsou ve skutečnosti střechy Lyonu.
Ačkoli bychom neměli být překvapeni tím, jakou identitu mají obě „Evropy, je „unesená polovina Západu – jak východní Evropu nazval Milan Kundera – pro mnoho obyvatel západní Evropy stále velkou neznámou. Zvláště pro nás Španěly, kteří jsme počátky utváření společné Evropy sledovali zpovzdáli. Je proto důležité hovořit o „znovusjednocení, a nikoli o „rozšíření ve vztahu k „velkému třesku, jak nazýváme příchod dvanácti nových členských států. Ačkoli nepřestala být východní Evropa součástí Evropy staré, její začlenění do EU zásadně změnilo povahu původního projektu čítajícího šest zakládajících členů. Změna měla hlubší dopad, než se původně předpokládalo. Současná Evropa je pestřejší a různorodější. Francouzsko-německý motor by dnes ani s pomocí Velké Británie a Španělska nedovedl utáhnout celé společenství. Noví členové přinášejí vlastní vize světa, vyjadřující očekávání, s nimiž do EU vstupovali.
Identita není imanentní ani nezměnitelná entita, netkví v nějaké přirozenosti dané biologickými zákony. Je výsledkem prožitých dějin, a radostných, či tragických. A během uplynulých padesáti let byly tyto dějiny ve východní a západní Evropě velmi rozdílné, což vysvětluje rozdílný postoj Španělska a východoevropských zemí vůči EU. Španělsko připravila o svobodu vlastní diktatura, nikoli cizí mocnost. Postkomunistické země ovšem přišly nejen o svobodu, ale i o suverenitu. Poté co je opět získaly, pociťují přirozeně nedůvěru k tomu, když jejich svrchovanost přechází na instituce EU. Lidé, kteří prožili poválečnou dobu východně od Odry, mají silnou vazbu na Spojené státy, což do jisté míry limituje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie. Přistoupení východoevropských zemí, zejména České republiky a Polska, posílilo stanoviska podporovaná USA. Je to logické: druhé největší polské město je Chicago, každý třetí Polák má příbuzného ve Spojených státech, Poláci si dobře pamatují, jakou roli sehrály Spojené státy v jejich historii. (…) Faktem je, že nové členské státy v otázce obranyschopnosti důvěřují více Spojeným státům než samotné EU. Příčinou jsou hořké historické zkušenosti: mnichovská kapitulace Anglie a Francie před Hitlerem, který odtrhl Sudety od Československa a udělal z nich říšský protektorát, či komunistická nadvláda symbolizovaná obří sochou Stalina, která se stala novou dominantou města vedle Pražského hradu. Historie, která po nedávných událostech v Gruzii nabyla opět na významu. (…)
Návštěva George Bushe v Praze během německého předsednictví EU zdůraznila geostrategický význam této země, nacházející se spolu s Polskem a pobaltskými zeměmi v oblasti, která v minulosti patřila do ruské sféry vlivu. Dříve než vůbec začneme diskutovat o tom, co by bylo, kdyby vypukla nová studená válka, se ale soustřeďme na ekonomickou spolupráci coby integrační faktor. Nové členské státy potřebují vidět konkrétní výsledky členství, které je podmíněno sdílením části jejich vlastní suverenity. A ekonomické ukazatele, které v tomto směru nabízí Komise, jsou výmluvné. Během jednoho roku obdrželo deset nových členských států na modernizace infrastruktury více než 1,3 miliardy eur. Zemědělská pomoc, plynoucí do těchto zemí, zvýšila o polovinu výnosnost obdělávané půdy. Unie stejně tak zajišťuje stabilní ekonomický rámec, který podporuje investice a rozvoj. Přímé zahraniční investice z patnáctky do nových členských zemí se ze 7 miliard eur v minulém roce zdvojnásobily na 13,8 miliardy v roce letošním. Tato čísla je třeba porovnat s přímými investicemi na vlastním území patnáctky (156 miliard eur v roce 2004), což dokazuje, že obávaný fenomén průmyslové delokalizace má své meze, ačkoli debata na toto téma a obavy občanů z něj jsou nyní ve východní Evropě přítomné.
Důležitější než ekonomické údaje jsou konkrétní postoje a snaha jim porozumět. To nejtěžší je změna. Nejobtížněji překonatelné hranice se nacházejí v myšlení lidí. Ve Španělsku o tom víme své, jelikož cesta do EU byla provázena mnoha změnami v rovině materiální i duševní. Pro mou generaci, narozenou po druhé světové válce, znamenala Evropa svobodný prostor, který v nás občas vyvolával pocit méněcennosti. Pro nové generace se Evropa už stala každodenní zkušeností a přirozenou součástí jejich světa.
Především ale bude nezbytné, abychom všichni akceptovali fakt, že členství v Unii znamená být součástí nadnárodního společenství založeného na společných hodnotách. Cílem vstupu do EU nemá být zisk co nejobjemnějších dotací, placených nejbohatšími zeměmi, které EU zakládaly. Tento solidární aspekt je pouze jednou – byť nezbytnou – částí celého politického projektu. EU potřebuje nalézt nový smysl své existence, a to jiný, než bylo francouzsko-německé usmíření a budování společného trhu s jednotnou měnou: měl by dát vhodnou odpověď na otázku, jakou roli mají mít evropské politické hodnoty v globalizovaném světě. Na tomto úkolu se můžou podílet země staré i nové.
Autor je poslancem Evropského parlamentu za španělskou socialistickou stranu. V letech 2004-2007 byl předsedou Evropského parlamentu. Vystudoval letecké strojírenství, v letech 1991-1996 byl ministrem pro dopravu, životní prostředí a komunikaci a zasedal v Evropském konventu.
Autor: Josep Borrell Fontelles