Voliči na začátku června nerozhodnou jen o budoucím složení Evropského parlamentu, ale přeneseně i o nejdůležitější funkci v EU, tedy o tom, kdo stane v čele Evropské komise. O druhý mandát ve funkci se uchází současná šéfka unijní exekutivy Ursula von der Leyenová, která je kandidátkou Evropské lidové strany, za socialisty a demokraty je pak takzvaným spitzenkandidátem pro mnohé téměř neznámý současný eurokomisař pro práci a sociální věci Nicolas Schmit z Lucemburska. Konečné slovo v rozhodování mají nicméně jednotlivé členské státy EU, které mohou odmítnout všechny vedoucí kandidáty, jak se stalo po předchozích volbách v roce 2019. Tehdy namísto spitzenkandidátů Manfreda Webera a Franse Timmermanse unijní prezidenti a premiéři vybrali do čela Evropské komise právě von der Leyenovou.
V evropských volbách se utkávají národní politické strany, jakmile jsou ale europoslanci, jichž bude letos 720, zvoleni, většina z nich se rozhodne stát součástí nadnárodních politických skupin. Většina národních stran je pak přidružena k celoevropské politické straně. V současném Evropském parlamentu existuje sedm politických skupin – lidovecká frakce (EPP), frakce socialistů a demokratů (S&D) , liberální frakce Renew, frakce Zelených/Evropské svobodné aliance, frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), Skupina pro identitu a demokracii (ID) a Levice v Evropském parlamentu (GUE/NGL).
Systém spitzenkandidátů
V souvislosti s volbami do EP vznikl před deseti lety i systém takzvaných spitzenkandidátů, tedy vedoucích kandidátů, kteří se ucházejí i o křeslo předsedy Evropské komise. Evropský parlament se totiž domníval, že o této nejvyšší funkci v EU by neměly rozhodovat jen zákulisní dohody mezi členským státy, ale svou roli v tom podle něj měli hrát přímo voliči. Před volbami v roce 2014 proto EP vyzval jednotlivé evropské politické strany, aby nominovaly i kandidáty na předsedu či předsedkyni Evropské komise. Cílem bylo umožnit voličům, aby svými hlasy v evropských volbách mohli přímo ovlivnit, kdo tuto funkci bude zastávat.
Před deseti lety systém vedoucích kandidátů vyústil ve zvolení Jeana-Clauda Junckera za šéfa Evropské komise. Juncker byl kandidátem nejsilnější lidovecké frakce, která tehdy volby vyhrála. Spitzenkandidátem skupiny socialistů a demokratů byl Martin Schulz, za liberální frakci pak Guy Verhofstadt. Zvolení Junckera nebylo problémové, protože – jak poznamenala bruselská média – kdo by odmítl politika, který byl dokonce 18 let lucemburským premiérem.
O pět let později, v roce 2019, ale již byla situace jiná. Podle expertů se ukázala úskalí toho, že systém spitzenkandidátů není zakotven v žádných základních smlouvách EU. Navíc se jasně projevilo, že členské státy nechtějí nechat Evropskému parlamentu hlavní slovo v tom, kdo stane v čele Evropské komise.
Mezi frakcemi tehdy zvítězila lidovecká EPP, následovaná socialistickou frakcí, třetí byla frakce liberální a čtvrtí Zelení – Evropská svobodná aliance. Za Evropskou lidovou stranu byl spitzenkandidátem Manfred Weber, za socialisty Frans Timmermans, za liberály Margrethe Vestagerová, za konzervativce Jan Zahradil, za Zelené Ska Kellerová a Bas Eickhout a za Stranu evropské levice Violeta Tomičová a Nico Cué. Tehdejší předseda Evropské komise Juncker přitom neusiloval o pokračování svého pětiletého mandátu.
I většina předvolebních debat se v roce 2019 odehrála mezi Weberem a Timmermansem, když ale došlo na povolební rozhodování členských států, kdo by měl stanout v čele unijní exekutivy, šéfové států a vlád se neshodli ani na jednom z nich. Proti Weberovi se postavil zejména francouzský prezident Emmanuel Macron. Kritizováno bylo zejména, že nemá dostatek zkušenosti ve vnitrostátní politice a rovněž to, že nemluví francouzsky. Oba hlavní kandidáti se ale nezamlouvali například ani maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi.
Z třídenního jednání lídrů EU tak vzešla jako kompromisní kandidát tehdejší německá ministryně obrany von der Leyenová, o které se do té doby nemluvilo. Popření systému spitzenkandidátů i fakt, že státy EUEvropský parlament obešly, tehdy vyvolalo velké množství kritiky. Kritici zejména zmiňovali, že se voliči mohou cítit podvedeni, když v čele komise nebude někdo, kdo vedl kandidátku ve volbách do Evropského parlamentu.
Systém spitzenkandidátů ale pokračuje a i letos jednotlivé politické strany zveřejnily jména kandidátů na post šéfa či šéfky Evropské komise. EPP si zvolila von der Leyenovou. Spitzenkandidátem socialistů je Schmit, liberálové mají dokonce tři – německou poslankyni Marie-Agnes Strackovou-Zimmermannovou, italského europoslance Sandra Goziho a francouzskou europoslankyni Valérii Hayerovou. Vedoucími kandidáty Zelených jsou pak německá europoslankyně Terry Reintkeová a její nizozemský kolega Bas Eickhout. Debata vedoucích kandidátů se uskuteční 23. května odpoledne v zasedacím sále EP v Bruselu.
Nové volební období europarlamentu pak oficiálně začne v úterý 16. července. Nově zvolení poslanci zasednou v tento den v sídle Evropského parlamentu ve Štrasburku, aby tam do pátku 19. července zvolili svého předsedu či předsedkyni, 14 místopředsedů a pět kvestorů. Dále budou poslanci hlasovat o počtu členů stálých výborů a podvýborů EP a pravděpodobně zároveň oznámí i jmenovité složení jednotlivých výborů.
Předsedkyně či předseda Evropské komise se budou volit až po ustavení Evropského parlamentu, tedy zřejmě na prvním zasedání po letní přestávce, které bude 16. až 19. září. Detailní program ale bude ještě upřesněn.
