Západní Balkán představuje region, jehož minulost, současnost i budoucnost je s EU neodlučitelně spjata. Zároveň jde o jednu z prioritních oblastí vnějších vztahů Unie, jejíž význam jen podtrhuje skutečnost, že pět ze šesti neunijních zemí západního Balkánu již má status kandidátské země na vstup do EU. Evropská budoucnost regionu má tedy stále výraznější obrysy. Kdy se dočkáme vstupu jednotlivých balkánských zemí do Unie? A s jakými překážkami se musí do té doby Balkán vypořádat? O tom s námi v rozhovoru hovořil Matěj Keka, který na Balkánském poloostrově prožil významnou část svého života a je zakladatelem projektu Speechless Reconciliation, vyvíjejícího neziskové aktivity za účelem posílení občanské společnosti v rámci balkánských komunit.
Balkán patří mezi nejvýznamnější regiony v sousedství Evropské unie. Jaký k němu máte Vy osobně vztah?
V rámci svých studií jsem procestoval velkou část Evropy a velkou část studií strávil na Balkáně. Studoval jsem na Fakultě sociálních věd Univerzity v Nové Gorici, na západě Slovinska u hranic s Itálií, kde jsem studoval mezikulturní management, takže interkulturalita je v mé dosavadní kariéře dost výrazná. Dlouhodobě jsem žil ve Slovinsku a v Chorvatsku. Po studiích, kdy jsem se rozhodl založit projekt, o kterém se dnes také budeme bavit, jsem se přestěhoval do Srbska. Jelikož je to dosti komplexní region, tak jsem se začal zajímat o jeho historii i současnost. Historie balkánských zemí je velice zajímavá a je těžké utvořit si jednotný názor, protože lidé v každé ze šesti balkánských zemích mají odlišné vnímání. Před nedávnem jsem navíc zjistil, že asi mám rodinné vazby v oblasti Kosova či Albánie, protože moje příjmení se tam velmi často vyskytuje.
A Váš vztah k EU resp. Evropě?
Považuji se za Evropana, což asi bude i tím, že jsem velkou část Evropy procestoval a zjistil, že zde máme na malém území, na kterém žijeme, obrovské bohatství, co se týče jazyků, kultury atd. Myslím, že to ze mě udělalo Evropana a člověka, který věří, že Evropa je jedna velká rodina států.
Jak vnímáte současný stav spolupráce mezi zeměmi západního Balkánu a EU?
Co se týče EU, předně její přístup vůči zemím západního Balkánu je vystavěn na bilaterální úrovni. Jde o soubor několika bilaterálních vztahů: EU-Srbsko, EU-Albánie atd. A jsou zde i bilaterální vztahy jednotlivých členských zemí EU: Německo-Srbsko, Německo-Albánie, Francie-Srbsko atd. Třeba Česká republika má určité privilegované vztahy se Srbskem, protože tam je určitá historie vzájemných vztahů a z hlediska investic patří české firmy mezi největší investory do konstrukčního stavitelství v Srbsku.
Byť je tedy vztahů víc, v jakých oblastech funguje vzájemná spolupráce lépe a kde naopak zůstávají rezervy?
Spolupráce funguje výborně v ekonomických otázkách týkajících se jednotného trhu EU. Balkán je obklopen zeměmi EU, čili je logické, že největší obchodní partner zemí západního Balkánu bude EU. Co se týče rezerv, jeden z největších problémů, které vidím, je, že se EU nesnaží propagovat více myšlenku evropské identity v balkánském regionu. Dost často lze pozorovat, že EU investuje obrovské množství prostředků do různých projektů, výměn mládeže atd., ale není to dostatečně vidět. Možná to bude právě tím, že EU není stát, ale supranacionální organizace, pro níž je obtížnější mluvit jedním hlasem, protože sdružuje mnoho států s lehce odlišnými zájmy na západním Balkáně.
Jakými způsoby může EU nejvíce pomoct rozvoji západního Balkánu?
Myslím, že ohledně již zavedených procesů v rámci EU (např. kohezní politika, v rámci níž se bohatší státy snaží pomáhat chudším, a jí inspirované nástroje předvstupní pomoci určené pro nečlenské státy) by spolupráce měla probíhat více na decentralizované bázi, aby finanční prostředky určené do dané země skutečně doputovaly do správných rukou. To by EU měla řešit na lokální úrovni prostřednictvím podpory občanských uskupení, která se snaží zlepšit společenskou kulturu.
Balkán často bývá označován za oblast, která touží po sblížení s EU, ale zároveň je ve sféře geopolitických ambic Ruska. Mohl byste vztah jednotlivých balkánských zemí k Rusku porovnat a může se EU podařit ruský vliv v regionu nějak potlačit, oslabit či zcela eliminovat?
V případě Srbska je vliv Ruska předurčený historicky – během války v 90. letech Rusko podporovalo srbské ozbrojené aktivity na Balkáně. Dále hraje roli náboženství – v Chorvatsku nikdy nebude ruský vliv výrazný i proto, že je tam exponovaná katolická církev. V Černé Hoře a Makedonii vliv Ruska rovněž není výrazný, o čemž jasně svědčí i vstup těchto zemí do NATO. Kdyby tam byl vliv Ruska větší, myslím, že by tyto státy nemohly vstoupit do západních struktur. Kosovo se profiluje velmi prozápadně a vliv Ruska je tam takřka nulový.
Očekával jsem, že se vliv Ruska v jednotlivých zemích západního Balkánu různí. A druhá část otázky – je možné jej nějak oslabit?
Samozřejmě. EU musí exponovat svůj vliv na západním Balkáně a soustředit se na správné cílové skupiny, kterými jsou občanská společnost a zájmové skupiny, které chtějí svojí občanskou společnost posunout dále. To už se v současné době děje a funguje spolupráce s celou řadou neziskových organizací. EU musí akcentovat evropské hodnoty jako svoboda, demokracie a právní stát. Mnoho Balkánců zároveň žije v Evropě a vnímá tyto hodnoty a principy, které prosperitu zemí EU umožnily.
Jak se balkánské země zvládají popasovat se současnou energetickou krizí?
Myslím, že dobře, a to proto, že nejsou do značné míry závislé na dodávkách fosilních paliv z Ruska. Zajímavé je, že 12 procent jejich energetické spotřeby je pokryto z obnovitelných zdrojů a disponují relativně velkým počtem hydroelektráren. V roce 2020 podepsaly Sofijskou deklaraci, kde se zavázaly ke klimatickým a environmentálním cílům, ale v tuto chvíli je situace přeci jen odlišná a cíle je těžké plnit. Mohli byste namítat, že například v Kosovu dochází často k blackoutům, ale to se dělo již před vypuknutím energetické krize. K výraznému zhoršení situace v energetické oblasti tedy na Balkáně v důsledku dění na Ukrajině nedošlo.
Západním Balkánem vede migrační trasa, na které bylo v letošním roce možné pozorovat zvýšenou dynamiku. Jak vnímáte situaci v této oblasti?
Situace je komplikovaná tím, že na vnější hranici EU příchozí imigranti narazí ještě předtím, než doputují do balkánských zemí. Státy na vnější hranici jako např. Řecko nechávají migranty procházet do zemí západního Balkánu. Druhá věc, kterou si často neuvědomujeme, je, že kromě pozemní migrace existuje i vzdušná a migranti často do zemí západního Balkánu přiletí letecky a dále pokračují pozemními cestami.
Politika rozšiřování EU představuje velké téma. Unie bývá terčem kritiky za to, že přístupový proces postupuje příliš pomalu. Jaký je Váš názor?
Myslím si, že EU úpravou politiky rozšiřování proces přístupu dalším kandidátům ztížila. Na druhou stranu z balkánských zemí již drtivá část kandidátský status má – čtyři země jej mají delší dobu a Bosna a Hercegovina jej obdržela ve čtvrtek 15. prosince letošního roku. Pouze Kosovo zůstává nadále v kategorii „potenciální kandidát“.
Proces je tedy nastartovaný, ale jaké je jeho tempo a jak je vnímán na Balkáně?
Například současný srbský politický establishment v čele s politickou stranou SNS prezidenta Aleksandara Vučiće připravuje obyvatelstvo na vstup do EU, rozjíždí politické kampaně a snaží se lidem nějakým způsobem vysvětlit, proč je to pro ně dobré. Političtí představitelé to berou dost pragmaticky a např. premiérka Anna Brnabićová řekla: „My vstoupíme do EU až ve chvíli, kdy budeme připraveni“.
V Evropské unii lze někdy vypozorovat tendenci hovořit o balkánských zemích jako o homogenní skupině, což však může být značně zavádějící. Mezi zeměmi jistě existují nezpochybnitelné rozdíly, a to i v tom, jak blízko resp. daleko to mají ke vstupu do EU. Které z balkánských zemí jsou na tom podle Vás v procesu přibližování k EU nejlépe?
Můj favorit je v tuto chvíli Albánie z toho důvodu, že činí reformy, které činit má, a zároveň nemá nějaké nepřekonatelné problémy se svými sousedy. Kdybych měl říct, kdo má ke vstupu nejblíž pouze z pohledu plnění reforem, asi bych uvedl Srbsko, ale Srbsko stále řeší spory s Kosovem.
Budu Vám oponovat. Když to budeme brát podle počtu otevřených a úspěšně uzavřených vyjednávacích kapitol, tak v čele pelotonu bych očekával spíš Černou Horu a Severní Makedonii.
Černá Hora ano, tu mám jako druhý příklad vedle Albánie. U Severní Makedonie je otázka, jestli je schopna v krátkodobém horizontu naplňovat zbývající kapitoly vyjednávání s ohledem na situaci, ve které se země nachází například v otázce korupce a velmi rozšířeného nepotismu.
Jaký je Váš předpoklad dalšího vývoje vztahu mezi EU a zeměmi západního Balkánu? Budou jednou všechny balkánské země součástí EU? A pokud ano, kdy to lze realisticky očekávat?
To je těžká otázka, ale můj tip je, že všechny balkánské země by mohly být členy EU tak za 20 až 30 let. U těch, které mají ke vstupu nejblíž, to může být otázka tří, čtyř či pěti let. Tam půjde o vzájemnou vůli domluvit se na krocích, které se musí učinit, aby stát mohl vstoupit do EU. Je to i otázka občanské společnosti. Musí tam vyrůstat nové generace Evropanů, kteří budou sdílet společné hodnoty s námi v odpovědi na otázku: „Chci mít život takový jako moji rodiče? Chci žít ve svobodném a demokratickém právním státě, který postihuje korupci?“
Mohl byste stručně shrnout, v čem mezi zeměmi západního Balkánu přetrvávají největší rozdíly a jakým největším výzvám jednotlivé země čelí?
Bosna a Hercegovina má komplikovaný politický systém, který by se měl zjednodušit. Stát funguje na decentralizované úrovni, každá entita má svůj parlament, zákony se řeší decentralizovaně, je potřeba zvýšit funkčnost a efektivitu systému. Kosovo naráží na absenci státního uznání. Ohledně Kosova jsem jinak pozitivní, protože jde z hlediska průměrného věku obyvatelstva o zemi se silnou mladou generací s velkým potenciálem. Společným prvkem jsou rezervy v podobě nedostatečně silných institucí a zároveň nedostatky v oblasti boje proti korupci a organizovanému zločinu. Jde i do určité míry i o generační záležitost, jako tomu bylo u nás v 90. letech. Tyto země jsou stále v určité fázi transformace.
Sám jste zakladatelem projektu Speechless Reconciliation, který pracuje s balkánskými komunitami. Mohl byste nám představit, co je cílem tohoto projektu a v čem spočívá?
Cílem projektu Speechless Reconciliation (více informací viz webové stránky, Facebook, Instagram) je nabízet dětem z dětských domovů možnost osobního a profesionálního rozvoje. Činíme to dvěma způsoby, tím prvním je pořádání dětských táborů pro děti z Balkánu v Čechách. Minulý rok se zapojily rovněž děti z Litvy a příští rok se připojí též Španělé. Cílem projektu je nabídnout jim možnost objevování evropské identity. Jsou v tomto opomenuti, neboť jednak nemají finanční prostředky, aby vycestovaly na tento projekt, jednak je to často ani nenapadne. Mojí myšlenkou bylo dát jim tuto možnost, neboť sám ze svých zkušeností vím, jak obrovský vliv to má na rozvoj osobnosti. Druhým aspektem projektu je snaha nabízet jim různé kurzy, pracovní příležitosti a následnou podporu.
Hlavní myšlenkou, proč jsme začali na Balkáně, je snaha vytvářet budoucí lídry, kteří díky naší podpoře budou faktory umožňujícími rozvoj balkánské společnosti a její přiblížení k EU. Do značné míry se nám to daří. Děti z dětských domovů mají extrémní motivaci a zároveň nejsou ovlivněni narativem svých rodičů. Přijde jim zvláštní uvažování, v rámci kterého by hledaly viníka křivd minulosti, a o to lepší pozici mají k tomu v budoucnu něco změnit.
Snažíme se vytvořit jakýsi matrix spolupracujících organizací na lokální a regionální úrovni, které budou tvořit síť podpory pro tyto děti. Spolupracujeme s Rotary kluby, jednou z největších neziskových organizací na světě, a snažíme se je aktivovat, aby sloužily jako lokální ambasadoři našeho projektu, kteří budou nabízet dětem lokální příležitosti. Projekt se už nesoustředí výlučně pouze na Balkán, protože moje dlouhodobá myšlenka vždy byla pojmout to celoevropsky. V tuto chvíli již spolupracujeme i se španělskou a litevskou organizací, takže nyní má projekt již celoevropské měřítko.
České děti se projektu také můžou zúčastnit?
Jednoho dne se toho budou moct rovněž zúčastnit. Zvolili jsme přístup, že chceme nejprve děti z ostatních zemí přivádět sem a následně české děti vysílat jinam. Na rok 2024 plánujeme vyslat jednu skupinku českých dětí do Španělska a druhou do Chorvatska. Protože efekt, který to má na jejich mentalitu a myšlení, je větší, když jsou v cizí zemi, než kdyby byly doma. Na příští rok zároveň plánujeme specifickou akci pro ukrajinské děti, která se bude konat v Písku.
Děkuji Vám za rozhovor.
Autor: Petr Pospíšil, psáno pro Euroskop.cz
Foto: Unsplash, Matěj Keka
