Odchod německé kancléřky Angely Merkelové

03.12.2021
Michal Chládek, psáno pro Euroskop

• Odchod německé kancléřky Angely Merkelové aktuálně výrazně rezonuje v evropském veřejném prostoru.
• Dočtete se, v jakých oblastech Merkelová nejvýznamněji ovlivnila Evropskou unii a evropské politiky.
• Zároveň analyzujeme očekávání a plány aktuálně sestavované německé vlády.

Začátky v domácí politice

Angela Merkelová začala v politice výrazněji působit od roku 1990, kdy se stala poslankyní. Kromě její inteligence, pracovního nasazení a schopností vyjednávat měla i vrozené předpoklady, které jí k jejímu rychlému startu pomohly. Začátkem roku 1991 se stala ministryní pro ženy a mládež, čímž tehdejší kancléř Helmut Kohl mnoho lidí překvapil. V další vládě obsadila post ministryně životního prostředí.

V roce 1998 Helmut Kohl odstoupil z pozice předsedy CDU a nahradil ho Wolfgang Schäuble. Angela Merkelová se mezitím stala tajemnicí strany. W. Schäuble byl ve funkci předsedy dva roky a následně ho vystřídala právě A. Merkelová, která prosazovala větší sebereflexi strany, vzhledem k pochybnostem o financování strany z éry H. Kohla.

Angela Merkelová postupně získávala čím dál větší vliv a byla více populární v celém Německu. Po volební výhře se v roce 2005 stala kancléřkou. Zajímavostí je, že ve funkci bude do té doby, než se v Německu ustaví nová vláda. Pokud nebude nový kancléř ustaven do funkce do 18. prosince 2021, bude Angela Merkelová nejdéle sloužící kancléřkou v historii země.

Pro „Mutti“, jak jí spoluobčané přezdívají, je příznačné, že nedělá unáhlené závěry a snaží se vždy najít kompromis. Co byly klíčové momenty její evropské politiky a jaké kompromisy musela dělat? Jaká obtížná rozhodnutí a řešení klíčových momentů se jí podařilo prosadit?

Lisabonská smlouva

Konvent o budoucnosti Evropy zveřejnil v roce 2003 návrh ústavní smlouvy (Ústava pro Evropu). Nová smlouva byla podepsána v Římě v roce 2004, nicméně ji některé státy EU musely ratifikovat pomocí referend. Po negativních výsledcích ve Francii a Nizozemsku byl však proces ratifikace této smlouvy ukončen.

Angela Merkelová navrženou reformu Unie podporovala a své vize modernizovat její struktury se nevzdala. Nikdy se netajila tím, že Ústavu pro Evropu považuje za správnou cestu, přičemž v médiích a na různých odborných konferencích za Ústavu bojovala. V roce 2007, kdy se dostalo předsednictví do rukou Německa, ukončila tzv. reflexní období a navrhla přijmout (aktuálně platnou) Lisabonskou smlouvu. Smlouva přejímala mnoho reformních prvků, oprostila se některých ústavně-právních pojmů a z formální stránky pouze změnila stávající Smlouvy. Ratifikace vyžadovala referendum pouze v Irsku, kde byl dosažen nakonec kladný výsledek.

Angela Merkelová obdržela v Cáchách Mezinárodní cenu Karla Velikého za záchranu EU a podle Nicolase Sarkozyho, tehdejšího prezidenta Francie, to byl neutuchající zápal, autorita a rozhodnost Merkelové, které umožnily vznik Lisabonské smlouvy o reformě evropských institucí.

Hospodářské zpomalení

Rok 2009 by se dal označit jako začátek krize eurozóny. V té době se týkala téměř výhradně hospodářské a fiskální situace v Řecku. V průběhu roku 2011 se však začaly přidávat i země další a problém udržitelnosti veřejného dluhu se stal problémem celé eurozóny. Státní dluhopisy vyvolávaly nejistotu, a tak byl požadavek na jejich úročení vyšší.

V počátcích krize bylo Angele Merkelové vyčítáno, že krizi eura odmítala nebo selhávala v řádném vedení. Zaznívaly také výzvy, aby řídila záchranné úsilí pevnější rukou a větší vizí. To však není typické pro její vedení politiky. Do té doby, než si není jistá správným řešením, vyčkává.

V letech 2009 až 2015 se postupně vytvářely fondy pro podpory jednotlivých států. Obrat přišel v roce 2015, když Angela Merkelová prohlásila, že Řecko bude muset opustit eurozónu. Tento výrok však následně vzala zpět, rozmyslela si celou situaci ještě jednou a nakonec, za cenu velkých ústupků, udržela Řecko v eurozóně a opět potvrdila svůj smysl pro kompromis. S tím souvisí i jeden z jejích nejznámějších citátů: „Když padne Euro, padne Evropa.” Krize byla následně úspěšně zažehnána a euro z ní vyšlo posíleno.

Migrační vlna

V otázce migrace nedostála kancléřka svojí reputace kompromisního řešení. Při návštěvě uprchlického tábora koncem srpna 2015 Merkelová řekla, že Německo by mohlo zvládnout velké množství lidí prchajících před válkou a pronásledováním a pronesla slavný výrok: „Wir schaffen das“ („To zvládneme“). Brzy poté otevřela hranice s Německem desetitisícům Syřanů a dalších uprchlíků, kteří se vydali přes Balkán.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/European_migrant_crisis#/media/File:Map_of_the_European_Migrant_Crisis_2015.png

Zaznívaly hlasy, že přístup A. Merkelové a Evropské komise v září 2015 rozdělil EU, když kvalifikovanou většinou prosadili plán na rozdělování migrantů prostřednictvím kvót. Napětí mezi zeměmi, které migranty přijmout chtěly a těmi, které nechtěly, rostlo. V roce 2016 však A. Merkelová přispěla k dohodě s Tureckem. Díky dohodě se uzavřela středomořská cesta pro migranty z Blízkého východu. EU nakonec přehodnotila plán povinných kvót, a to především kvůli protestům některých zemí.

Kancléřka pro klima

Angela Merkelová dostala také přezdívku „klimatická kancléřka“ pro svou dlouhodobou mezinárodní angažovanost v oblasti snižování emisí. Ve své kariéře byla mj. ministryní životního prostředí. Ve svém funkčním období předsedala první klimatické konferenci OSN v Berlíně. Německo se tak dostalo do čela celosvětového hnutí za snižování emisí CO₂. Merkelová uvedla těsně před zahájením konference: „Emise skleníkových plynů nemusí být jen stabilizované, ale musí se co nejrychleji snížit.“ Merkelová měla rovněž na starost jednání o Kjótském protokolu z roku 1997, který je dosud první a jedinou závaznou mezinárodní smlouvou o ochraně klimatu.

V letech 2005 až 2007 přesvědčila zástupce G8, že je potřeba přijmout závěry Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), a přiměje je, aby souhlasili s nutností závazných cílů snížení CO₂. Merkelová přitom dále vede EU k přijetí cílů snižování emisí.

V následujících letech dále bojovala za snižování emisí, nicméně ne vždy se jí dařilo prosadit své cíle. Například v Kodani nepřesvědčila lídry OSN o nutnosti snížit emise CO₂ o 25 % do roku 2040. Po výbuchu ve Fukušimě se kancléřka rozhodla prosadit rozhodnutí o ukončení provozu jaderných elektráren, a to i v důsledku podpory v průzkumech veřejného mínění.

Kancléřka byla v letech 2015 až 2019 pod palbou vnitrostátní kritiky v důsledku nedostatečného boje s emisemi. Cílem bylo snížit do roku 2020 emise o 40 % oproti úrovni roku 1990. To se však Angele Merkelové nepodařilo.

Výsledky voleb a nový kancléř

Mnozí označují Německo spolu s Francií jako „motor“ EU. Proto nepřekvapuje zájem veřejnosti i mimo Německo, kam bude tato země směrovat po volbách s novým kancléřem. Změna ve stylu politiky bude pravděpodobně velká, protože politika Angely Merkelové byla ve většině případů očekávatelná a hlavně dlouhodobá.

SPD už před volbami deklarovala, že s CDU/CSU dále pokračovat nebude. I proto byl výsledek voleb do posledních okamžiků velice otevřený. Lze se domnívat, že se ve volbách na podzim 2021 potvrdila síla osobnosti bývalé kancléřky, neboť z průzkumu vycházelo, že spousta voličů CDU/CSU volilo nikoliv tuto stranu, ale právě Angelu Merkelovou.

Konečný výsledek německých voleb 2021:

Zdroj: https://www.bundeswahlleiter.de/en/bundestagswahlen/2021/ergebnisse/bund-99.html

Volby tedy dopadly tak, že by vládu mohl skládat i nástupce Merkelové v CDU/CSU Armin Laschet. Nicméně v tuto chvíli je téměř jisté, že vládu sestaví právě vítěz voleb SPD, v čele s Olafem Scholzem spolu se Zelenými a FDP. Tyto strany také vedou intenzivní koaliční vyjednávání. Novým kancléřem by se tedy měl stát Olaf Scholz.

Vzhledem k účasti Zelených ve vládě lze odhadovat, že tlak na prosazování ochrany klimatu bude ještě větší. Předsedkyně strany A. Baerbocková uvedla, že: „Ve vládě musí být vytvořena možnost veta pro zákony, které jsou v rozporu s cílem omezit globální oteplování na 1,5 °C. Stejně jako kontrolujeme, zda lze projekty financovat, potřebujeme také závaznou kontrolu klimatu.“

Co bylo základem koaličních vyjednávání?

Strany se v dokumentu, který měl sloužit jako podklad pro koaliční vyjednávání dohodly na podpoře investic, vyrovnaném rozpočtu, zvýšení minimální mzdy, ale také na nezavedení nových limitů pro rychlost aut na dálnicích. V tomto dokumentu je jedna z deseti kapitol věnována právě vztahu Německa a Evropy, potažmo Evropské Unie.

Koalice chce „dostát svým povinnostem” a být aktivnější v politice EU. Chce prosazovat zájmy EU navenek a zvýšit strategickou suverenitu Evropy. EU se dle dokumentu musí stát akceschopnější, s důrazem na ekonomiku a důsledně uplatňovat Zelenou dohodu pro Evropu. Namátkou lze dále zmínit například dodržování Paktu stability a růstu, spolupráce s NATO a OSN, dodržování lidských práv v souvislosti s migrací, atd.

Jaké změny lze v německé evropské politice očekávat?

V úvodu je třeba říci, že plány budoucí vládní koalice jsou jedna věc, ale realitu ovlivní celosvětové dění, a to zejména:

– vývoj pandemie koronaviru

– rostoucí inflace

– nedostatek jednotlivých komponentů na trhu

Je tedy pravděpodobné, že plnění cílů Německa v EU z těchto důvodů bude muset nová vláda přizpůsobovat aktuální velmi komplikované situaci.

Německá kancléřka byla v turbulentních časech kotvou stability. Její odchod vyvolává velké otázky o budoucnosti Německa i EU. Velkou změnou bude pravděpodobně styl komunikace. Angela Merkelová byla schopna na jednáních trávit desítky hodin tak, aby nakonec nalezla shodu. To je styl politiky, který je u ostatních světových lídrů ojedinělý.

Priorita Německa bude stejná, jako ta z posledních pěti let, a tedy ochrana klimatu. Německo chce být i nadále ekologickým lídrem. Vzhledem k účasti Zelených ve vládě, bude tlak na boj proti klimatickým změnám o to větší.

V souvislosti s ochranou klimatu bude vláda prosazovat zejména:

– Minimální cenu uhlíku v celé EU v rámci ETS

– Zařazení plateb za CO₂ i do dalších odvětví

– Kontrola všech zákonů v souladu s klimatickými cíli

– Podporu ekologických produktů

– Intenzivní výstavbu dobíjecích stanic pro elektromobily

Obecně chce nová koaliční vláda co nejrychleji dořešit a schválit balíček Fit for 55, který je na úrovni EU zatím pouze ve formě navrhovaných změn. Tyto změny a vyšší cíle bude chtít Německo následně aplikovat na svojí domácí i evropskou politiku.

V koaliční dohodě není žádná zmínka o Nord Stream 2 nebo německé závislosti na ruské fosilní energii. Nová vláda chce spolupracovat s Ruskem na vodíku a ochraně klimatu. Chce podpořit Ukrajinu a posílit energetické partnerství obou zemí, zejména v oblasti výroby zeleného vodíku, obnovitelných energií.

Dále je v dohodě explicitně zmíněno, že je třeba uspořádat konferenci o budoucnosti Evropy, která by měla vést k procesu reformy smlouvy, který připraví cestu k federálnější Evropě, tzn. pravděpodobně k dalšímu přenosu kompetencí jednotlivých členských států na EU.

Koaliční smlouva uvádí, že Německo se jako pozorovatel připojí ke Smlouvě o zákazu jaderných zbraní (TPNW). Bez toho, aby se Německo stalo členem, což by Německu zakazovalo účastnit se úplně jaderné politiky NATO. V souvislosti s tím lze zmínit, že Německo nadále nebude odvádět 2 % rozpočtu do obrany.

Konec éry Merkelové se dotkne i předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové. Uprostřed svého mandátu ztratí blízkého spojence, zejména vzhledem ke svému silnému osobnímu a politickému poutu s bývalou kancléřkou Merkelovou. I to by mohlo vést k upevnění vazby mezi Komisí a Francií při provádění strategické agendy EU.

Angela Merkelová měla v Evropě velmi silné postavení, kdyby se volil prezident EU, volili by občané napříč vybranými státy EU takto:

Zdroj: https://ecfr.eu/publication/beyond-merkelism-what-europeans-expect-of-post-election-germany/

Zajímavý je tedy i pohled na nové budování primární síly v Evropě, a to zejména v kontextu Francie, která viděla volby v Německu už před zveřejněním výsledků, jako příležitost pro reset. Ať už na místo kancléře nastoupí kdokoliv jiný než Angela Merkelová, bude mít minimálně slabší postavení než Emmanuel Macron, a tak francouzský vliv v Evropě naroste. Macron se na tuto chvíli chystal. Opakovaně se snažil zdůrazňovat své zkušenosti se zahraniční politikou, což dává do kontrastu s předvolebními debatami v Německu, kde se tři kandidáti hádají hlavně o domácí politice.

Závěr

Angelu Merkelovou můžeme bezpochyby zařadit mezi nejúspěšnější politiky v historii Německa. To ilustruje nejenom její schopnost úspěšně řešit komplikované celoevropské výzvy, mnohačetná popřední umístění v žebříčcích popularity, ale možná symbolicky i to, že se možná stane nejdéle sloužící kancléřkou v SRN. Pro nového kancléře bude tedy nepochybně velmi obtížným úkolem takto výraznou osobnost nahradit.

Co se týče změn v komunikaci a v programových prioritách, můžeme od nové vlády a kancléře očekávat důraznější jednání na poli EU. Priorita Německa však bude velmi pravděpodobně stejná, jako ta z posledních pět let, a tou bude ochrana klimatu. Konec éry Merkelové se dotkne i nového rozložení sil napříč EU, která bude hledat nového lídra.

Autor: Michal Chládek, psáno pro Euroskop, ilustrační foto EC