Poslechněte si nebo si přečtěte přepsanou epizodu podcastu Tvoříme Evropu, tentokrát s kariérním diplomatem a ředitelem zahraničního odboru Pražského hradu, Jaroslavem Zajíčkem. V minulosti byl členem vyjednávacího týmu o členství ČR v EU a mnoho let strávil v Bruselu jako diplomat na Stálém zastoupení České republiky při EU. V epizodě se dozvíte, jak vypadá jeho spolupráce s prezidentem Pavlem, jaká je současná vize české zahraniční politiky, nebo jaké jsou předpoklady úspěšného diplomata.
Dnes u nás vítám kariérního diplomata a ředitele zahraničního odboru Pražského hradu Jaroslava Zajíčka. Dobrý den.
Dobrý den.
Mnoho let jste strávil v Bruselu, například na Stálém zastoupení České republiky při Evropské unii jako velvyslanec, tudíž Vás tam jistě čekal další kariérní růst a vývoj. Co Vás tedy vedlo k přijetí nabídky postu ředitele zahraničního odboru?
Musím říct, že jsem si na konci předsednictví ani nedovedl představit, že by něco jako kariérní růst, byť někde v Bruselu, mohl přijít. V tom národním dresu je to asi maximum, čeho lze dosáhnout. Být velvyslancem za Českou republiku v Bruselu během předsednictví je asi největší možná prestiž, jaká existuje.
Je pravda, že po skončení té etapy nebo na jejím konci jsem si říkal, jestli pokračovat někde dál v těch institucích. Nějaké zajímavé nabídky samozřejmě začaly přicházet, ale do toho přišla nabídka, která se neodmítá. Ta přišla od nového pana prezidenta a já, přestože jsem měl za sebou skvělý tým a spoustu úspěšně realizovaných výzev, jsem zjistil, že mě na tom hodně baví i ten národní dres. To znamená zastupovat Českou republiku. Nakonec tahle nabídka, vrátit se zpátky, zvítězila se všemi pozitivy i negativy. Já toho rozhodně nelituji, protože jestli je v tuhle chvíli nějaká výzva, tak to je to, aby se renomé České republiky vrátilo někam, kde si myslím, že by mělo být. K tomu náš prezident rozhodně přispívá a já jsem chtěl být u toho.
Chybí Vám v Praze něco z Bruselu?
To je dobrý dotaz. Moře, které je relativně blízko, to nám tady asi trochu chybí. Člověk, když si zvykne na to, že v podstatě potom ke konci předsednictví moc nespal, tak najednou mu začne připadat, že tady v Praze spí těch 5-6 hodin, a to je docela dost. Rodina, moje děti se vrátily do země, kde nikdy nežily, což je taková zajímavost, takže musím hodně řešit skloubení rodinného a pracovního života. Ale pro mě, přestože jsem se snažil udržovat průběžně kontakt, a to je taky nutnost, s domovinou, tak je to trošku něco jiného. Jiné stereotypy, jiné návyky, jiný denní rytmus, jinou hodinu se jí a jedná se trochu jinak. Je to multilaterální diplomacie v Bruselu versus převážně ta bilaterální, co se týče jednání, tady doma.
Jaroslav Zajíček
Jaroslav Zajíček je kariérní diplomat. Byl členem vyjednávacího týmu o členství ČR v EU. Působil jako zástupce velvyslance ČR v USA a mnoho let pracoval v Bruselu, například jako stálý představitel ČR ve Výboru stálých zástupců členských států (COREPER I) a zástupce stálého představitele ČR při EU. V současnosti vede Zahraniční odbor Pražského Hradu.
V červnovém rozhovoru pro E15 jste řekl, že při přebírání zahraničního odboru jste jej shledal ve velmi poddimenzovaném stavu. Odpovídá již v současnosti odbor jak kvantitou, tak kvalitou Vašim představám?
Určitě. Jestli se mi něco podařilo, a jsem za to moc rád, tak to, že se mi odbor podařilo vybudovat zpátky do podoby, která tady byla před x lety. Řekl bych možná zpátky až do dob prezidenta Václava Havla. Z těch několika málo analytiků, kteří tam byli, když jsem přišel, je tam dnes tým o osmi analytických a jsou tam dvě oddělení, jedno multilaterální a jedno bilaterální. Obě mají čtyři pracovníky a k tomu malý sekretariát. Takže si myslím, že s touto sestavou se už budou dát dělat velké věci.
Jaká je Vaše vize pro českou zahraniční politiku a diplomacii, zejména vůči evropským zemím? A jaké ideální postavení by Česká republika v Evropě měla mít? Jak by měla být vnímána?
To, jaká je moje představa, je jedna věc. Já jsem tam proto, abych realizoval představu pana prezidenta a ten má představu o naší zahraniční politice poměrně jasnou. Chce, aby znovu byla jednotná, čitelná, sebevědomá a zároveň srozumitelná. Snažíme se na našem odboru v podstatě tato motta zrealizovat v praktických návštěvách, přijetích, cestách, akcích toho, koho pan prezident přijímá, jakým způsobem to dělá, a co a jak a kde říká. To jsou naše doporučení, se kterými pan prezident pracuje.
Zatím nám to, myslím, docela dobře klape, protože jsme velmi obdobně naladěni, celý ten tým i pan prezident. Naší výhodou v tuhle chvíli je, že i s ostatními hlavními hráči na domácí scéně si v zásadě rozumíme. Je to tedy o něco jednodušší. Tudíž podmínka toho, že zahraniční politika by měla být jednotná, a to si myslím, že je splněné, a že by měla být sebevědomá, to už myslím, že podle těch prvních vystoupení prezidenta na různých platformách, je poměrně zřejmé taky.
Prezident se cítí poměrně silný v kramflecích v zahraniční politice, a to i vzhledem ke své minulosti. Takže pro mě, jakožto ředitele zahraničního odboru, je to relativně jednodušší, protože není potřeba moc věcí panu prezidentovi vysvětlovat.
Jaká jsou nejdůležitější témata pro zahraniční politiku Česka v současnosti?
Tak bezpochyby to je ruská agrese na Ukrajině. Ta se promítá do všech oblastí, ale i každodenního života nás všech. Těmi základními motivy v jakékoliv zahraniční politice je bezpečnost a prosperita. Evropská unie je bezpochyby jedním z klíčových hráčů z pohledu našeho národního bohatství a to nám umožňuje zrealizovat to, co sami nejlépe umíme.
Členství v NATO je zase tou bezpečnostní kotvou. V každém případě ruská agrese ohrozila v zásadě všechny aspekty těch politik, to znamená, že každá země v podstatě přepisuje svoje bezpečnostní strategie. Nejinak tomu bylo i v našem případě, protože ta hrozba v momentě, kdy se na evropském kontinentu vede konvenční válka, je prostě najednou něco, co přebíjí všechno ostatní a samozřejmě to s sebou nese velmi konkrétní dopady. Já nevím o žádném pozitivním, snad kromě toho, že obranný průmysl má poměrně dobrá čísla. V tuhle chvíli bych řekl, že ostatní aspekty, ať jsou to lidská práva, ceny, inflace a energie, aspekty té bezpečnosti od kybernetické přes potravinovou, tak v zásadě na všechno se musíme nyní dívat novou optikou. Na všechno má tahle krize dopad.
Jak se Vy osobně konkrétně podílíte na realizaci diplomacie a zahraniční politiky? Jak vypadají Vaše konkrétní kroky, nebo co zažíváte během svého pracovního dne?
Jsme s panem prezidentem v zásadě v každodenním kontaktu, buď fyzickém nebo virtuálním. Máme pravidelná setkání, kde si říkáme, co je před námi, zda jsme na to připraveni, jaké jsou poslední novinky, ale to je taková ta operativa. Co je nejzajímavější, je prioritizace cest, agend, vystoupení a jeho přítomnosti, protože si dovedete představit, že je velký převis poptávky po prezidentovi nad možnou nabídkou. Den má čtyřiadvacet hodin a myslím, že to tempo, které bylo rozjeto hlavně na začátku, tak během těch sto dní jsme se všichni shodli, že je to neudržitelné. Nechceme pana prezidenta úplně utavit. To znamená, že prioritizace je v tuhle chvíli důležitá.
Některé akce jsou v zásadě nabíledni, takže když byl pan prezident v New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN, tak tam prostě reprezentuje a vede zemi, nebo když je summit NATO, tak tam prostě jede pan prezident. S tím se tak nějak počítá, stejně tak jako když pan premiér jezdí na zasedání Evropské rady.
Pak je spousta možností toho, jakým způsobem tu vizi zhmotnit, dojednat pozvánky pro cizí lídry, nebo lídry ze třetích zemí. Respektive kam se pan prezident vydá do zahraničí, a to už je docela zajímavější žánr, protože tam je to o tom, že musíte vyvažovat mezi různými světadíly, různými konferencemi, které jsou zaměřené na různé oblasti. Těch možností by bylo tisíc, ale jak říkám, aby to tempo bylo smysluplné, aby to celé dávalo smysl, tak o tom si povídáme poměrně intenzivně a to je to klíčové, a tyhle věci se připravují dlouho. Není to o tom, že si řeknu, že pojedu tam. Musíme vědět, proč tam jedu, proč je to důležitější než jet někam jinam, jestli je tam byznysová komponenta, jak to souvisí s přesvědčováním, jestli je to obdobně smýšlející země, nebo naopak země, která je geopoliticky v nějakém meziprostoru a je potřeba se o něj ucházet. Takže tohle jsou všechno docela složitá jednání a hlavně složité přemýšlení, než z toho něco vypadne. A to je na tom, řekl bych, to nejzajímavější.
Když se prezident vydá do zahraničí a vyberete nějakou určitou cílovou zemi, co všechno zahraniční odbor kolem toho dělá? Připravuje podklady, mandáty, proslovy?
Tak, jak jste to vyjmenovala, tak to je přesně ono. My samozřejmě velmi úzce spolupracujeme i s Ministerstvem zahraničí ČR. Ostatně většina mého týmu je původem z ministerstva zahraničí, takže ty vazby na Černínský palác jsou klíčové, aby to fungovalo. Zase jsme u toho, aby ta zahraniční politika byla jednotná, tak je dobré průběžně vědět, jakým způsobem koná ministerstvo zahraničí, Takže od toho jsme tam mimo jiné také, a zároveň abychom nedělali věci, které jsou úplně v protikladu. Ale jak říkám, to v tuhle chvíli nehrozí. Naopak, když někam jede pan ministr, tak má smysl s tou relací třeba počítat a v tom nadcházejícím půlroce nebo roce ta třešnička na tom dortu, jak se říká, by měla být ta prezidentská návštěva. To je jenom jeden velmi konkrétní příklad.
Jinak je to skutečně o tom, že prezidenta vybavujeme podklady, navrhujeme teze, jeho vystoupení, dáváme dohromady společně s tím úřadem, kam se zrovna jede, program a co všechno je potřeba vidět. A opačně, když přijíždějí státníci sem, tak podle toho typu té návštěvy opět, jaké jsou ty hlavní body k projednání, je tam spousta protokolárních částí. Já jsem ředitelem zahraničního odboru, ale zároveň tam máte odbor protokolu, odbor bezpečnostní, odbor domácí a my si všichni mezi sebou povídáme a musíme spolupracovat tak, aby to fungovalo jako dobře namazaný stroj. Tudíž je to příprava od A až do Z té cesty, a za to jsme zodpovědní.
Co Vám na Vaší práci připadá momentálně nejnáročnější a v čem Vás naopak nejvíce obohacuje?
Nejnáročnější jsou samozřejmě ty hodiny. Člověk by mohl v práci strávit celý den, pokud je perfekcionista, což já asi jsem. Ale to nejzajímavější jsou na tom lidé okolo. Jednak ti lidé, kteří dělají se mnou na zahraničním odboru. Vždycky je poměrně důležité, s jakým týmem lidí děláte, aby se člověk těšil do práce, a tady se na ty lidi můžu stoprocentně spolehnout a velmi dobře nám to funguje, takže to je ta radost z toho. Pak samozřejmě seberealizace, což jak víte, je ten nejvyšší stupeň Maslowovy pyramidy. To je, když se nějaká akce podaří, když je ta cesta vnímána jako úspěch, tak je to úspěch samozřejmě primárně pana prezidenta, ale potažmo naší země a my se v tom vždycky snažíme také najít.
Abych shrnula Vaši diplomatickou kariérou, tak jste působil jako zástupce velvyslance České republiky v USA. Dále jako stálý představitel České republiky v Coreperu I, zástupce stálého představitele České republiky při Evropské unii a současně jste šéfem zahraničního odboru na Pražském hradě. Média Vás označují jako výborného a vynikajícího diplomata, za hvězdu českého předsednictví v Radě EU. Mě by zajímalo, jak může člověk prorazit v diplomacii a čemu třeba vděčíte za svůj úspěch? Co si myslíte, že Vám pomohlo?
Poměrně od mladého věku jsem věděl, že chci dělat diplomacii. To je základ, protože když chcete v něčem být dobrý nebo dobrá, tak tomu musíte dát všechno. To je takový základ, vědět, co chci dělat. To platí o všem. Pak jsou k tomu potřebné nějaké předpoklady, to znamená jazyková vybavenost, takže já jsem věděl už od relativně útlého věku, že mě jazyky bavily a šly mi, tak to je takový předpoklad pro domluvu. Pak jsou věci, které se nenaučíte, které někde musíte v sobě mít. Teď nechci, aby to vyznělo jako o mně, ale to je to, co já říkám ostatním a co ta profese obnáší. To je umění naslouchat, vcítit se do pozice toho druhého, empatie a umění vyjednávat a vědět, v jaký moment je potřeba přitlačit, v jaký moment je potřeba spíše ubrat. Tohle se Vám potom zúročí.
Ještě se také hodí fyzická výdrž, což se třeba v Bruselu ukázalo být hodně důležitým, protože když nejste ve formě fyzicky, tak toho také tolik neuděláte. Mentální výdrž je samozřejmým předpokladem. To se tak nějak už počítá s tím, že pokud chcete žít v zahraničí, kdy najednou nemáte svou rodinu, rodiče, své kamarády u sebe, tak to je nějaký nápor. Poté se zase po x letech z tohohle vykořenit a zase se přesadit někam jinam. To je věc, která také není úplně pro každého a hodně se podceňuje. To znamená, pokud já bych musel říct, co je potřeba udělat, tak tvrdě pracovat, poslouchat, učit se cizí jazyky a snažit se mít rozhled v oblasti zahraniční politiky a hodně číst a zajímat se o mezinárodní vztahy.
Je něco, na co rád vzpomínáte za svou dosavadní kariéru? Nějaké zajímavé okamžiky a momenty?
Tak první, co si vybavím, když se takhle zeptáte, je asi Kodaň v roce 2002 v prosinci, kdy jsme uzavřeli jednání o přistoupení České republiky k EU. Tam se přikleplo to, že vstoupíme do Evropské unie, což bylo výsledkem mnohaleté práce spousty lidí a je to milník i pro tuhle zemi. Z USA si třeba vybavuji, že pocit seberealizace jsem měl, když se odhalovala busta Václava Havla v Kapitolu v americkém Kongresu, na čemž jsem měl tu čest se docela intenzivně podílet. Stejně tak jako při debatě o možnosti, jak nejlépe si připomenout památku Václava Havla a zrod těch laviček Václava Havla, který vzniknul tam u nás s kolegy ve Washingtonu. Dále když se mi podařilo dostat Madeleine Albright a Johna McCaina na jedno pódium, aby spolu debatovali, tak to byl taky takový hezký okamžik. No a pak celé české předsednictví 2022, protože to mám jako jedno velké pásmo, na které, myslím, budu ještě poměrně dost dlouho vzpomínat.
Když jste zmínil předsednictví, tak máte kredity za to, že se vyjednaly například energetické dohody. V čem spočívá klíč správně vyjednávat? Jak postupujete?
V určitý moment si musíte říct: „dost, už nemá smysl ustupovat, tady to zapíchneme“. V nějaký jiný moment se ukázalo, že i když jsme zprvu tuhle taktiku měli, tak ty ostatní jsme tím dostali do situace, kdy byli ochotni k ústupkům a vyjednávali jsme třeba ještě o chlup dál tak, aby se podařilo pod ten návrh dostat co největší počet členských zemí. Výdrž tam byla nutná, protože se toho moc nenaspalo. Psychická odolnost, kdy Váš mozek jede permanentně, a to i ve spánku.
Když se potřebujete domluvit s těmi lidmi, tak je potřebujete hlavně znát a to znamená, že musíte investovat do těch vztahů různými způsoby, což já jsem vždycky dělal. Když pak voláte vyslanci z Belgie ve dvě ráno, tak musíte vědět, že Vám to zvedne, protože máte i nějakou osobní vazbu. A když je problém, víte, komu okamžitě zavolat.
Základ toho je i týmová práce, protože já jsem měl tu čest a možnost být u toho, když během těch výběrových řízení za ty tři roky dozadu se tam postupně vybralo to nejlepší ze státní správy. Ten tým, který se podařilo na předsednictví vybudovat, to byl základ úspěchu. Ta možnost se spolehnout stoprocentně na toho druhého. Já jsem tam prodával práci těch ostatních a v nějaký moment jsem prostě musel říct, tady ubrat, tady povolit. Zároveň s tím vším jsme permanentně spolupracovali s ministryněmi a ministry naší vlády, protože u řady jednání byli oni, protože to oni jsou těmi nosiči politických myšlenek a je to na nich.
Takže vědět, co chci, jak toho dosáhnout, to se všechno podařilo splnit. Ty předpoklady, které jsem zmiňoval, tak to tam ten tým lidí v Bruselu, za který já jsem byl zodpovědný, splňoval.
Dnešním hostem byl ředitel zahraničního odboru Pražského hradu, Jaroslav Zajíček. Děkujeme za Váš čas a za rozhovor.
Já děkuji. Na shledanou.
