Eva Húsková: „Mladí lidé mohou do státní správy přinést mnoho nového“

Jste nejmladší ředitelkou v Sekci pro evropské záležitosti, pravděpodobně i jednou z nejmladších na celém Úřadu vlády. Co všechno musí mít člověk za sebou, a jakými zkušenostmi a kvalitami musí disponovat, aby se i v tomto věku mohl ucházet o takto vysokou pozici a uspět?

Já na tuto otázku vždy ráda odpovídám, že to není až tak výjimečné. Jako příklad můžu uvést třeba Karla Březinu, který se v roce 1998 stal vedoucím Úřadu vlády v pouhých 25 letech. Byť to tedy vypadá, že jsem velmi mladá, tak byli mladí lidé i na vyšších pozicích, než jsem momentálně já. Nicméně si myslím, že obrovským faktorem je štěstí, a že jednoduše musíte být ve správný čas na správném místě a potkat správné lidi. Nejde to lusknutím prstu a rozhodně pomůže, když za sebou máte nějakou školu, která vás nasměruje. Já jsem sice studovala trochu jiné zaměření, než je komunikace a evropská studia, ale mám základ v politologii a mezinárodních vztazích a pak jsem dělala bezpečnost, kde jsem se věnovala primárně strategické komunikaci. 

Cesta k práci, kterou dělám teď, začala s předsednictvím Česka v Radě EU minulý rok. Přihlásila jsem se na pozici vedoucí Oddělení pro komunikaci předsednictví ČR v Radě EU, kdy se do státní správy nabíralo ve velkém. Měla jsem zkušenosti z ambasády, takže jsem v podstatě věděla, do čeho jdu. Na ambasádě jsem dělala asistentku velvyslankyně, což je člověk, který je vlastně pro všechno a dělá vše od politických briefingů po mapování médií a komunikaci. Myslím si, že když mě na pozici vedoucí vybírali, tak to samotné Oddělení představovalo práci s opravdu širokým záběrem. Právě tahle charakteristika mně, jako mladému člověku, nahrála do karet, protože většinou lidé, co jsou už starší a již mají nějakou kariérní dráhu za sebou, jsou na něco specializovaní. Tady byl potřeba někdo, kdo bude dělat komunikaci, rozumí digitálním médiím, evropské politice a zároveň bude mít schopnost organizace akcí. Myslím si, že nejvíce mi ve výsledku pomohlo to, že jsem měla odpovídající školu, zkušenosti a absolvovala velké množství stáží.

Vnímáte Váš věk na této pozici jako výhodu či naopak?

Nebudu lhát, před předsednictvím jsem se setkala s jednou nepříjemnou situací, kdy byl můj věk zmíněn na jednání s opovržením. Je to taková negativní zkušenost, ke které se zároveň vlastně ráda vracím, protože jsem si uvědomila, že v podstatě věk nic neznamená. Nicméně většinou to vnímám naopak jako výhodu. Mladý člověk je hodně tvárný a dokáže se přizpůsobovat okolnostem, učit se novým věcem a má chuť měnit sebe, a nejen lidi kolem. To se ostatně ukázalo i během předsednictví. Každé předsednictví dělalo ke konci tzv. Lessons learned semináře a jiné předsednické země vždy zastupovali lidé na vrcholu své kariréry, ve věku čtyřiceti až padesáti let. My z Česka jsme tam seděli jako skupina lidí těsně po škole. Náš nízký věkový průměr se ale nakonec ukázal jako výhoda, protože jsme neměli předchozí zkušenosti a tak jsme často neprosazovali „svůj způsob“ práce jako ten jediný možný a nejlepší.

Kromě vedení Odboru komunikace o evropských záležitostech jste zároveň i doktorandkou oboru severoamerických studií. Jak se Vám daří skloubit pracovní život se studiem? A proč jste se rozhodla ke studiu oboru, který je tematicky poměrně vzdálený tomu, čemu se věnujete v profesním životě?

Mám vystudované dva magisterské obory; bezpečností studia a severoamerická studia. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu na magistra, sama jsem úplně nevěděla, co si vybrat. Co jsem ale věděla bylo, že mě baví komunikace a že jsem obecně inklinovala k politice v USA. Racionálně jsem si ale říkala, co s tou Amerikou budu reálně po škole dělat. Severoamerická studia jsou příjemným základem a je to něco, co mě baví, naplňuje a o čem si ráda čtu, mám ráda jejich kulturu a historii, ale reálně si nedokážu představit, že bych dělala „jen“ amerikanistiku pro nějaký výzkumný institut. Myslím si, že to pole kariérních možností by se mi hodně uzavřelo. Zatímco právě s bezpečností, která představuje relativně nový obor, jsem viděla, že těch nabídek a cest je více. I přesto jsem si po magistru ale uvědomila, že Amerika je něco, co mi dělá radost. 

Obecně jsem vždycky měla ráda školu, bavilo mě učit se a těšilo mě, že v rámci FSV UK jsem potkala lidi, kteří se zajímají o stejné věci. V akademickém prostředí jsem chtěla určitě zůstat a o doktorátu jsem mluvila od nástupu na bakaláře. Když jsem se na doktorát hlásila poprvé, nevzali mě. To jsem ještě i pracovala na plný úvazek na ambasádě a zároveň jsem dokončovala jednoho z magistrů. Řekla jsem si, že se nic neděje a zkusila to později znovu. Napodruhé se to tedy povedlo a vzali mě. Jak se mi to daří skloubit? Já si myslím, že mám opravdu štěstí na vedení, které je hodně ochotné hledat kompromisy. Doktorát je hlavně o tom, že si člověk individuálně načítá věci a nemusí tedy ve škole často fyzicky sedět. Samozřejmě ne vždy to stíhám na sto procent, to prostě nejde. Někdy to vypustím a pak zamakám víc. Na fakultě vědí, kde pracuji a, snaží se mi vyjít vstříc. Myslím si, že to zvládám i díky tomu, že to nevnímám jako svoji povinnost, ale jednoduše mi to dělá radost a naplňuje mě to. A ano, je to velmi odlišné od mojí profesní dráhy, ale já jsem nikdy nečekala, že skončím v oblasti evropské politiky na Úřadu vlády. Rozhodně nevylučuji, že se někdy možná dostanu tematicky spíše k americké politice, ale zatím je mi tu hezky, takže uvidím, co budoucnost přinese. Tuším ale, že nastane moment, kdy si budu muset vybrat.