Makowski: Bojím se národního egoismu Německa

Petr Zenkner, EUROSKOP, 15.3. 2012

O vztahu Polska k Evropské unii, postavení Německa v Evropě, vládě Donalda Tuska a roli katolické církve v Polsku hovořil EUROSKOP s Jarosławem Makowskim, ředitelem polského think-tanku Instytut Obywatelski.

Podpora církve ve volbách nepomůže

Občanskou platformu podporují Poláci, kteří říkají ano křesťanské tradici a ne angažovanosti církve v politice. Nechtějí církev jako součástí politiky, ani využívání náboženství pro politické cíle ze strany politiků. S trochou nadsázky a ironie se dá říci, že pokud chce nějaká strana v Polsku prohrát volby, ať se spojí s církví. Platí to pro poslední prezidentské, regionální i parlamentní volby.

V parlamentních volbách uspělo antikleriální a populistické hnutí Janusze Palikota, které se stalo třetí nejsilnější stranou v Sejmu. Existuje v Polsku v delší perspektivě voličská poptávka po podobném typu strany?

Palikot šel do voleb s jediným heslem – stop privilegiím církve. Má jediné téma a já v tuto chvíli nevím, jestli to bude stačit. Palikot dříve vydával ultrakonzervativní týdeník OZON, teď chce stát v čele radikální levice. Nejdříve musí přesvědčit levici, že to, co dělá, není jen další převlek. Pokud ho levicoví voliči přijmou, může mít jeho strana delší perspektivu. Pokud ne, je jeho budoucnost nejistá.

Donald Tusk vládne Polsku od roku 2007. Jako prvnímu polskému premiérovi se mu podařilo obhájit mandát. Pokud půjde vše dobře, může vládnout až do roku 2016. (foto: čtk)

Polské priority v EU

Parafrázuji-li Churchilův výrok o demokracii pro Evropskou unii – není to nejlepší věc na světě, ale nic lepšího nemáme. Tuskova vláda podporuje hlubší integraci EU a zároveň ji nechce dělit na více rychlostí. Pokud má unie přetrvat, musí to být celá Evropská unie se všemi státy – velkými jako Německo, menšími jako Česko nebo středně velkými jako Polsko.

Hlavní politická i ekonomická síla se nyní nachází v Německu. Má ji vláda Angely Merkelové. A přitom se zdá, že Německu začíná chybět víra v Evropskou unii. Tu má naopak Polsko, kde jsou více jak tři čtvrtiny společnosti pozitivně naladěny vůči EU. Vyplývá to z pozitivního dopadu členství v EU na každodenní život i získaných prostředků ze strukturálních fondů, které Polsko dovede využít.

Spojení národních i evropských zájmů

Nejsou zmíněné fondy nakonec to hlavní, co Polsko na EU zajímá? V předvolební kampani to Donald Tusk šikovně tematizoval, když mluvil o 300 až 400 miliardách zlotých. Co když Polsko takové peníze nezíská?

Nebude polskou evropskou politiku příliš ovlivňovat závislost na fondech? Nebude se Polsko vědomě držet zpátky, aby neohrozilo „proudění“ peněz?

Věřím, že v unii musí fungovat pravidlo „win-win“, tedy zájem evropský i zájem národních států. Historie i úspěchy evropské integrace potvrzují, že když spolu státy spolupracují, pomůže to všem. Pokud začnou převažovat výhradně národní egoismy a křik zachraň se, kdo můžeš, prodělají na tom všichni. V polském zájmu je silná Evropská unie.

Význam Německa musí vidět každý

V rámci Wikileaks se objevila zpráva o Sikorského rozhovoru s americkým velvyslancem, kde popisuje Německo jako trojského koně Ruska v Evropě. Ve veřejném berlínském projevu volá Sikorski po větší roli Německa v Evropě. Jak polská vláda vnímá postavení Německa v Evropě?

V tom smyslu může být Polsko partnerem Německa. Pokud v Německu převáží egoismus a Němci si nebudou vidět dále než na špičku svého nosu, může to být velmi nebezpečné. Možná by Polsko mohlo Německu dodat trochu euroentuziasmu… Sikorského berlínský projev, kde mluví o tom, že se více obává německé nečinnosti, než německé síly, je znakem pozitivní evoluce.

Ložiska břidlicového plynu se nyní zkoumají. Těžko tedy rozvíjet hlubší úvahy, protože nevíme, kolik ho vlastně je. Energetická bezpečnost závisí na členských státech. V Polsku nyní o energetické politice probíhá diskuse. Já osobně jsem zastáncem diverzifikace zdrojů, nemyslím si, že je dobré stavět naši energetickou bezpečnost pouze na břidlicovém plynu. Zvláště, když nemáme jistotu, že ložiska jsou tak velká, jak se předpokládá.

Závěrem otázka k česko-polským vztahům. Existují společné zájmy v EU a ve střední Evropě?

Tři hlavní rozdíly na polské pravici

Skončím otázkou do minulosti. V roce 2005 to vypadlo, že PO a PiS mohou utvořit silnou koaliční vládu. Nakonec se z obou stran stali hlavní političtí soupeři. Při pohledu do minulosti – byla taková možnost vůbec reálná?

Občanská platforma i Právo a Spravedlnost měly společný cíl – ukončit vládu Svazu demokratické levice a premiéra Leszka Millera. Ve chvíli, kdy společný „nepřítel“ padl, se ukázaly se rozdíly mezi PO a PiS, i to, že obě strany koalici utvořit nemohou.

Právo a Spravedlnost kladlo větší význam na národovectví, bylo více euroskeptické a chtělo vytvářet silný stát – ne však ve smyslu efektivního státu pro každodennost, ale ve smyslu silových resortů a tajných služeb. Voliči Občanské platformy jsou na druhé straně více proevropští, vnímají Polsko jako různorodý stát složený z více kultur (tedy i Šlonzáků a Kašubů) a nevidí v tom ohrožení polskosti. Příznivci Platformy také sílu státu posuzují podle toho, jak dobře funguje.

Tyto tři hlavní rozdíly v roce 2005 de facto zabránily vytvoření koalice mezi PO a PiS. Samozřejmě, že tu byly i personální animozity mezi Donaldem Tuskem a Jaroslawem Kaczyńskim.

Autor: Petr Zenkner, Euroskop