VNITŘNÍ TRH
Jak byly odstraněny překážky volného pohybu pracovníků
Zakotvení principu volného pohybu pracovníků (nejdříve) a všech občanů (později) byl v programu vnitřního trhu zcela revolučním požadavkem. Žádné integrační seskupení ve světě se k takovému kroku neodhodlalo. V platnosti je od roku 1968. Do té doby překročení hranic předpokládalo mít platný pas a platné vízum, o které bylo nutno žádat a většinou také platit, na hranicích mezi zeměmi existovala kontrola osob a také jejich zavazadel.
Odstranění všech těchto překážek mělo usnadnit hledání lepších pracovních a životních podmínek, zvyšování kvalifikace a bylo spojeno s právem pracovat, usadit se a žít v kterékoli členské zemi. Měla se tím také ulehčit situace na pracovním trhu dvou skupin zemí : těch s nedostatkem a těch s přebytkem pracovních sil. A v neposlední řadě to mělo přispět ke stále užšímu spojení evropských národů, k vzájemnému poznání a porozumění.
Původně se podle Římské smlouvy uvolnění týkalo pouze ekonomicky činných osob: zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných osob. Tento okruh se postupně rozšiřoval: Jednotný evropský akt (1987) otevřel tuto svobodu také pro studenty, důchodce a osoby žijící z nezávislých příjmů. Maastrichtská smlouva zavedla občanství Unie : každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Prvním příkazem bylo odstranit diskriminaci pracovníků na základě jejich státní příslušnosti: při přijímání do práce, při odměňování, přeřazování, úpravě pracovních podmínek atd.
Amsterodamská smlouva rozšířila zákaz diskriminace také z důvodů pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, invalidity nebo sexuální orientace. Určující zásadou se stalo „národní zacházení" : osoby z kteréhokoli členského státu mají stejná práva a povinnosti jako osoby hostitelského státu. Omezení byla možná pouze ve dvou případech : v případě porušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví a také v případě zaměstnání ve veřejných službách.
Od roku 1994 se tato svoboda vztahuje také na osoby pocházející z Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko a nově také na Švýcarsko)
Obsah svobody bychom mohli shrnout takto : každý občan (a jeho rodina) má právo se přesunout do jiné členské země s cílem tam pracovat a usadit se v ní za stejných podmínek jako občané této země.
Zásady uplatňované u volného pohybu pracovníků se vztahují také na právo vstupu a pobytu živnostníků, obchodníků, řemeslníků, podnikatelů a příslušníků svobodných povolání. Svoboda volného pohybu pracovníků se propojuje se svobodou volného poskytování služeb.
Prosazení volného pohybu pracovníků muselo najít odpověď na dva problémy:
- 1. Jak bude vyřešeno sociální zabezpečení osob pracujících vjiné členské zemi,
- 2. Jak se bude uznávat odborná kvalifikace získaná vjiné členské zemi.
V prvním případě musela být dána záruka, že s přechodem za prací do jiné členské země nebudou ztracena práva a nároky získané v domovské zemi. Případ byl ošetřen tak, že nároky, po které pojištění trvá, se sčítají, ať pracovník působí v kterékoli členské zemi. Důchody nabyté v kterékoli členské zemi se vyplácejí oprávněné osobě, i když pobývá v jiném členském státě.
Uznávání nabytých kvalifikací se ukázalo jako mnohem složitější problém. To je dáno tím, že mezi zeměmi existují rozdíly, pokud jde o požadavky nutné k získání určité kvalifikace a tím i oprávnění vykonávat určitou činnost. V počátečním období (až do konce 80. let) převládal sektorový přístup: byly přijímány směrnice stanovující podmínky pro uznávání diplomů a vysvědčení získaných v jiných členských zemích. Šlo hlavně o regulovaná povolání ve zdravotnickém sektoru: lékaře, dentisty, veterináře, lékárníky, všeobecné zdravotní sestry, porodní asistentky a také architekty. Členské země si vzájemně uznávaly diplomy na základě předchozí harmonizace.
Od začátku 90.let byl sektorový přístup nahrazen přijímáním rámcových (obecných) směrnic. Tak bylo například rozhodnuto o vzájemném uznávání vysokoškolského diplomu o úspěšném zakončení tříletého studia (1990), o vzájemném znávání vysvědčení o uzavřeném středoškolském nebo odborném vzdělání (1992). Konsolidovaná směrnice s platností od roku 2007 nahradila celkem 15 starších směrnic týkajících se regulovaných profesí. U regulovaných profesí není však uznávání automatické : zaměstnavatel může požadovat šestiměsíční praxi nebo složení zkoušky, pokud se úroveň získané kvalifikace podstatně liší.
Uznávání platí nejen v členských zemích, ale také v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu a od roku 2002 také ve Švýcarsku. Pohybu pracovníků přes hranice velmi napomohlo zavedení evropského zdravotního průkazu poskytujícího přístup k lékařskému ošetření ve všech členských zemích, bez dřívějšího papírování (2005).
Odstranění kontrol osob na hranicích mezi členskými státy je záležitostí až poloviny 90. let, původně na základě mezivládní dohody pěti zemí (Francie, Německa a tří zemí Beneluxu, Schengenská smlouva). Amsterodamskou smlouvu se Schengenský prostor odstraňující kontrolu osob na hranicích mezi členskými státy stal realitou. Schengenská oblast není však totožná s prostorem EU : tvoří ji dnes 25 členských zemí (bez Velké Británie a Irska), plus Norsko a Island (1999) a od roku 2004 také Švýcarsko. Posílení ochrany vnějších hranic EU spolu s úsilím o společnou vízovou, přistěhovaleckou azylovou politiku a posílená spolupráce policejních a soudních orgánů je dalším důsledkem zřízení Schengenského prostoru.
Přes právo ucházet se o práci v jiné členské zemi, přes odstranění diskriminace a jiných bariér je mobilita pracovníků zemí EU přes hranice velmi nízká. Podle údajů žilo v roce 2006 v jiném členském státě zhruba 1,5 % občanů EU, přičemž se tento podíl během posledních 30 let nijak nezměnil. Na pracovní trhy zemí EU vstupují spíše občané třetích zemí a jejich počet vysoko převyšuje migranty z členských zemí. Příčiny nízké mobility shrnuje Komise takto : rodinné důvody (61 %), jazykové bariéry (29 %), nedostatek informací o pracovních příležitostech (20 %). Situaci se snaží zlepšit služba EURES (od roku 1993) poskytující informace o volných pracovních místech, s údaji o životních a pracovních podmínkách zemí EU a zemí Evropského hospodářského prostoru.
Při rozšíření EU v roce 2004 panovala ve veřejnosti starých zemí EU obava, že dojde k masovému přesunu pracovníků z Východu, což podle těchto představ mělo ohrozit situaci na jejich pracovním trhu. Země EU-15 získaly právo přechodně omezit příchod pracovníků z nových zemí maximálně na sedm let (rozdělených na 2+3+2 roky), tedy do roku 2011. V roce 2004 tři země plně otevřely své pracovní trhy pro pracovníky z nových zemí : Velká Británie, Irsko a Švédsko. Ostatní země postupně otevíraly své pracovní trhy, takže v roce 2009 zůstaly pouze dvě země, Německo a Rakousko, jež se otevřou až v roce 2011.