Rudolf Kučera
Rozšiřování Evropské unie je proces, který má sice svá ustálená pravidla, daná rozhodnutími Evropské rady v minulosti, ale vzhledem k tomu, že se v současné době zvolna připravuje pozastavení tohoto procesu na delší dobu, je žádoucí jeho celková reflexe. Není přitom třeba nějaké konceptualizace, vycházející z dosavadních přístupů, ale zásadních politických úvah, zahrnující taková témata, jako jsou: budoucí identita Unie, její dlouhodobý smysl a poslání v době globalizace atd. Spíše než vědecké analýzy je třeba politické a filosofické vize.
Je totiž zřejmé, že dosavadní kritéria, uplatňovaná při rozšiřování EU, nestačí k tomu, aby byla zajištěna plynulá hodnotová integrace nově přijímaných zemí, že se stále více objevují problémy, především při dodržování společných evropských hodnot. Aktuální krizové jevy v oblasti demokracie v nově přijatých středoevropských zemích jsou toho názorným dokladem. Ukazuje se, že mnoho zemí, respektive jejich politických představitelů, trpí defekty při chápání demokracie jako takové. Podstatou demokracie jsou svobodné volby, v nichž jsou voleni zastupitelé do zákonodárných sborů a podle počtu mandátů, které získaly politické strany, je pak z jejich zástupců sestavována vláda.
Není tedy nejdůležitější, která strana volby vyhrála, to znamená, kolik získala voličských hlasů, naopak, stává se stále více, že vládu sestavují strany, které nezískaly nejvíce hlasů, ale jsou schopny se spojit do většinové koalice. Tyto koalice jsou pak převážně účelovým spojenectvím stran, které spolu mají jen velmi málo společného a v zemích s vyspělou demokracií by se patrně spojit nemohly. Tyto postupy odpovídají pojetí demokracie pouze jako mechanismu, který umožňuje jednotlivým osobnostem nebo stranám nenásilný a legitimní zisk moci. S vývojem k liberální demokracii západního typu mají málo společného společného.
Problém je v tom, že při nedávném rozšiřování Evropské unie téměř nikdo takový vývoj nepředpokládal. Dnes jsou přední politikové Unie tím vším velmi zaskočeni a navíc tento vývoj v podstatě nechápou. Jde o to, že při rozšiřování Evropské unie důležitou roli hraje především dodržování lidských práv – státy mohou vstoupit do Unie jen tehdy, pokud převezmou acquis communitaire, to znamená zakládající smlouvy, vydané právní předpisy a rozhodnutí soudního dvora, přijatá prohlášení a rozhodnutí, smlouvy a dohody Unie atd. Z hlediska evropských hodnot hraje důležitou roli rozhodnutí Evropské rady z Kodaně v roce 1993, která stanovila, že kandidátské státy musí mít stabilní politické instituce a garantovat demokracii, právní stát, lidská práva a ochranu menšin. Tím se poprvé staly předpokladem pro vstup vedle ekonomických kritérií také kritéria politická. Od kodaňského rozhodnutí uplynulo 13 let a dnes je zjevné, že v mnoha konkrétních případech nehrála zásadní roli, byla změkčována, vycházelo se z toho, že po přijetí budou postupně hlouběji implementována atd.
Běžným argumentem proti dalšímu rozšiřování Unie je deklarovaná potřeba Unii nejprve institucionálně stabilizovat, dosáhnout přijetí její ústavní smlouvy (ať už ve stávající nebo přepracované podobě) a poté dále pokračovat. Podívejme se proto, jakým způsobem byla v nepřijaté ( kvůli referendům ve Francii a Holandsku) ústavní smlouvě pro Evropu pojednána problematika jejího rozšiřování.
Jde hlavně o Hlavu IX s názvem Členství v Unii a články 1-2. Nejprve se zde říká, že k Unii mohou přistoupit všechny evropské státy, které uznávají její hodnoty a následuje odkaz na články 1-2 Hlavy I. Tyto články mají název Hodnoty Unie a můžeme se zde dočíst: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. ( Smlouva o ústavě pro Evropu, Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2005).
Pokud bychom měli tato ustanovení Smlouvy brát vážně, znamenalo by to vycházet z toho, jak tyto hodnoty vznikaly v dějinách Evropy, jaký měly význam a jak by měly v nové podobě ovlivňovat dění v dnešní Evropě, pak by se vlastně žádná velká debata o dalším rozšiřování Unie ani nemusela vést. Některé státy, aspirující na členství, by neměly žádnou šanci.
Tak například „úcta k lidské důstojnosti jako jedna, patrně dokonce hlavní hodnota Unie. Nezcizitelná důstojnost člověka jako takového je pojetí, které se původně objevilo v křesťanství. Podle Bible byl člověk stvořen k obrazu Božímu a tím jej Bůh vybavil jedinečnou a nezcizitelnou důstojností. Ta tedy není jednoduše přirozeně dána. Navíc je rozhodující, že centrum člověka není v něm samém, nýbrž v tom, jak byl stvořen, co mu bylo propůjčeno. Člověk je tedy z jedné strany přírodní bytostí, která se řídí svými žádostmi, a na druhé straně mu byla dána svoboda rozhodnout se žít tak, aby naplňoval a rozvíjel důstojnost svého života. Důstojnost tedy nemáme chápat jako něco daného, ale jako to, k čemu máme směřovat. Podle I. Kanta je důstojnost vnitřní hodnotou člověka, která se nedá vyjádřit v žádné ceně.
Důstojnost člověka ovšem postupně ztrácela tuto svou původní vazbu k náboženství, k Bohu a stávala se hlavně právem člověka na důstojný život. Stala se součástí komplexu lidských práv, která jsou přirozená, a která by neměla být člověku odepřena ani společností, ani státem. Důstojnost člověka by neměla být podřizována zájmům politiky, státu, ale ani náboženství nebo církví. A už vůbec ne vědy. Toto pojetí je právem pokládáno za hlavní hodnotu Unie, protože je současně rozlišujícím kritériem vůči jiným civilizacím.
Další hodnoty, o nichž mluví Smlouva, hodnoty „svobody, demokracie a rovnosti vznikly v antickém Řecku. Pojetí nezcizitelné lidské důstojnosti s nimi ale spojeno nebylo, protože starověká antická společnost stála na instituci otroctví a znala jen občanská práva a nikoli práva přirozená. V řeckém světě se na základě existující struktury svobodných občanů vytvořila forma vlády, která dostala jméno demokratia. Atény byly téměř dvě století fungující demokracií, přičemž podle aténského pojetí byla demokratia ústavní formou, v níž lid, demos, shromáždění občanů, vybavených politickými právy, má moc, kratos. V praxi to znamenalo, že demos vykonává zákonodárnou, vládní, kontrolní a soudní moc. Pouze lid přijímá zákony a dekrety, volí úředníky, vykonává kontrolu zvolených a vylosovaných úředníků, výkon jejich úřadu a určuje soudce. Demokracie v Aténách byla přímou, bezprostřední vládou lidu, která spočívala na plném podílu na moci všech svobodných mužských občanů. Vyznačovala se takovou mírou občanského podílu na moci, jaká od té doby nebyla dosažena. Klíčové bylo pojetí občanství, které bylo udělováno, někdy také odebíráno a většině společnosti upíráno. Antika neznala pojem lidských práv, veškerá práva byla spojena pouze s institutem občanství. Jaká byla základní politická práva aténských občanů, která současně tvořila základ tehdejší demokracie?
Především šlo o isonomii (rovné právo, rovnost všech občanů před zákonem), isegorii (rovné právo na svobodnou řeč) nebo isokratii (stejný nárok na vládu, na výkon politické moci). Z toho je zřejmé, že to byla především myšlenka zásadní politické rovnosti, která byla určující pro tento první demokratický řád. Myšlenka, která je také právem řazena k základním evropským hodnotám, protože je v jiných civilizačních okruzích neznámá.
Demokracie se vytvořila nejprve v Aténách a to na základě reforem Solónových a Kleisthénových. Především Solón ( 594) vytvořil politické instituce, které byly milníky na cestě k demokracii. Tím byl prosazen princip, že politický řád je možné utvářet, že není stále stejný, tradovaný a neměnný, tak jak je tomu dodnes v mnoha zemích světa, především v islámských arabských zemích. Tím byla vlastně vytvořena sama možnost politiky jako takové, protože jejím posláním bylo takový řád vytvářet. Politika, ta politika, byla nyní záležitostí jednajících občanů, které bylo zaměřeno na dobrý a spravedlivý řád, eunomii.
S Kleisthénem získala aténská demokracie svou základní institucionální strukturu. Jeho reformy obsahovaly především zavedení jednotného politického občanství Atén a vytvořily sociálně-kulturní předpoklady pro rozvoj demokracie. Vrcholné období aténské demokracie spadá ovšem do doby působení Perikla, prvního muže Atén, „vůdce lidu, který byl přes 32 let (462-430 př.n.l.) rozhodující postavou. S ním se pojí trapný omyl především francouzských autorů Smlouvy o Evropě, kteří do preambule tohoto textu dali v jejím prvním vydání citát z Thukydida, který měl podle nich charakterizovat demokracii jako takovou, tedy i demokracii v dnešní Evropské unii. Na základě řady protestů ze strany mnoha evropských politiků i politologů, byl pak tento citát odstraněn. V Preambuli ústavy byl citát z Dějin peloponéské války (II., 37), kde Thukydides vložil Periklovi do úst tato slova : „ My totiž máme státní zřízení (politeia)…říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců. To by znamenalo, že Unie ztotožňuje demokracii s většinovým rozhodováním, což není pravda a nebyla to pravda ani v době Thukydidově. Citát z jeho Dějin peloponéské války totiž pokračuje: „… podle zákonů mají všichni stejná práva…. Ve vztahu ke společnosti žijeme svobodně a stejná svoboda panuje v každodenním vzájemném styku. ( Thukydides, Dějiny peloponéské války, Odeon, Praha 1977, s.121) .
Italský profesor klasické filologie Luciano Canfora (Eine kurze Geschichte der Demokratie. Von Athen bis zur Europäischen Union. Papy Rossa Verlag, Köln 2006) dokonce vykládá tuto pasáž tak, že Perikles zde staví demokracii proti svobodě. S tím lze do značné míry souhlasit, protože víme, že Thukydides viděl v Periklovi všeobecně uznávanou a akceptovanou osobní vládu. Perikles byl podle něj protos anẻr, latinsky princeps, první muž ve státě. Thukydides píše, že za Perikla byly Athény podle jména demokratie, ve skutečnosti vládl protos anẻr. „Perikles …ovládal lid, aniž jej připravil o svobodu… A tak byla v Athénách podle jména demokracie, ve skutečnosti však vláda prvního občana. (Thukydides, Dějiny, s.138-139)
Tím je zcela evidentní, že oba představitelé řeckého světa viděli rozdíl mezi demokracii, vládou většiny a svobodou. V Aténách ostatně nebyl téměř nikdo, kdo by demokratii chválil, převažovaly kritické hlasy, mezi nimi Sokratovy, Platonovy nebo Aristotelovy. Podstatou politického zřízení ve starověkém Řecku byla instituce svobodného občana a jeho politických práv. Odtud se teprve postupně vyvinulo nové pojetí politického jednání těchto občanů v rámci demokracie, to znamená vlády shromáždění občanů, demosu, a jeho rozhodování většinovým způsobem. Toto rozhodování patří k podstatě demokracie, ale nebylo by ani možné bez politických svobod občanů. Ty jsou prvotní. Proto je tak důležité, aby si Evropská unie vyjasnila své pojetí demokracie a hlásila se principiálně k západnímu modelu liberální demokracie, který je tou zásadní evropskou hodnotou. Aby se jí nestalo, že se spokojí s uznáním většinového pojetí demokracie, které může být současně i uznáním porušování určitých svobod a práv občanů Unie.
Celý tento spor o pojetí demokracie již od starověkého Řecka ukazuje jeden ze zásadních problémů dnešní Evropské unie a jejího rozšiřování. Pokud se totiž tento proces bude opírat především o hospodářská a politická kritéria a kritéria hodnotová budou až na druhém místě, budou zcela nutně vznikat další a další problémy. Článek 1-2 Hodnoty Unie má pouze dvě věty. První jsem již uvedl, druhá zní: „Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti, vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů. Tato věta má ještě méně konkrétního významu než první, protože jde spíše o popis nějakého ideálního stavu, k němuž by evropská společnost měla směřovat. Evropa však dnes ze všeho nejvíce potřebuje vymezení své identity, která by jí umožnila zřetelné odlišení se od okolního světa, ať je tento svět přátelský nebo nepřátelský. Nejde o to, zastavit další rozšiřování, ale o to, vědět, co od nových zemí zásadně vyžadovat a v čem by mohla být přijímána přechodná období nebo udělovány výjimky. Dosavadní přístup, který pokládal společné evropské hodnoty za něco méně důležitého, by měl být opuštěn. Konceptualizace přístupových procesů na základě dosavadních kritérií nemá v dané situaci valný smysl. Walter Lacquer ve své nové knize Poslední dny Evropy píše: „Vývoj EU byl předmětem velkého zájmu politologů, ústavních právníků a dalších. Dobře se dařilo teoretikům, zejména pak teoretikům integrace, ke slovu přišla neofunkcionalistická škola, ale i odborníci na společnou a nadnárodní vládu, tématem diskusí se staly problémy víceúrovňového vládnutí. Vášnivé zaujetí těmito fascinujícími diskusemi však skrývalo nebezpečí, že znepokojení a nálady skutečných lidí se budou přehlížet – a to se opravdu stalo… (W. Lacquer, Poslední dny Evropy…, nakl. Lidové noviny 2006, s.98). Sebelepší vědecká metodologie není totiž zárukou správného rozpoznání reálných problémů a už vůbec ne schopnosti rozpoznat budoucí události.
Budoucí vývoj je přitom předpověditelný: podle Waltera Lacquera nastává úpadek Evropy, o němž je ale nutné otevřeně vést debatu. „Debata by se měla vést o tom, které evropské tradice a hodnoty se stále ještě dají uchovat, a ne o Evropě jako zářném příkladu pro celé lidstvo a mravní velmoci 21.století. ( tamtéž, s. 176) To vše vytváří dohromady velké budoucí problémy pro celou Evropu.
Autor: Rudolf Kučera, politolog