ZAHRANIČÍ A BEZPEČNOST
Spojené státy americké patří spolu s Evropskou unií mezi centra světové ekonomiky, přestože jejich pozice atakují jiné, zejména asijské státy, a jejich váha tak postupně klesá (viz např. National Intelligence Council a Global Trends Report, podle jejíž předpovědi Čína překoná USA v roce 2030).
Ačkoliv již USA nejsou světovým hegemonem, nadále zůstávají klíčovým světovým hráčem v oblasti ekonomické, politické i vojenské. Oproti EU navíc Spojené státy disponují několika nespornými výhodami; disponují výrazným nerostným bohatstvím, které umožňuje větší energetickou nezávislost. Dolar je navíc stále světovou rezervní měnou, jíž může euro, zvláště v době krize, jen stěží konkurovat. Evropská unie je, oproti federativně uspořádaným USA, více heterogenním uskupením s omezeným politickým vlivem a někdy roztříštěnými zájmy jednotlivých členských států. I přes tyto rozdíly je transatlantické partnerství zásadním pilířem tzv. západní civilizace.
Historie
Zásadním milníkem pro novodobý vývoj vztahů mezi Evropou a USA byl Marshallův plán, Program pro (politickou a hospodářskou) obnovu Evropy po druhé světové válce. Již tehdy totiž museli lídři dotčených západoevropských zemí kooperovat na rozdělení finanční pomoci a právě při těchto debatách se zrodila myšlenka sjednocování Evropy.
V roce 1948 tak byla založena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), prostřednictvím níž byl Marshallův plán realizován a jež se stala platformou pro rozvoj spolupráce mezi členskými zeměmi (USA i Kanada byly přidruženými členy). OEEC se na počátku 60. let transformovala v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), v níž již Kanada a USA byly řádnými členy. Spolupráce na bezpečnostní úrovni se začala odvíjet v rámci Severoatlantické aliance NATO, založené v dubnu 1949.
USA byly prvním zahraničním subjektem, který vyslal své pozorovatele do Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), na počátku 60. let pak došlo ke zřízení Mise USA u Evropských společenství v Bruselu. V roce 1954 byla zřízena Delegace Evropské komise ve Washingtonu, o deset let později Kancelář Evropské komise v New Yorku.
Formální úprava transatlantických vztahů
Prvním formálním dokumentem, zevrubně upravujícím vzájemné vztahy a společné cíle, je Prohlášení o vztazích mezi Evropskými společenstvími a USA, tzv. Transatlantická deklarace, z roku 1990. Dohoda dala vedle definování cílů vztahům EU a USA i institucionální rámec v podobě pravidelných schůzek na různých úrovních. Uvedená rámcová pravidla byla později dále konkretizována v dalším dokumentu s názvem Nová transatlantická agenda z roku 1995. Ještě hlouběji se opatřeními zabývá Společný akční plán EU a USA.
Vedle výše zmíněných strategických dokumentů došlo k podepsání mnoha sektorových dohod týkajících se spolupráce v dílčích oblastech, jako např. Dohoda o vědecké a technologické spolupráci, Dohoda o vzájemném uznávání, Dohoda o předcházení drogám a mnohé další.
Obchodní spolupráce
Obchodní spolupráce mezi USA a Evropou hrála důležitou roli ihned po skončení druhé světové války, kdy USA hledaly odbytiště pro své výrobky a kapitál. Již v roce 1947 došlo k podpisu Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) s cílem napomáhat rozvoji mezinárodního obchodu.
I přesto ale snaha USA o vývoz do Evropy narážela na chráněné trhy EHS (dovozní omezení, ochranářský charakter společné zemědělské politiky, subvence) a rozpory mezi oběma stranami se projevily v občasných obchodních válkách se zemědělskými či průmyslovými výrobky.
Obchodní spolupráce byla omezena i v době pádu brettonwoodského systému v roce 1971, kdy USA zavedly dovozní přirážky na 50 % všech importů z Evropy s cílem zamezit inflaci. Po odpoutání kurzu dolaru od zlata se 70. léta již nesla v duchu rostoucí konkurence mezi USA a ES (i v důsledku vstupu Velké Británie do ES).
Měnící se poměr sil mezi oběma makroregiony postupně přerostl v rivalitu, která byla částečně překonána až koncem studené války a počátkem formalizace vzájemných vztahů (viz výše). Bližší bilaterální ekonomická spolupráce je prozatím upravena v rámci Transatlantického ekonomického partnerství z roku 1998 či v rámci Transatlantického obchodního dialogu započatého již v polovině 90. let.
Obchodní výměna mezi EU a USA každoročně dosahuje hodnoty kolem 700 miliard eur. V současné době EU a USA společně vytváří téměř polovinu světového HDP a skoro třetinu objemu celkového světového obchodu. V roce 2017 si EU udržela své postavení největšího obchodního partnera USA před Čínou a Kanadou.
Co se týče unijního exportu, jsou USA v současné době druhým nejvýznamnějším partnerem EU po Číně, která se nachází na prvním místě. V importu do EU se Spojeným státům stále daří první pozici před dynamicky se rozvíjející Čínou uhájit. Nicméně je nutné zmínit, že za poslední desetiletí podíl obchodu s touto zámořskou zemí klesá. Ve vývozu EU do USA i v dovozu USA do EU dominují stroje a dopravní prostředky, dále pak ostatní zpracované zboží. Poměrně významným artiklem jsou i chemikálie. Obchod mezi EU a USA je vzájemně velmi vyrovnaný.
Výzvy
V minulosti se objevilo několik způsobů, jak revitalizovat vzájemný obchod a investice mezi USA a EU. Jedním z nich byl návrh na uzavření Dohody o Novém transatlantickém trhu (NTMA, 1998). Stejné cíle měla sledovat i již dříve zamýšlená Dohoda o transatlantickém volném obchodu (TAFTA).
Ani jeden z návrhů však nebyl doposud realizován. Jednání mezi USA a Evropskou komisí se však, po nástupu prezidenta Obamy do druhého funkčního období v roce 2013, rozběhla znovu, kdy byla zahájena jednání o tzv. Transatlantickém obchodním a investičním partnerství – TTIP. Do konce roku 2016 proběhlo 15. vyjednávacích kol. S nástupem prezidenta Trumpa, který zaujala k obchodním vztahům EU a USA zcela odlišný postoj, však byly rozhovory zastaveny.
Další vývoj však lze nyní těžko předvídat. Problematickým bodem stále zůstávají citlivé sektory jako např. zemědělství, textilní výroba či audiovizuální služby, které se poměrně často vyznačovaly vzájemnými spory (např. dovoz banánů či hovězího masa z USA do EU). Velmi známá obchodní rozepře je i mezi společnostmi Boeing a Airbus.
Za účelem ochrany domácího trhu a průmyslu začaly navíc USA od června 2018 uplatňovat vůči EU cla na dovoz oceli ve výši 25 % a na dovoz hliníku ve výši 10 %. EU na dané rozhodnutí odpověděla zavedením cla ve výši 25 % na americké zboží dovážené do EU v objemu 2,8 miliardy eur.
Jedná se například o whisky, džíny nebo motocykly. Mezi oběma partnery tak hrozilo vypuknutí obchodní války. Na červencové schůzce se EU a USA nakonec dohodly, že budou usilovat o nulová cla a nulové subvence na průmyslové zboží vyjma automobilů, či o zvýšení dovozu amerického LNG. K tomu Evropská unie začne nakupovat více sóji od amerických zemědělců. Obě strany také zintenzivní práci na reformě WTO.
V oblasti bezpečnosti zůstává výzvou spolupráce USA a evropských členských států NATO a navazující hledání modu vivendi mezi NATO a evropskou Společnou bezpečnostní a obrannou politikou.
