Euroskop, čtk, 30. 10. 2017
Zatímco pozornost nejen médií je v současnosti upřena na dění v Katalánsku, v Evropě se nachází i další regiony, v kterých se projevují separatistické tendence. Nabízíme Vám výběr těchto oblastí, seřazeny jsou abecedně.
BASKICKO
Španělská oblast, která získala autonomii v roce 1979. Region má vlastní parlament, policii, zdravotnictví a školství. Regionální vláda vybírá daně a ve většině případů rozhoduje o využití těchto peněz. Lidé, kteří se hlásí k baskické národnosti, žijí převážně na území dvou států, Francie a Španělska. Ve Španělsku se jedná o Baskické autonomní společenství neboli Euskadi a o provincii Navarra, kde dohromady žije asi 2,1 milionu Basků.
Od 60. let bojovala za samostatný baskický stát, složený ze španělských i francouzských provincií, organizace Baskicko a jeho svoboda (ETA). Za dobu svého boje připravila o život více než 800 lidí. Nejen Madrid a Paříž, ale i EU a USA ji považují za teroristickou organizaci. V posledních letech ale ztrácela podporu v baskické společnosti. V roce 2011 ETA vyhlásila trvalé a všeobecné příměří a letos v dubnu oznámila, že se vzdává všech svých zbraní. Politickým křídlem ETA byla strana Batasuna, která byla od roku 2003 ilegální a která se v roce 2013 rozpustila. Kořeny vzdoru sahají zejména do doby občanské války v druhé polovině 30. let. Generál Francisco Franco tehdy potlačil Basky velice brutálně, tisíce tamních nacionalistů byly internovány či odsouzeny k smrti a baskičtina byla zakázána.
Katalánský premiér Carles Puigdemont se tento týden podle tisku sešel s baskickým premiérem Iňigem Urkulluem, který údajně vzkázal Puigdemontovi, že by bylo lépe, aby nevyhlašoval jednostranně nezávislost, ale aby vyhlásil volby.
KATALÁNSKO
Aktuální události jsou vyvrcholením procesu, který nastartovali katalánští separatisté před dvěma lety poté, co vyhráli regionální volby. Letos 1. října uspořádala místní vláda v Katalánsku referendum, jehož výsledky nyní argumentuje a které ale bylo podle Madridu nelegální. Pro vyhlášení nezávislosti se v něm sice vyslovilo 92 procent hlasujících, účast ale činila jen 43 procent.
Tuto sobotu převzala španělská vláda přímou správu nad autonomním regionem Katalánsko. Učinila tak poté, co katalánský parlament, ovládaný separatisty, v pátek schválil rezoluci o nezávislosti. Funkci katalánského premiéra Carlese Puigdemonta převzal španělský premiér Mariano Rajoy, který zároveň většinu kompetencí delegoval na místopředsedkyni španělské vlády Sorayu Sáenzovou.
Puigdemont sesazení neuznal a v projevu vyzval k pokračování snah o samostatné Katalánsko, které ale mají podle něj být nenásilné. Separatisté zatím protesty neorganizovali, pouze jedny z katalánských odborů vyzvaly ke stávce. V neděli naopak demonstrovaly v Barceloně statisíce lidí za jednotné Španělsko.
Centrem Katalánska je turisty oblíbená Barcelona. Svůj otisk na ní zanechal svými originálními stavbami architekt Antoni Gaudí. Zdroj: Pixabay
KORSIKA
Ostrov ležící ve Středozemním moři se stal součástí Francie až v 18. století a definitivně k ní byl připojen za Napoleona. Stoupenci její nezávislosti jsou na ostrově v menšině a své požadavky opírají o jazykovou, dějinnou a kulturní odlišnost Korsiky od Francie. Vlnu násilí rozpoutala po svém vzniku v roce 1976 Korsická národně-osvobozenecká fronta (FLNC) a i další organizace. Terčem atentátů byly především objekty považované za symboly francouzské moci – kasárna či policejní stanice a domy lidí z kontinentální Francie. Nejvýraznějším projevem korsického separatismu v posledních desetiletích byla vražda korsického prefekta Clauda Erignaka v roce 1998. FLNC se v prohlášení, které vydala v červnu 2014, „rozhodla jednostranně zahájit proces demilitarizace a postupného vykročení z ilegality“. V prosinci 2015 poprvé převzali na Korsice politickou moc místní nacionalisté, kteří zvítězili v regionálních volbách.
Korsika, kde na rozloze 8680 kilometrů čtverečních žije asi 320.000 lidí, je autonomním krajem Francie ze zvláštním statusem. V roce 2003 obyvatelé v referendu těsně neschválili institucionální reformu vlády. Ta podle Paříže měla zjednodušit a zefektivnit správu ostrova. Byla však pro řadu Korsičanů nesrozumitelná a rozpory kvůli ní přesahovaly tradiční členění politického spektra.
SKOTSKO
V unii s Anglií je země s 5,4 miliony obyvatel od roku 1707, už o sto let dříve se ale oba do té doby samostatné a často válčící státy spojily pod společným panovníkem. Začátkem 18. století Skotsko dobrovolně rozpustilo sněm a své poslance vyslalo do společného parlamentu v londýnském Westminsteru, jakmile získalo záruky autonomie skotského právního systému a presbyteriánské církve. Byť postupně došlo ke značnému sblížení, udržel se ve Skotsku odlišný právní systém a také silné národní vědomí. Během tří staletí se sice čas od času objevovaly hlasy volající po větší míře autonomie, dlouho ale byly neúspěšné.
Ve druhé polovině 20. století se začaly postupně přenášet pravomoci na regionální orgány a v roce 1979 Skotové poprvé hlasovali v referendu o zřízení vlastního parlamentu – ovšem neúspěšně. Hlasování v září 1997 ale už úspěšné bylo a autonomní parlament začal pracovat 1. července 1999. Většinu v něm od roku 2007 má separatistická Skotská národní strana (SNP).
V září 2014 zastánci úplně samostatnosti Skotska, které má značné příjmy z těžby ropy v Severním moři, vyvolali referendum, ve kterém zvítězili přívrženci zachování společného státu, pro který hlasovalo 55,3 procenta voličů při rekordní účasti téměř 85 procent. Po loňském plebiscitu o brexitu však může být pozice skotských separatistů silnější. Ve Skotsku se v tomto referendu většina obyvatel vyslovila pro setrvání v EU. K uspořádání již druhého referenda o setrvání či odchodu Skotska ze Spojeného království potřebuje skotská vláda souhlas britského kabinetu a parlamentu ve Westminsteru. Ale britská premiérka Theresa Mayová to odmítá s tvrzením, že pro takové hlasování není vhodná doba. Skotská premiérka Nicola Sturgeonová odložila rozhodnutí o vyhlášení nového referenda o odtržení Skotska na konec rozhovorů o brexitu, který se předpokládá na podzim příštího roku.
Skotští nacionalisté vyzvali španělské úřady, aby respektovaly výsledek referenda ve prospěch nezávislosti Katalánska. Podle usnesení Skotské národní strany (SNP) by ve sporu mezi Madridem a katalánskou regionální vládou měly jako zprostředkovatelé zasáhnout OSN, Evropská unie a Rada Evropy.
Centrem Skotska je město Edinburgh. Jeho středověký hrad sloužil jako sídlo skotských králů již v 11. století. Zdroj: Pixabay
VLÁMSKO
Belgii dlouhodobě sužují spory francouzsky mluvících Valonů a nizozemsky hovořících Vlámů, které se týkají přerozdělení pravomocí a peněz mezi oba hlavní regiony. Bohatší a lidnatější Vlámsko totiž odmítá „sponzorovat“ chudší Valonsko. Vlámsko je čistým přispěvatelem do federálního rozpočtu. Vlámové žijí spíše na severu a tvoří přes 60 procent z asi 11,3 milionu obyvatel Belgie. Valoni, kterých je kolem 40 procent, obývají jih země. Mezi nimi je dvojjazyčný Brusel, v němž nicméně většinu tvoří francouzsky hovořící Belgičané; na východě Belgie žije také německojazyčná menšina. Hloubka krize občas vyvolává pochyby o udržitelnosti jednoty Belgie. V zemi je kromě federální vlády dalších pět vlád a také zde působí šest parlamentů. Za posledních několik desetiletí dosáhly Vlámsko, Valonsko i Brusel značné autonomie v oblastech vzdělání, kultury, veřejné dopravy a zdravotní péče.
Autor: Euroskop