Rozhovor s Vladimírem Dzuro o dezinformacích a válce v Jugoslávii

Srbská média 20. listopadu uveřejnila zprávu o tom, že Chorvaté ve Vukovaru pobili více než 40 srbských dětí. Zprávu převzala dokonce i světová agentura Reuters, která ji později sice stáhla, ale i tak si tato dezinformace vyžádala oběti na životech. V obci Ovčara nedaleko Vukovaru bylo zavražděno přes 260 Chorvatů. Vy jste se na vyšetřování tohoto válečného zločinu v roli vyšetřovatele podílel. Můžete prosím blíže popsat, jakou roli dezinformace během války v bývalé Jugoslávii hrály?

Válečná propaganda není nic nového, ale její sofistikovanost se mění s tím, jak se vyvíjí sofistikovanost našich komunikačních prostředků. Hlavní principy ale zůstávají stejné a dají se shrnout do následujících deseti bodů:

a) Nechceme válku, jen se bráníme;
b) za tuto válku je odpovědný výhradně náš protivník;
c) vůdce našeho protivníka je ze své podstaty zlý a podobá se ďáblu;
d) hájíme ušlechtilou věc, ne naše konkrétní zájmy;
e) nepřítel záměrně páchá zvěrstva, pokud děláme chyby, děje se to bez úmyslu;
f) nepřítel používá nelegální zbraně;
g) utrpíme malé ztráty, ztráty nepřítele jsou značné;
h) uznávaní intelektuálové a umělci podporují naši věc;
i) naše věc je posvátná;
j) kdo zpochybňuje naši propagandu, pomáhá nepříteli a je zrádce.

To platilo stejně během 2. světové války, války v bývalé Jugoslávii, jako to platí i dnes, kdy se válčí ve východní Evropě.

Slobodan Milošević (bývalý prezident Srbska a hlava Svazové republiky Jugoslávie, pozn. red.) během své cesty k moci velmi rychle pochopil, že musí získat absolutní kontrolu nad médii v Srbsku, což se mu samozřejmě podařilo. Po vypuknutí války v Chorvatsku je Slobodan Milošević používal k tomu, aby vyvolal strach mezi Srby žijícími v Chorvatsku.

Falešné informace zásadním způsobem ovlivnily průběh války v bývalé Jugoslávi

Vliv propagandy na osoby, které byly souzeny tribunálem za válečné zločiny, nám potvrdil například i Milan Babić, první prezident Republiky Srbské Krajiny (RSK). Přiznal vinu za zločiny, z nichž byl obviněn, a uvedl, že v počátcích své politické kariéry byl sám silně ovlivněn a uveden v omyl srbskou propagandou opakovaně referující o možné genocidě vůči Srbům ze strany chorvatského státu, který přirovnával k chorvatskému fašistickému režimu z doby 2. světové války (Ustašovcům), čímž byla mezi Srby cíleně vyvolávána atmosféra nenávisti a obav z Chorvatů. 

Použití toho, čemu dnes říkáme fake news má v konfliktním prostředí často daleko závažnější následky. Pokud se například použijí informace o tom, že nepřítel zabíjí děti, což je útok cílený na základní lidské instinkty, je možné očekávat, že takové zprávy vyvolají brutální reakci. Na farmě Ovčara 20.11. 1991 to bylo povraždění 265 Chorvatů přivezených z vukovarské nemocnice. Podrobně situaci kolem masakru na farmě Ovčara popisuji v mé knize Vyšetřovatel.

Srbská média ale pokračovala v šíření podobných zpráv i později. Například v Bosně a Hercegovině v roce 1992 Rádio a televize Srbska (RTS) odvysílaly zprávu o tom, že Bosňáci házeli v sarajevské ZOO srbské děti jako potravu lvům.

Až po dlouhých 20 letech od vypuknutí konfliktu se v roce 2011 RTS za šíření těchto lživých zpráv veřejně omluvily.

„Válečná propaganda je vždy cílená na citlivá témata, u kterých lze předpokládat silné emotivní reakce.“

Bylo v dezinformacích, které se během války v bývalé Jugoslávii pohybovaly ve veřejném prostoru, k vidění nějaké schéma či motiv? Na jakou cílovou skupinu válečná propaganda nejčastěji cílila? Vidíte stejné motivy i v současných konfliktech, nebo se praktika kolem šíření a vytváření dezinformací radikálně změnila?

Schémata jsou stále stejná, stačí do nich dosadit konkrétní informace. Podívejme se na válečnou propagandu nacistického Německa v průběhu 2. světové války. Německé armády buď vítězně postupovaly, popřípadě se stahovaly do předem připravených pozic. Podobnou rétoriku jsme nedávno zaznamenali ohledně situace ve východní Evropě. Podle oficiálních prohlášení armádní jednotky úspěšně pokračovaly v plnění předem stanovených cílů a organizovaně se stáhly z části území do připravených pozic na východní břeh jedné velké řeky.

V předválečném Německu nacistická propaganda nalézala za vším špatným Židy a proto bylo nutné se s tímto problémem vypořádat, což po řádné mediální masáži mělo za následek holocaust. V takzvaných Sudetech v Československu bylo propagandou prezentováno utlačování německé menšiny a po důkladné mediální přípravě jim Říše musela přispěchat na pomoc. V Jugoslávii to pak byli chorvatští Ustašové, potomci chorvatských fašistů z 2. světové války, kteří představovali pro Srby nebezpečí, a proto musela srbská vláda vojensky a materiálně Srby žijící na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny podporovat. To bylo jen několik příkladů.

Válečná propaganda je vždy cílená na citlivá témata, u kterých lze předpokládat silné emotivní reakce. Zabíjení dětí nepřáteli je toho velmi konkrétním příkladem. Podle mě, motivy zůstávají stejné, ale v důsledku moderních technologií se změnila sofistikovanost a účinnost jejich použití

Pociťujete v současné době nárůst množství dezinformací ve veřejném prostoru, nebo máte pocit, že byla jejich míra vždy vysoká?

Nedokážu posoudit množství, ale sofistikovanost je zcela zřejmá. Každý z nás pracuje na počítači a nosí v kapse nebo tašce chytrý mobilní telefon, ze kterého na nás konstantně „útočí“ informace všeho druhu, od reklam, zpráv z celého světa, ale také velmi sofistikovaných fake news, které je často velmi těžké identifikovat a rozkódovat.  Myslím, že situace kolem voleb v různých zemích nebo třeba i nedávné covidové pandemie nám dobře ukázaly na sílu působení fake news ve veřejném prostoru. 

Kritické myšlení jako jediná obrana proti dezinformacím

Jak se před dezinformacemi nejlépe chránit? Čím se řídíte Vy osobně, ať už jako vyšetřovatel válčených zločinů, či běžný internetový uživatel?

Pro běžného občana i vyšetřovatele je jedinou obranou kritické myšlení. Je zcela zásadní si zprávy ověřovat a zjišťovat zdroje, odkud jsou tyto informace do veřejného prostoru vysílány. Ještě předtím, než na zprávy nějakým způsobem zareagujeme, se musíme prostě zamyslet nad tím, co je nám předkládáno a kým. 

Část vyšetřování jistě stojí na i na výpovědích klíčových svědků válečných a jiných zločinů. Jak se s jejich výpověďmi při šetření válečných zločinů nakládá hlavně v kontextu ověření jejich pravdivosti?

Rozdíl mezi informací a důkazem je v podstatě v tom, že za důkaz se považuje informace, která je ověřená. Součástí práce kriminalisty/vyšetřovatele je nejen získávání informací, ale i jejich ověřování. To, jakým způsobem se pravdivost informace ověřuje, záleží na tom, o jakou konkrétní informaci je jedná. Je proto těžké generalizovat, ale protože mám rád konkrétní příklady, tak bych jeden takový uvedl.

Bělehradský advokát a přítel Slobodana Miloševiće, pan Toma Fila, který před tribunálem obhajoval Slavka Dokmanoviće obviněného z podílu na masakru na farmě Ovčara, se při obhajobě rozhodl vsadit vše na jednu kartu – videokazetu označenou obhajobou jako důkaz D-2. Ta podle jejich tvrzení poskytovala Dokmanovićovi alibi na inkriminovanou kdy měl být podle našich svědků na farmě Ovčara. Obhájce Fila pak do soudní síně přivedl několik svědků obhajoby, kteří všichni pod přísahou potvrzovali pravdivost video záznamu.

Od prokurátora jsem dostal za úkol prověřit pravdivost informací z video kazety a zároveň svědectví představená obhajobou. Vydal jsem se proto do Vukovaru a doslova krok za krokem jsem prošel cestu, která byla na důkazu D-2 zachycena. Podařilo se mi zjistit, že videozáznam byl zmanipulovaný, ale to byl teprve první krok, protože jsme to museli v soudní síni dokázat. Moje další cesta vedla do laboratoří FBI Quantico ve Virginii, kde byla provedena analýza záznamu. Experti FBI potvrdili, že skutečně poslední část, která měla Dokmanovićovi potvrzovat alibi, byla do záznamu zkopírována. Nakonec jsme do soudní síně přivedli i dendrologa, který analýzou stromů zachycených na videozáznamu a šetřením na místě ve Vukovaru jednoznačně prokázal, že důkaz D-2 byl zmanipulovaný. Tímto způsobem jsem falešné alibi pana Dokmanoviće rozbil.

Digitalizace zasahuje i do práce válečných vyšetřovatelů

V současné době se část válečné fronty automaticky dostává i do digitálního prostoru. Vidíme to například i v souvislosti s válkou na Ukrajině. Na internetu kolují videa z válkou zasažených oblastí, která mohou zachytit i znaky válečných zločinů. Lze do on-line prostoru přenést i práci válečného vyšetřovatele? Je internet pro válečné vyšetřovatele spíše užitečným nástrojem nebo komplikací?

Dění na Ukrajině nemohu přímo komentovat, ale odpovím vám takto. Média často a ráda používají silná slova jako „válečný zločin“ nebo „genocida“ pro zvýšení sledovanosti. Je třeba si ale uvědomit, že ve válce umírají lidé, válka přináší neštěstí. Videozáznamy o mrtvých lidech proto nemusí dokazovat, že byl spáchán válečný zločin. Vyšetřovatelé s takovou informací musí dále pracovat a zjistit pravost záznamu a okolnosti, které ke smrti vedly.
Digitalizace našeho života samozřejmě významně zasahuje i do práce vyšetřovatelů bez ohledu na to, jestli se jedná o vyšetřovatele v Praze, New Yorku nebo ve válečném konfliktu.

Internet na jednu stranu slouží jako významný zdroj informací, ale zároveň je používán jako platforma k šíření dezinformací. Z toho tedy vyplývá, že práce s informacemi z veřejných sítí vyžaduje sofistikovanou forenzní analýzu, která je samozřejmě finančně nákladná. Ono je něco jiného dát na internet videozáznam a tvrdit, že je to důkaz o válečném zločinu, a něco úplně jiného jít s takovou informací do soudní síně a tam takové tvrzení dokázat.

I přes tři dekády po válce v bývalé Jugoslávii rodiny stále pohřešují tisíce lidí. Může rozvoj technologií pomoci například v odkrytí dalších masových hrobů?

Podle mého názoru moderní technologie po tak dlouhé době od spáchání zločinu na nález masového hrobu v bývalé Jugoslávii moc velký vliv nemají. Daleko důležitější jsou svědectví těch, kteří popravu buď přežili, byli svědky, popřípadě se na zločinu přímo podíleli. V době, kdy jsme válečné zločiny v bývalé Jugoslávii vyšetřovali, by nám byly bývaly velmi pomohly satelitní snímky ze špionážních družic, ale z důvodů utajení nám, pokud tedy vím, nebyly poskytnuty.

Pokud se týká současné situace v Evropě nebo i v jiných částech světa, moderní technologie jsou pro vyšetřovatele velmi důležité. Satelitní snímky jsou důležitou pomůckou pro lokalizaci masových hrobů, zejména proto, že vyšetřovatelé často nemají přístup na místo kde se masový hrob nachází. DNA testy pomáhají s identifikaci těl nalezených v masových hrobech. Lokalizace mobilních telefonů nám zase může ukázat, kdo se v okolí místa činu nacházel.

Pro případné souzení za válečné zločiny je zcela zásadní důkazy zajistit co nejdříve, protože kvalita důkazního materiálu se obecně s časem, který uplyne od spáchání, snižuje. Dobře si pamatuji, jak obstrukce ze strany nástupnických států bývalé Jugoslávie prodlužovaly a také prodražovaly vyšetřování a následné souzení.

Nový komiks Démoni balkánské války

Nedávno vyšel komiks Démoni balkánské války, který je inspirován vaší knihou Vyšetřovatel. Proč jste se do komiksu pustili?

To nebyl můj nápad. Přivedl mě k tomu při jedné diskusi Honza Kužník, se kterým jsem tehdy dělal několik rozhovoru pro Technet. Nejdříve jsem si myslel že je to nesmysl, ale pak jsme si na to s Honzou a Monikou Srchovou z Grady sedli a byl jsem přemluven o hodnotě tohoto projektu. Cílem komiksu je nedávnou historii v bývalé Jugoslávii představit mladé generaci, která by asi knihu o válce na Bakáně nečetla. Jak ukazuje současná situace ve východní Evropě téma válečných zločinů je bohužel stále velmi aktuální. 

„Názory vyjádřené v tomto rozhovoru jsou názory Vladimíra Dzuro a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.“

Autorka: Barbora Novotná, Euroskop.cz

Zdroj: Euroskop.cz