Ročně je v Evropské unii na osobu vyprodukováno přibližně 5 tun odpadu, přičemž jen asi 40 % se následně zrecykluje. Oblečení a elektronika představují jedny z hlavních položek, a to především kvůli rychlým módním trendům nebo neschopnosti spotřebitelů najít levné součástky pro opravu poškozených věcí. Na základě těchto statistik EU dlouhodobě usiluje o vytvoření oběhového hospodářství s cílem vybudovat udržitelnou ekonomiku a posílit ochranu životního prostředí. Jedním ze zásadních kroků k dosažení tohoto cíle je nařízení o ekodesignu. Jeho obsah i dopady na evropský trh a životní prostředí přibližuje Filip Mocák z Odboru koordinace evropských politik Úřadu vlády.
Ekodesign je přesně to, co název naznačuje – spojení „eko“ a „design,“ tedy navrhování věcí, které bere v úvahu jejich dopad na životní prostředí po celou dobu jejich „života“ – od výroby přes používání až po likvidaci. Cílem je snížit spotřebu energie a materiálů, prodloužit životnost výrobků a poskytnout spotřebitelům informace o možnostech, jak výrobek opravit nebo recyklovat, což omezuje odpad. Ekodesign se ale nevztahuje například na potraviny, krmiva, humánní a veterinární léčivé přípravky, živé rostliny, živočichové a mikroorganismy, produkty lidského původu, rostlinné a živočišné produkty a vozidla.
Filip Mocák působí v Odboru koordinace evropských politik Úřadu vlády od podzimu 2021. Téměř tři roky pokrýval agendu zemědělství společně s agendou vnitřního trhu, průmyslové politiky, standardizace a hospodářské soutěže. V letošním roce ale vyměnil agendu zemědělství za agendu výzkumu a inovací. Je absolventem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
.
Nová iniciativa, nebo dlouhodobá vize?
„Z laického pohledu to často působí, jako by Evropská unie regulaci „nadiktovala“ bez diskuse nebo praktického ověření. Ve skutečnosti je to ale jinak,“ komentuje Filip Mocák a vysvětluje, že základ tohoto nařízení existuje již od roku 2009, kdy byla zavedena první směrnice pro elektrospotřebiče, zaměřená na zlepšení jejich energetické účinnosti. Tato směrnice byla v roce 2017 doplněna, což přineslo i dobře známé energetické štítky s označením A až F a barevným odstupňováním od zelené po červenou.
Nyní jde o to, že nové nařízení o ekodesignu přebírá principy těchto směrnic a rozšiřuje je na širší okruh výrobků, i když s určitými výjimkami. Nově také nejde o směrnici, ale nařízení, což v praxi znamená, že pravidla platí automaticky v plném rozsahu napříč členskými státy.
Pro příklad efektivity ekodesignu v praxi uvádí Filip Mocák konkrétní údaje Evropské komise: „Směrnice z roku 2009 pomohla ušetřit přibližně 120 miliard eur na nákladech za energii jenom za rok 2021 a snížila každoroční spotřebu energie o 10 % u vybraných spotřebičů, jako jsou televize, lednice, pračky či mobilní telefony“. Na základě těchto výsledků tedy lze předpokládat, že rozšíření této regulace přinese další pozitivní dopady.
Jaký dopad bude mít nařízení na výrobce a prodejce?
Nová pravidla se nesnaží přímo omezit výrobu, ale spíš motivují výrobce k tomu, aby vyráběli kvalitněji – s lepšími materiály nebo lepším designem. Tím, že nařízení počítá i s možnými sankcemi, jsou výrobci nuceni být důslednější a zodpovědnější. Navíc teď budou muset přesně evidovat informace o výkonu produktu, materiálech a jejich původu, opravárenské činnosti nebo možné recyklační schopnosti či environmentálních dopadech. Tyto informace se pak ukládají do tzv. digitálního pasu produktu, ke kterému se ještě dostaneme. „Pro výrobce a prodejce to sice může znamenat větší zátěž, ale zvyšuje se tím transparentnost trhu a spotřebitelé mají přístup k více informacím, což jim pomůže při výběru a informovaném rozhodování,“ vysvětluje Filip Mocák.
Sankce pro případ porušení nařízení sice existují, ale rozsah jejich uplatňování budou určovat jednotlivé členské státy samy. Nařízení jim nicméně říká, na co by se při rozhodování měly zaměřit – například jak závažné bylo porušení, jak dlouho trvalo, jak moc poškodilo životní prostředí, jaká je finanční situace firmy, která produkt uvedla na trh, nebo jestli bylo porušení úmyslné. Členské státy tak musí vzít všechny tyto aspekty v potaz a rozhodnout, jak konkrétně budou postupovat v daném případě. „Sankce zahrnují pokuty a dočasné vyloučení firmy z veřejných zakázek. To poslední může mít pro některé firmy existenciální ekonomické dopady,“ upřesňuje Filip Mocák.
Konec likvidace neprodaného zboží
V rámci nařízení bude také od poloviny roku 2026 zaveden zákaz ničení neprodaného zboží, jako je například oblečení či obuv. Z celkového textilního odpadu tvoří oblečení až 82 %. Ročně podlehne v Evropské unii 4-9 % vyrobeného textilu likvidaci, a to i přesto, že se většinou jedná o zboží nové a bez závad. Filip Mocák doplňuje: „Často jde o dražší zboží, například oblečení a kabelky od luxusních značek. Namísto toho, aby se prodaly za sníženou cenu, raději se zlikvidují, aby si produkt udržel svojí tržní hodnotu.“ Dalším faktem je, že zhruba 20 % oblečení a 30 % bot zakoupených online zákazníci vrací zpět do obchodů, přičemž třetina těchto vrácených produktů totiž bezdůvodně končí na skládkách, kde se zničí. O objemech textilních výrobků, které se neprodaly, je navíc velmi málo informací. Proto budou nově společnosti muset reportovat neprodané zboží ve svých výročních zprávách. Pro menší a střední podniky, které se věnují výrobě, ale platí výjimky z této informační povinnosti, stejně jako ze zákazu ničení neprodaného zboží.
Výjimky ze zákazu zahrnují poškozené výrobky, odmítnuté výrobky nabídnuté k darování, výrobky porušující práva duševního vlastnictví, výrobky přesahující dobu použitelnosti a případy související se zdravotními, hygienickými nebo bezpečnostními důvody.
„Když vyrobíte 10 000 triček, máte sice nižší náklady na kus, ale až 9 % z nich může zůstat neprodaných a skončit na skládce nebo být zničeno. Cílem je, aby výrobci přemýšleli o tom, kolik vyrábějí, a případnou nadprodukci řešili ekologickým způsobem.“
Filip Mocák, Úřad vlády
V současnosti se tento zákaz vztahuje především na oblečení a obuv, ale do budoucna se plánuje rozšířit na další kategorie, jako jsou chemikálie, nábytek, pneumatiky, nebo výrobky s obsahem železa nebo hliníku.
Vliv výroby a likvidace textilu na životní prostředí
Filip Mocák zmiňuje dopadovou studii zaměřenou na textilní odvětví, kterou zveřejnila Evropská agentura pro životní prostředí pod záštitou Evropské komise. Podle této studie zpracování a likvidace vráceného nebo neprodaného textilu ročně vytvoří emise o objemu 5,6 milionu tun CO₂.
Je ale důležité zmínit, že z celkových emisí CO₂ z textilního odvětví tvoří distribuce a maloobchod pouze 3 %, zatímco 97 % pochází z výroby samotné. „Proto se snaží EU zaměřit na „ozelenění“ výroby a vylepšení materiálů. Cílem je také motivovat lidi, aby si místo nákupu nových produktů raději opravili stávající výrobek,“ doplňuje kontext Filip Mocák.
Dojde k navýšení cen oblečení a dalších výrobků?
V tuto chvíli nelze s jistotu říct, zda dojde k nárůstu cen výrobků. Dle Filipa Mocáka ale nařízení může vést k racionalizaci výroby i spotřeby: „Pokud by pak ke zdražení došlo, je otázka, zda jsme ochotni zaplatit o něco více za oblečení, které nám vydrží třeba o dva až tři roky déle, místo abychom koupili něco levnějšího, co po několika praních vyhodíme. Nařízení nám může pomoci zamyslet se nad tím, jak ke koupi oblečení přistupujeme.“
Digitální pasy výrobků
Důležitou a zajímavou novinkou, kterou opatření přinese je opatření výrobků tzv. digitálním pasem. Dnes, když si koupíte tričko nebo jiný kus oblečení, najdete na něm jen základní informace – například pokyny k praní nebo složení materiálu. Některé výrobky mají QR kód, ale ten bývá často určený pro obchodníky a běžný zákazník ho nemůže přečíst. Chybí tak detailní údaje o množství mikroplastů neboobsahu recyklovaných materiálů či emisí CO₂ při jeho výrobě i o tom, kolik energie a vody se spotřebovalo. Ačkoli některé značky už začínají uvádět informace o spotřebě vody, stále neexistuje žádný jednotný štítek, který by zákazníkovi poskytl všechny tyto podrobnosti. Digitálním pasem nebudou opatřeny ale všechny výrobky uvedené na trh. Digitální pas na druhou stranu můžou mít i některé komponenty, jako např. baterie.
„Digitální pas si lze představit jako QR kód nebo čárový kód, který si jednoduše naskenujete telefonem. V telefonu se vám otevře stránka s informacemi o produktu, aniž byste potřebovali další speciální zařízení. Tento systém je navržen s důrazem na kybernetickou bezpečnost a ochranu obchodního tajemství, takže uvidíte pouze ty informace, které jsou určeny pro zákazníky,“ popisuje fungování digitálního pasu Filip Mocák. Tyto digitální pasy budou spotřebitelům pomáhat lépe porozumět dopadu jejich nákupů na životní prostředí a mohou i usnadnit kontroly ze strany příslušných úřadů.
Zdroj: EEA, Evropská komise
