Odbor komunikace o evropských záležitostech na Úřadu vlády představuje pomyslnou spojnici mezi Evropskou unií, širokou veřejností a novinářskou obcí. V čele tohoto odboru stojí Eva Húsková, která v rozhovoru odpovídá na to, jakou vizi má pro evropskou komunikaci do budoucna, zda vnímá svůj mladý věk jako výhodu a v neposlední řadě zmiňuje pár zajímavých zákulisních okamžiků přípravy a průběhu českého předsednictví v Radě EU.
Jste nejmladší ředitelkou v Sekci pro evropské záležitosti, pravděpodobně i jednou z nejmladších na celém Úřadu vlády. Co všechno musí mít člověk za sebou, a jakými zkušenostmi a kvalitami musí disponovat, aby se i v tomto věku mohl ucházet o takto vysokou pozici a uspět?
Já na tuto otázku vždy ráda odpovídám, že to není až tak výjimečné. Jako příklad můžu uvést třeba Karla Březinu, který se v roce 1998 stal vedoucím Úřadu vlády v pouhých 25 letech. Byť to tedy vypadá, že jsem velmi mladá, tak byli mladí lidé i na vyšších pozicích, než jsem momentálně já. Nicméně si myslím, že obrovským faktorem je štěstí, a že jednoduše musíte být ve správný čas na správném místě a potkat správné lidi. Nejde to lusknutím prstu a rozhodně pomůže, když za sebou máte nějakou školu, která vás nasměruje. Já jsem sice studovala trochu jiné zaměření, než je komunikace a evropská studia, ale mám základ v politologii a mezinárodních vztazích a pak jsem dělala bezpečnost, kde jsem se věnovala primárně strategické komunikaci.
Cesta k práci, kterou dělám teď, začala s předsednictvím Česka v Radě EU minulý rok. Přihlásila jsem se na pozici vedoucí Oddělení pro komunikaci předsednictví ČR v Radě EU, kdy se do státní správy nabíralo ve velkém. Měla jsem zkušenosti z ambasády, takže jsem v podstatě věděla, do čeho jdu. Na ambasádě jsem dělala asistentku velvyslankyně, což je člověk, který je vlastně pro všechno a dělá vše od politických briefingů po mapování médií a komunikaci. Myslím si, že když mě na pozici vedoucí vybírali, tak to samotné Oddělení představovalo práci s opravdu širokým záběrem. Právě tahle charakteristika mně, jako mladému člověku, nahrála do karet, protože většinou lidé, co jsou už starší a již mají nějakou kariérní dráhu za sebou, jsou na něco specializovaní. Tady byl potřeba někdo, kdo bude dělat komunikaci, rozumí digitálním médiím, evropské politice a zároveň bude mít schopnost organizace akcí. Myslím si, že nejvíce mi ve výsledku pomohlo to, že jsem měla odpovídající školu, zkušenosti a absolvovala velké množství stáží.
Vnímáte Váš věk na této pozici jako výhodu či naopak?
Nebudu lhát, před předsednictvím jsem se setkala s jednou nepříjemnou situací, kdy byl můj věk zmíněn na jednání s opovržením. Je to taková negativní zkušenost, ke které se zároveň vlastně ráda vracím, protože jsem si uvědomila, že v podstatě věk nic neznamená. Nicméně většinou to vnímám naopak jako výhodu. Mladý člověk je hodně tvárný a dokáže se přizpůsobovat okolnostem, učit se novým věcem a má chuť měnit sebe, a nejen lidi kolem. To se ostatně ukázalo i během předsednictví. Každé předsednictví dělalo ke konci tzv. Lessons learned semináře a jiné předsednické země vždy zastupovali lidé na vrcholu své kariréry, ve věku čtyřiceti až padesáti let. My z Česka jsme tam seděli jako skupina lidí těsně po škole. Náš nízký věkový průměr se ale nakonec ukázal jako výhoda, protože jsme neměli předchozí zkušenosti a tak jsme často neprosazovali „svůj způsob“ práce jako ten jediný možný a nejlepší.
Kromě vedení Odboru komunikace o evropských záležitostech jste zároveň i doktorandkou oboru severoamerických studií. Jak se Vám daří skloubit pracovní život se studiem? A proč jste se rozhodla ke studiu oboru, který je tematicky poměrně vzdálený tomu, čemu se věnujete v profesním životě?
Mám vystudované dva magisterské obory; bezpečností studia a severoamerická studia. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu na magistra, sama jsem úplně nevěděla, co si vybrat. Co jsem ale věděla bylo, že mě baví komunikace a že jsem obecně inklinovala k politice v USA. Racionálně jsem si ale říkala, co s tou Amerikou budu reálně po škole dělat. Severoamerická studia jsou příjemným základem a je to něco, co mě baví, naplňuje a o čem si ráda čtu, mám ráda jejich kulturu a historii, ale reálně si nedokážu představit, že bych dělala „jen“ amerikanistiku pro nějaký výzkumný institut. Myslím si, že to pole kariérních možností by se mi hodně uzavřelo. Zatímco právě s bezpečností, která představuje relativně nový obor, jsem viděla, že těch nabídek a cest je více. I přesto jsem si po magistru ale uvědomila, že Amerika je něco, co mi dělá radost.
Obecně jsem vždycky měla ráda školu, bavilo mě učit se a těšilo mě, že v rámci FSV UK jsem potkala lidi, kteří se zajímají o stejné věci. V akademickém prostředí jsem chtěla určitě zůstat a o doktorátu jsem mluvila od nástupu na bakaláře. Když jsem se na doktorát hlásila poprvé, nevzali mě. To jsem ještě i pracovala na plný úvazek na ambasádě a zároveň jsem dokončovala jednoho z magistrů. Řekla jsem si, že se nic neděje a zkusila to později znovu. Napodruhé se to tedy povedlo a vzali mě. Jak se mi to daří skloubit? Já si myslím, že mám opravdu štěstí na vedení, které je hodně ochotné hledat kompromisy. Doktorát je hlavně o tom, že si člověk individuálně načítá věci a nemusí tedy ve škole často fyzicky sedět. Samozřejmě ne vždy to stíhám na sto procent, to prostě nejde. Někdy to vypustím a pak zamakám víc. Na fakultě vědí, kde pracuji a, snaží se mi vyjít vstříc. Myslím si, že to zvládám i díky tomu, že to nevnímám jako svoji povinnost, ale jednoduše mi to dělá radost a naplňuje mě to. A ano, je to velmi odlišné od mojí profesní dráhy, ale já jsem nikdy nečekala, že skončím v oblasti evropské politiky na Úřadu vlády. Rozhodně nevylučuji, že se někdy možná dostanu tematicky spíše k americké politice, ale zatím je mi tu hezky, takže uvidím, co budoucnost přinese. Tuším ale, že nastane moment, kdy si budu muset vybrat.
Eva Húsková
Eva Húsková vystudovala dva magisterské obory; bezpečností studia a severoamerická studia. Kromě vedení Odboru komunikace o evropských záležitostech (OEZ) je i doktorandkou Univerzity Karlovy v oboru severoamerických studií. Před nástupem na OEZ od roku 2021 vedla Oddělení pro komunikaci předsednictví ČR v Radě EU.
Jakými činnostmi se zabývá Odbor komunikace o evropských záležitostech? Co nového se snažíte do fungování odboru přinést a jaké jsou Vaše vize na poli komunikace evropských záležitostí do budoucna?
Odbor má dvě oddělení; Oddělení evropské komunikace a Oddělení Eurocenter. Oddělení evropské komunikace se primárně věnuje správě webu Euroskop.cz a veškerých sociálních sítí. Druhé oddělení sdružuje síť Eurocenter v Česku, která představují vysunutá pracoviště Úřadu vlády, jež mají za úkol informovat o evropských záležitostech, připravovat aktivity pro širokou veřejnost a slouží jako informační centra v případě, že se lidé zajímají o nějakou konkrétní evropskou politiku. Pak ještě existují i tzv. EuropeDirect, což jsou vysunuté pobočky Zastoupení Evropské komise, které spravujeme. Pak bych ještě ráda zmínila Národní konvent, což je platforma, kde se schází stakeholdeři a diskutují o evropské politice. Posléze pak formulují doporučení vládě.
Naším cílem není informovat o tom, jestli je Unie dobrá, nebo špatná. To je obrázek, který si musí vytvořit každý sám.
Do Odboru bych určitě chtěla přinést více komunikace s novinářskou obcí, protože to předtím absentovalo. Myslím si, že je hrozně důležité s novináři zůstat v kontaktu, posílat jim dokumenty, které víme, že jim pomůžou, jako jsou třeba souhrnné přehledy dění a podkladové dokumenty a potkávat se s nimi. Když všichni spolupracujeme, tak dosáhneme mnohem více, protože například ty kanály, které my nemáme, tak oni mají. Naším cílem není informovat o tom, jestli je Unie dobrá, nebo špatná. To je obrázek, který si musí vytvořit každý sám. Naším cílem je posouvat adekvátní a správné informace k publiku a na to jednoduše nemáme takové kanály jako novináři.
Co Vás na Vaší práci nejvíce naplňuje?
Moc ráda spolupracuji se svými kolegy a těší mě, že se můžeme bavit o různých věcech a vymýšlet nové nápady. Druhá věc je pak ta sociální stránka mé práce, informování veřejnosti a interakce s novinářskou komunitou. Co mi tady chybí a co bych chtěla do budoucna změnit, je větší zahrnutí kulturní diplomacie. Bohužel ale vidím, že to v současném politicko-ekonomickém nastavení není příliš reálné. Prostřednictvím kultury a umění je Evropská unie pro veřejnost mnohem stravitelnější a ve spolupráci se Stálým zastoupením v Bruselu nebo Českým centrem v Bruselu by se dalo spolupracovat s celou řadou zajímavých umělců. Konkrétně si myslím, že by veřejnost mohla oproti vydání tiskové zprávy nebo článku více zaujmout divadla, nebo koncerty. Tuto složku jsem měla opravdu ráda na práci během předsednictví a byla bych ráda, kdyby se nám to povedlo zakomponovat do budoucna i do Odboru komunikace o evropských záležitostech.
Co je naopak tou nejméně oblíbenou částí Vaší práce?
Papírování a veřejné zakázky. Já mám ale to štěstí, že jsme si během předsednictví prošli obrovskou školou, takže člověk ví, orientuje se. Nikdy ale nebudu právník nebo zakázkář, nemám na to trpělivost. Jsem tedy ráda, že na to v rámci Úřadu vlády máme jiné oddělení. Je to ale něco, co mě opravdu hodně nebaví.
Myslíte si, že by se zastoupení mladých lidí na vedoucích pozicích ve státní správě mělo zvýšit?
Myslím, že už se zvyšuje. A je to právě i z toho důvodu, že během předsednictví jsem měla to štěstí spolupracovat se svými spolužáky z vysoké školy. Byl to vlastně docela paradox, protože jsme v našem ročníku skupinově do státní správy nechtěli. Mám dokonce takovou vtipnou fotku se spolužačkou z prvního ročníku magistra, kdy sedíme ve studentském klubu v Celetné a držíme v ruce fotocedulku, na které je napsáno „Já nechci do státní správy“. Zatímco ona skončila na Hradě, já na Úřadu vlády. Myslím si ale, že i státní správa začíná být mnohem atraktivnější i pro mladé lidi a začíná se to obměňovat. Zároveň jsem ale toho názoru, že je dobře, že tady jsou zajeté struktury a lidé, co mají dlouholeté zkušenosti. Mladí lidé na vedoucích pozicích mohou do státní správy přinést hodně nového. Z druhého pohledu se domnívám, že nám mladým občas chybí pokora. Samozřejmě je to vždy člověk od člověka. Po celý život by člověk k práci měl přistupovat s pokorou, a to občas mladým chybí, protože si myslí, že jdou změnit svět a nedělají to vždy úplně ideálním způsobem. To se ale vždy člověk zpětně naučí. Já osobně jsem také udělala hodně chyb, které bych už teď neudělala.
Na jaře v roce 2021 jste se stala vedoucí Oddělení pro komunikaci předsednictví ČR v Radě EU. Jaký je Váš oblíbený zážitek z práce v rámci CZPRES?
Tak těch je opravdu hodně a jsou občas i velmi zajímavé. Taková hezká vzpomínka je, když jsme na začátku předsednictví byli v Litomyšli a najíždělo tam kolegium Evropské komise. Všichni z CZPRES týmu jsme byli společně ubytovaní na zámečku v Litomyšli a o půlnoci jsme vyběhli na náměstí a jako na Silvestra jsme začali odpočítávat, zpívat a tančit. Nebyli jsme tam sami a musím říct, že kolemjdoucí se museli ptát, jestli jsme v pořádku. Pro nás to byla hodně příjemná vzpomínka, protože jsme byli všichni spolu a byl to ten čas, kdy všechno začalo a nešlo už zastavit.
Druhá hezká vzpomínka je samozřejmě Pražský summit. Když stojíte na červeném koberci a koukáte se na Hrad a vidíte, jak se otevřely novinářské brány a všichni se rozběhli… Nic takového jsem nikdy nezažila. Jen jsem stála s otevřenou pusou a nevěřila. Pak samozřejmě velký zážitek je, když vidíte španělského premiéra Pedra Sáncheze metr před vámi.
Moc ráda jsem také spolupracovala s Českou televizí a s Českým rozhlasem. Na tuto spolupráci mám i jednu poměrně dost intenzivní vzpomínku. Když jsme startovali přípravu na Pražský summit, tak jsme se se zástupci ČT a ČRo často potkávali a přišel okamžik, kdy ředitelka Odboru pro předsednictví České republiky v Radě EU Alice Krutilová na tato jednáni již neměla čas a celá agenda komunikace tak padla na mě. Pamatuji si, že jsme měli první oficiální schůzku, kde seděla Česká televize, Český rozhlas a European Broadcasting Union, kteří nám zajišťovali přenos nejvyšších politických akcí. Šla jsem tam naprosto vyklepaná, protože jsem věděla, že naše prostředky nejsou neomezené a máme strop, který musíme držet. Seděli jsme tam s významnými tvářemi ČT a vysvětlovali nám například jak se přenáší signál, co je potřeba zajistit technologicky přes satelitní trasy apod. Já tam jen seděla a dokola opakovala: „Prosím, ještě jednou a pomalu, jak na malé dítě, já to chci pochopit“. Což se ještě trochu vracím i k té otázce s mladými lidmi ve vedoucích pozicích. Myslím si totiž, že člověk na vrcholu své kariéry by na mém místě odmítal uznat, že něčemu nerozumí. Hlavně to jsou tak technické věci, že pokud nepracujete v televizi, tak to nemáte šanci znát. Tehdy mi to nakonec kolegové z ČT úspěšně vysvětlili pomocí metafory a přirovnání k Netflixu.
Jaká je aktuální image České republiky v EU a změnila se nějak po našem loňském předsednictví?
Určitě se změnila a předsednictví nám pomohlo. Ostatní státy, třeba hlavně ty větší, nás nyní berou jako rovnocenného partnera. To, co se povedlo kolegům v Bruselu, bylo neuvěřitelné. Myslím si, že ten odkaz předsednictví se s námi ponese ještě dlouho. Na druhou stranu si myslím, že se teď nemůžeme pouze vézt na vlně úspěchu. V Bruselu se ta píle rozhodně drží a naši diplomaté odvádějí skvělou práci. Musíme to ale udržet i tady v České republice. Určitě by mi bylo hodně líto, kdyby ten diskurs v evropské komunikaci, který byl během předsednictví silný, vymizel. Přeci jen další předsednictví bude pravděpodobně až za nějakých třináct let. Přála bych si, aby na Unii udržela pozornost i média a to nehledě na to, jestli běží předsednictví, nebo ne. Tu image Evropské unie v České republice je důležité dát i do nějakého širšího srovnání. Když se například podíváme i na větší státy, jako je Francie nebo Německo, a na jejich průzkumy veřejného mínění a průzkumy, které byly dělány před a po předsednictví, tak vidíme, že jsme naprosto v normálu a průměru. Ta situace je jednoduše všude stejná a když se podíváme na mechanismy koordinace evropských politik, tak ten náš je oproti valné většině států v EU opravdu velmi propracovaný. My si to tu ale dostatečně neuvědomujeme a nedokážeme se za to dostatečně pochválit.
Jak trávíte volný čas, když za sebou zavřete dveře kanceláře? Máte například nějaké koníčky?
Učím se hebrejsky a hodně mě to baví. Mám štěně Rozárku, takže se teď hodně věnuji jí, protože zabírá 90 % mého volného času. Pak standardní věci, že si jdu zacvičit, cestuji a vídám se s přáteli. Taky hodně čtu. Mám tento rok výzvu, že chci každý měsíc přečíst jednu knížku a už teď jsem na šestnácté. Zkoušela jsem taky keramiku a zjistila jsem, že to není úplně ono a skrytý talent asi nebudu. Šla jsem tam s tím, že vyrobím espresso sadu, ale brzy jsem zjistila, že nevyrobím ani podtácek. Keramika jednoduše není můj osud. Tenhle rok chci ještě zkusit školu vaření, tak třeba to dopadne lépe.
Děkuji za rozhovor.
