Zatímco v Evropě pokračuje eskalace napětí v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu, lidé napříč světem vzhlížejí směrem k Západu ohledně odpovědí na otázky týkající se budoucího vývoje konfliktu. The Economist v reakci na nejasnou situaci uspořádal živou online debatu, jíž se zúčastnili zástupce editora Edward Carr, editor pro oblast obrany Shashank Joshi a ruský korespondent Arkadij Ostrovskyj. Debatu pořádala Zanny Mintonová, šéfredaktorka The Economist. Účastníci panelu hovořili zcela otevřeně o následcích války nejen pro Ukrajinu, ale i pro Rusko, a diskutovali rovněž o míře, do které může dění ovlivnit Severoatlantickou alianci a transatlantické vztahy.
Ačkoli je podle expertů míra ukrajinského odporu působivá, použití síly z ruské strany se stupňuje a nelze vyloučit ani kompletní obléhání hlavního města Kyjevu. Navzdory logistickým potížím ruských jednotek čelí nyní kompletnímu obklíčení Charkov, jenž v prvním únorovém týdnu čelil masivním raketovým útokům. Nejvýraznější postup ruská armáda zaznamenala v jižních regionech sousedících s Krymským poloostrovem, kam Rusové na základě svých zkušeností z předchozích invazí vstoupili z více směrů. Kromě toho existuje vážná obava, že by Rusko během válečného konfliktu mohlo použít chemické zbraně jakožto nástroj teroru a zastrašení, navzdory tomu, že použitím konvenčních zbraní by mohlo dosáhnout efektivnějších výsledků.
Co se děje v Rusku?
Zatímco se veškerá pozornost soustředí na situaci na Ukrajině, velmi málo se ví o situaci v Rusku a postojích tamních obyvatel. Arkadij Ostrovskyj, který žil v Rusku dvacet let, nikdy neviděl Moskvu v takovém napětí. Rusové jsou pochopitelně šokováni, vykazují znaky nedůvěry a studu kvůli invazi, ovšem zažívají rovněž hluboko zakořeněný pocit teroru, jenž v několika posledních týdnech zesílil. V současnosti dochází v extrémní míře ke sledování, prohledávání aut, pronásledování a vyšetřování lidí a hovoří se rovněž o zavedení stanného práva a eventuálním znovuobnovení trestu smrti. Lidé se zoufale snaží dostat z Ruska pryč, jelikož militarizovaný totalitní režim pokračuje v eskalaci do nevídané míry. Spolu s tím jsou lidé obklopeni v enormním rozsahu lžemi šířenými ruskou propagandou, jež jsou natolik hrozivé, že se jeví jako bezpečnější vládě věřit než ji oponovat. Propaganda je tak násilná, že se civilisté ostýchají vyhledat jakékoli jiné zpravodajské zdroje.
Dopady totalitního způsobu vlády a sankcí, které režim zavádí, stejně jako sankcí, uvalených na Rusko v reakci na jeho jednání ze strany západních mocností, jsou ekonomicky i psychologicky vůči Rusům zničující. Sankce prosazované západem způsobily přerušení obchodních vazeb, bojkotování hlavních dodavatelských společností, obtíže při dodávání součástek a rovněž markantní nárůst inflace. Překvapivě z psychologického hlediska nejvíce zničující efekt zatím mělo uzavření řetězce Ikea. První Ikea byla v Rusku otevřena v roce 2000, což bylo považováno za symbol přerodu Ruska v normální, bezpečný stát nikoli nepodobný západním zemím jako Spojené státy. Ikea byla symbolem a vzorem toho, jak Rusové chtěli, aby jejich země vypadala – a poté, co došlo k jejímu uzavření, se napříč společností rozšířil pocit ztráty a beznaděje.
Reakce Západu
Zatímco prezident Zelenskyj a ukrajinské jednotky pokračují v odporu, Západ měl příležitost upevnit svoje strategie a shodu nad podobou sankcí. Mezi nejpodstatnější sankce patří kompletní odstřižení ruského bankovního systému. Narozdíl od minulosti znatelný tlak ze strany veřejného mínění posunul sankce mnohem dále a změnil přístupy mnoha zemí k oblasti obrany. Kupříkladu Německo namísto posílání přileb jako dříve vyslalo na Ukrajinu úderné zbraně, aby země mohla čelit Rusku mnohem intenzivněji. Mimoto byl učiněn velký pokrok ve sblížení západních zemí v oblasti koordinace dodávek kritických zdrojů – nikoli pouze zbraní – zatímco souběžně s tím země pracovaly na zabránění ruských pokusů o zastavení těchto dodávek.
Bohužel existuje vysoké riziko eskalace, obzvláště v případě zapojení NATO a Západu. V současné době NATO nemá povinnost poskytovat přímou vojenskou podporu Ukrajině, avšak v situaci, kdy by Putin přesměroval svoje útoky například proti Polsku či jiné členské zemi Severoatlantické aliance, NATO by mělo na základě článku 5 Washingtonské smlouvy povinnost zapojit se do války proti Rusku. Je zde rovněž možnost, že by se Putin rozhodl zaútočit na prostředky dodávající důležité zbraně na Ukrajinu. Navzdory tomu si NATO stále stojí za tím, že nechce bezletovou zónu nad Ukrajinou zavádět, neboť by v takovém případě mělo povinnost sestřelovat ruská letadla, což by vedlo k okamžité válce mezi Ruskem a NATO. Jak uvedl zástupce editora The Economist Edward Carr: “Udržování jasné hranice mezi zárukami poskytovanými v rámci naplňování článku 5 a vším ostatním je klíčové pro stabilitu této nestabilní struktury.” Putin je přesvědčený, že již je ve válce s NATO a Západem ohledně problémů s dodávkami zbraní a jeho odlišnými postoji k demokracii a transatlantickým hodnotám a způsobu života, proto mají jakékoli bariéry eskalace konfliktu stěžejní význam.
Budoucnost Ukrajiny
Nebezpečí představované Ruskem pod Putinovým vedením spočívá ve skutečnosti, že Putin sám nemá živou paměť druhé světové války, ve které bylo Rusko rozhodujícím spojencem Západu. Putin nemá nastavení mysli přítele, ale agresora se schopností použít jaderné zbraně. Jeho duševní zdraví je dlouhodobě zpochybňováno a lze jen obtížně říct, jak může Západ přimět Rusko k opuštění Ukrajiny. Všichni panelisté se shodli, že Putin bude ze svého pohledu usilovat o nějaký typ “vítězství”, ať už by mělo jít o uznání nezávislosti Krymu nebo o dosazení proruské vlády do Kyjeva. Tyto příklady ovšem Putinovi dost možná nebudou stačit, neboť si zřejmě přeje kontrolovat území daleko za Kyjevem a ruské vojenské jednotky patrně zemi v dohledné době zcela neopustí. V případě kompletního převzetí moci nad Ukrajinou by podle Ostrovského Putin ve snaze ponížit Ukrajinu opětovně učinil prezidentem Viktora Janukovyče, jenž byl ze svého úřadu vypuzen v rámci revoluce v roce 2014.
Putin je překvapivě velmi otevřený ohledně toho, co od Západu chce. V ideálním případě doufá, že mu zavolá americký prezident Biden a nabídne mu mírovou konferenci v Jaltě, která má symbolický význam jakožto dějiště jednání mezi spojenci a Ruskem o poválečném uspořádání Evropy a světa. Putin by chtěl redefinovat hranice s Ukrajinou podobným způsobem, kterým se měnilo evropské území po druhé světové válce. Ruský prezident jednoduše chce Západu ukázat, že má moc a sílu bojovat a zároveň chce Evropu přinutit k tomu, aby se vzdala idealistické představy, že toto se již znovu nestane.
Autor: Jessica Reilly, Euroskop, European Commission Audiovisual Service
