Česká republika slaví již třetí půlkulatiny svého členství v největší politicko-vojenské alianci na světě. Do NATO, neboli Severoatlantické aliance, vstoupilo Česko před pětadvaceti lety, 12. března 1999. Stalo se tak společně s Maďarskem a Polskem prvními vstupujícími státy po skončení studené války.
CO ZNAMENÁ ČLENSTVÍ V NATO PRO ČESKO?
Vstup do NATO byl jedním z nejdůležitějších milníků v dějinách naší země. Představoval naplnění jedné z hlavních priorit české zahraniční a bezpečnostní politiky 90. let 20. století. O vstup do NATO usilovalo Česko a další středoevropské země řadu let.
Členství v NATO znamená pro Českou republiku společnou obranu, záruku svobody a bezpečnosti, nezávislosti a ekonomické stability. Společně tvoříme a formujeme mezinárodní prostředí v souladu s našimi politickými a bezpečnostními zájmy. Díky NATO se Česko účastní tvorby politických rozhodnutí důležitých pro evropskou i globální bezpečnost. Členství v NATO dává naší zemi také větší váhu v mezinárodních vztazích a jsme díky němu respektovaným partnerem jak v bilaterálních vztazích, tak na půdě dalších mezinárodních organizací
Zároveň vstup do NATO znamenal jakýsi ideový symbol vymanění z vlivu Sovětského svazu a sblížení se současnými partnery. Absence členství v této alianci může znamenat nejistotu a nelehkou pozici, ve které se země nachází v bezpečnostním vakuu, které může být terčem agresora. Proto Česká republika kontinuálně podporuje politiku otevřených dveří a poskytuje potenciálním kandidátům politickou podporu a praktické rady.
JAKÉ PŘÍNOSY MÁ ČLENSTVÍ V NATO PRO NAŠE OZBROJENÉ SÍLY?
Čtvrtstoletí v NATO přineslo českým ozbrojeným silám řadu příležitostí a posílilo naše vojenské schopnosti. Díky členství v NATO máme přístup k nejlepšímu know-how, zkušenostem, operačním postupům a společnému výcviku s nejvyspělejšími armádami světa.
Máme tak přístup ke schopnostem, které bychom si sami nikdy nemohli dovolit. Příkladem jsou například letouny včasné výstrahy AWACS, kapacity letecké přepravy či schopnost tankování za letu, jejichž pořízení dalece přesahuje možnosti státu naší velikosti.
České ozbrojené síly jsou součástí většího celku a podílí se na zajišťování bezpečnosti celé Evropy a celého severoatlantického prostoru, od nichž je bezpečnost České republiky neoddělitelná.
JAK FUNGUJE KOLEKTIVNÍ OBRANA?
Severoatlantická aliance je vojenským pakt, který má 32 členských států z Evropy, Severní Ameriky a Asie. Smysl a cíle NATO jsou zakotveny v Severoatlantické smlouvě, která byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu D. C. a která má 14 článků.
Členové NATO se snaží předcházet konfliktům a zachovat mír pro téměř miliardu lidí. NATO je zárukou bezpečnosti, svobody a prosperity.
Často zmiňovaný Článek 5 Severoatlantické smlouvy stanovuje, že ozbrojený útok proti jednomu nebo více členům NATO bude považován za útok proti všem a že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každý člen uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu.
Záruka společné obrany znamená, že nemusíme svou obranyschopnost budovat samostatně, ale na obranu se systematicky připravujeme společně s našimi aliančními spojenci. V případě napadení bychom se bránili společně.
Zapojení do NATO proto zvyšuje naši bezpečnost. Od vzniku Aliance se žádný stát neodvážil člena NATO napadnout.
Připravovat se na společnou obranu a bránit se společně se spojenci je navíc levnější. Budovat armádu samostatně znamená vyšší náklady a nižší bezpečnost.
Záruka kolektivní obrany je oboustranný závazek. Pokud by byl napaden některý z našich spojenců, Česko přispěje k jeho obraně a zapojí se do společné alianční operace.
HISTORIE NATO A NAŠEHO ČLENSTVÍ
Severoatlantická aliance vznikla na základě Severoatlantické smlouvy, která byla podepsána ve slavné Constitution Hall ve Washingtonu D.C. 4. dubna 1949 dvanácti zakládajícími státy, jejichž zástupci se stmelili především proti hrozbě ze strany Sovětského svazu. S tímto vědomím se několik západoevropských demokracií spojilo s USA s cílem odradit sovětskou agresi a současně zabránit oživení evropského militarismu a položit základy politické integrace. Tak vznikla nejsilnější aliance v historii, jejíž členové se snaží předcházet konfliktům a zachovat mír pro téměř miliardu lidí.
Během druhé poloviny 20. století bylo však Česko součástí Varšavské smlouvy, která ztělesňovala protipól Severoatlantické aliance. O našem připojení na tento pomyslný druhý břeh se diskutovalo již od roku 1990, kdy poradci prezidenta Václava Havla – Alexandr Vondra, Michael Žantovský a Karel Schwarzenberg – uvažovali o zapojení Československa do této organizace.
Na začátku roku 1994 se v Bruselu konala zásadní akce, kde byl představen program Partnerství pro mír, který předpokládal vojenskou spolupráci a možnost bezpečnostních konzultací se zeměmi, které o partnerství projeví zájem. Tento program byl podepsán také tehdejším předsedou vlády ČR Václavem Klausem.
Finálně se však začalo jednat až v lednu 1997, kdy Madeleine Albright, diplomatka s československými kořeny narozená v Praze, nastoupila do funkce ministryně zahraničí USA a svou myšlenkou o sjednocené Evropě značně podpořila přijetí některých evropských postsovětských států, včetně České republiky.
V prosinci 1997 byly v Bruselu tehdejším ministrem zahraničních věcí Jaroslavem Šedivým podepsány přístupové dokumenty, o dva měsíce později oznámil premiér Josef Tošovský úmysl vlády žádat o přijetí do NATO, s čímž po souhlasu obou komor Parlamentu ČR do konce roku 1998 souhlasilo všech 16 členských zemí Aliance.
Dne 26. února 1999 byly prezidentem Václavem Havlem v Trůnním sále Pražského hradu podepsány dopisy bývalého generálního tajemníka NATO Javiera Solany vyzývající ke vstupu do této organizace, jejichž součástí byly také Protokoly o přistoupení ČR do NATO. Zanedlouho potom, 12. března 1999, se Česká republika definitivně stala členem Severoatlantické aliance.
Od svého vstupu až dodnes Česká republika byla a je aktivním členem NATO a v rámci Aliance se zúčastnila několika misí.
Od roku 1996 do roku 2004 probíhala stabilizační mise v Bosně a Hercegovině, do níž se nově přistoupivší Česká republika zapojila.
Další významný milník se datuje v listopadu 2002, kdy Praha hostila summit NATO, tedy vrcholnou schůzi představitelů NATO a jejích členských zemí.
V letech 2003 až 2014 se Česká republika zapojila do operace Trvalá svoboda, jejímž cílem bylo potlačit moc Tálibánu v Afghánistánu.
Od roku 2004 do roku 2011 čeští vojáci nechyběli na výcvikové misi v Iráku. V letech 2005 a 2006 pomáhali vypořádat se s následky zemětřesení v Pákistánu. Od roku 2005 se rovněž účastnili stabilizační mise realizované pod vedením NATO v Kosovu.
Na sklonku první dekády nového tisíciletí Česká republika plnila svoje závazky vůči partnerským zemím z řad NATO rovněž v Pobaltí. V letech 2009, 2012 a 2013 se české vzdušné síly podílely na ochraně na ochraně vzdušného prostoru pobaltských zemí.
Země NATO, České republiky nevyjímaje, dále společně uskutečnily misi v Libyi, jejíž podstatou bylo zřízení a následná ochrana bezletové zóny nad Libyí od října 2010 do března 2011.
Roku 2015 se datuje počátek nebojové mise v Afghánistánu, jež navázala na předchozí bojovou misi, probíhající v období 2003-2014 (viz výše). Rovněž v této operaci nechyběla Česká republika.
V roce 2016 se Česká republika podílela na ochraně území a teritoriálních vod Islandu (jak známo, Island nedisponuje vlastní armádou a v zajišťování své bezpečnosti se tedy plně spoléhá na NATO).
Čeští piloti dále například provádějí ochranu vzdušného prostoru nad územím a teritoriálními vodami Baltských republik, tedy Estonska, Lotyšska a Litvy.
Kromě aktivní účasti v mnoha misích NATO a pořádání summitu Severoatlantické aliance zaznamenala Česká republika významný úspěch rovněž v personální rovině. V letech 2015-2018 vykonával funkci předsedy vojenského výboru NATO současný prezident ČR Petr Pavel.
Autorka: Adéla Káňová
