Rada pro zahraniční věci je odpovědná za vnější činnost EU, která zahrnuje zahraniční politiku, obranu a bezpečnost, obchod, rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc. V Radě pro zahraniční věci zasedají ministři zahraničí ze všech členských států EU. V závislosti na projednávaných tématech se pak dále schází také specifické formace ministrů obrany, ministrů pro rozvoj a ministrů obchodu. V českých reáliích jsou tyto čtyři formace Rady v gesci tří resortů (Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo a obrany a Ministerstvo průmyslu a obchodu) a jezdí na ně tedy tři různí ministři. V sérii článků o Radách EU tak budou postupně představeny všechny čtyři formace Rady pro zahraniční věci. Dnešní článek se věnuje Radě po zahraniční věci ve formátu ministrů obchodu (FAC Trade).
Rada FAC Trade má na starost obchodní politiku. Sem jsou směřovány politicky nejdůležitější otázky k diskuzi a posvěcení ze strany příslušných ministrů jednotlivých členských zemí. Zasedání vždy předsedá ministr členského státu, který aktuálně drží rotační předsednictví, jednání se dále účastní také příslušný komisař a zástupce Evropské služby pro vnější činnost. V ostatních případech vyjma rozvojové formace předsedá Radě pro zahraniční věci vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Z hlediska periodicity zasedání lze říci, že během půlročního předsednictví zpravidla proběhne jedno řádné zasedání Rady FAC Trade v Bruselu a jedno neformální zasedání Rady, většinou v předsednickém členském státu.
Obsah společné obchodní politiky: multilaterální a bilaterální agenda EU
Společná obchodní politika patří mezi tradiční oblasti výlučné pravomoci Evropské komise. Dle čl. 207 Smlouvy o fungování Evropské unie do její působnosti spadá naprostá většina oblastí souvisejících s obchodem a investice mezi EU a třetími zeměmi, a to včetně obchodu se službami, obchodních aspektů práv duševního vlastnictví či přímých zahraničních investic. Přesně definované výjimky, které stanovil posudek Soudního dvora EU č. 2/15, pak náleží do sdílené pravomoci EU a členských států, což se mimo jiné odráží také v systému schvalování obchodních a investičních dohod EU.
Obsahově se obchodní politika EU věnuje jak multilaterální, tak bilaterální agendě vztahů se třetími zeměmi. Prvně jmenovaná úroveň znamená zejména koordinaci pozice EU jako celku pro jednání na půdě Světové obchodní organizace (WTO), jíž je EU členem stejně jako jednotlivé členské státy, navenek je však EU reprezentována Evropskou komisí. Koordinace vůči WTO probíhá prakticky nepřetržitě, a je také stabilním bodem programu jak Rady FAC Trade, tak Výboru pro obchodní politiku.
Rozvoj bilaterálních obchodních vztahů zakládá EU primárně na rozšiřování své sítě obchodních (FTAs) a investičních dohod (IPAs). EU aktuálně disponuje 41 implementovanými FTAs s partnery po celém světě, tyto dohody pokrývají asi 30 % obchodu EU s třetími zeměmi. Přestože toto číslo v mezinárodním srovnání není nejvyšší, vynikají obchodní dohody EU především svou kvalitou co do obsažených závazků. Obchodní dohody obecně učinily v posledním desetiletí velký kvalitativní skok vpřed, přičemž standardní součástí tzv. FTAs nové generace je také kapitola věnovaná obchodu a udržitelnému rozvoji (Trade and Sustainable Development Chapter). Aktuálně probíhající revize Akčního plánu pro vymáhání TSD kapitol z roku 2018, tedy fakticky strategie EU v oblasti udržitelné obchodní politiky, bude dokončena v prvním pololetí roku 2022. Na jejím základě bude jasnější, kam se EU v dané oblasti posune a svůj hlas v této diskuzi by mělo zvednout také české předsednictví.
Z geografického hlediska má nyní EU rozjednané FTAs s řadou partnerů v Indo-Pacifiku, v pokročilejší fázi jsou jednání s Austrálií, Novým Zélandem a Indonésií, a po několika letech stagnace je plánováno též oživení jednání s Indií. Na druhé straně zeměkoule patří mezi strategické regiony Latinská Amerika, kde má EU několik technicky dokončených dohod čekajících na uzavření a ratifikaci. Úkolem českého předsednictví bude pokusit se napomoci dokončení vyjednávání některé z výše uvedených dohod (či případně připravit půdu pro její podpis). Nabízí se zejména strategický region Indo-Pacifiku, který má svébytné místo ve snaze EU posílit diverzifikaci dodavatelských řetězců, ale také sdílet společné standardy a normy v oblasti konektivity nebo mezinárodního práva.
Globální ekonomické trendy a jejich odraz v legislativě
Globální ekonomické trendy významným způsobem ovlivňují a do značné míry také mění pole, v němž se až dosud obchodní politika EU odehrávala. EU sice tvoří přibližně čtvrtinu světového HDP, trendy ovlivňující globální obchod se však z velké části přesouvají mimo její území a vliv. Počáteční, spíše okrajové tendence oživit ochranářské politiky, jsou dále posilovány vlivem dopadů pandemie koronaviru, nárůstem různorodých forem ekonomického nátlaku škodlivých jak pro samotný obchod, tak pro předvídatelnost mezinárodních pravidel, a v neposlední řadě také stále narůstající urgencí klimatické změny. Třebaže podpora volného obchodu a jeho pravidel zakotvených ve WTO je součástí evropské DNA i nadále, EU musí na výše uvedené fenomény reagovat a najít způsob, jakým sladit své vnitřní a vnější politiky, tedy volný obchod s ochranou vnitřního trhu, jež je těmto negativním vlivům přímo vystaven. K tomu má EU napomoci koncept tzv. otevřené strategické autonomie jakožto cesty k zachování otevřenosti a spolupráce EU se třetími zeměmi při současném posilování vlastní schopnosti EU bránit své občany a podniky před nekalou konkurencí.
V oblasti obchodní legislativy je v poslední době zřetelné posilování tzv. toolboxu EU, tedy nástrojů cílených na schopnost EU reagovat v případě, že obchodní zájmy EU jsou na vnitřním trhu ohroženy. Politicky citlivým návrhem je nařízení o nástroji pro odrazování od donucovacích opatření třetích zemí a boj proti nim (tzv. Anti-coercion instrument). Ten by měl umožnit EU zasáhnout, pokud v rozporu se závazky mezinárodního práva čelí ekonomickému zastrašování ze strany třetí země, a přijmout okamžité opatření. Vysoká citlivost návrhu spočívá mimo jiné také v jeho přesahu do sféry společné zahraniční a bezpečnostní politiky, podléhající jinému právnímu základu. Záměrem českého předsednictví, jež pravděpodobně převezme projednávání návrhu ve fázi trialogu s Evropským parlamentem, proto bude zajistit dostatečný vliv členských států na jeho praktické provádění a koncipovat jej výhradně jako nástroj poslední instance takovým způsobem, aby byly eliminovány dohady o možném příklonu EU k protekcionismu.
Zmínit lze také některé další legislativní návrhy v rámci obchodní politiky EU, či s přesahem do její domény – návrh nařízení o mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM (součást balíčku Fit for 55), dále nařízení, které by mělo řešit dopady subvencí poskytovaných firmám třetích zemí působících na vnitřním trhu nebo revizi nařízení o systému všeobecných celních preferencí. Rovněž těmto návrhům se české předsednictví zřejmě nevyhne v horké fázi trialogů. Hledání optimální rovnováhy obchodní agendy mezi otevíráním nových trhů pomocí FTAs na jedné straně a zajištěním efektivity nově přijímané defenzivní legislativy na straně druhé tak bude celkově jednou z hlavních výzev českého předsednictví ve sféře vnějších vztahů.
