Marie Bydžovská, EUROSKOP, 7. února 2011
Blízký východ není tak jednoduchý, aby bylo možné politiku formovat jenom podle abstraktních ideálů. Ale politika také nemůže být hříčkou ekonomických zájmů, tvrdí v rozhovoru pro Euroskop profesor University Karlovy a známý arabista Luboš Kropáček.
Jak se díváte na současné dění v Egyptě?
Nejdůležitějším úkolem je předcházet jakémukoliv krveprolití, ničení a rabování. Zároveň je nutné dosáhnout široké dohody všech politických sil, zřejmě včetně Muslimských bratří, aby mohly proběhnout demokratické volby. Bývalý šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii a držitel Nobelovy ceny Muhammad Baradej je vhodný jako téměř obecně přijatelná osobnost pro přechodné období v roli mediátora. Mohl by hrát podobnou úlohu, jakou má v Česku přechodná úřednická vláda. Pouze je mu vyčítáno, že žil dlouhá léta mimo Egypt ve Vídni.
Politická dohoda v Egyptě musí zahrnovat Muslimské bratrstvo. Baradej by mohl hrát roli jakou má v Česku úřednická vláda, myslí si arabista Luboš Kropáček.(foto: čtk)
Arabský rok 1989
V Evropě se srovnává jasmínová revoluce v Tunisku se sametovou revolucí v roce 1989 v Československu. Můžeme porovnávat současné protesty v arabských zemích s přechodem k demokracii ve středovýchodní Evropě?
Je několik srovnatelných prvků, ale i mnoho rozdílů, které v celkovém hodnocení převažují. Oba případy vyústily ve svržení režimu, který již ztratil důvěryhodnost. Vládnoucí garnitury v zemích, kde probíhají současné protesty, jsou příliš dlouho etablované. Prezidenti v Tunisku, Egyptě či Jemenu byli na vrcholu moci již asi 30 let. Za tu dobu vyrostla nová generace, která je snadno mobilizovatelná novými prostředky.
Nová elektronická média jako facebook nebo twitter hrají důležitou úlohu, protože dokáží mobilizovat mladé lidi k široké účasti na demonstracích. V předlistopadovém Československu lidé trpěli špatnou informovaností. Režim bránil svobodě vyjadřování i přístupu k informacím. V arabských zemích je to jiné. Především v Tunisku. Je to arabská země a cítí se jí, ale přitom francouzština je v ní běžně srozumitelná. I přístup informací z Francie a Itálie je značný. V Tunisku není problém pustit si televizi ze západní Evropy. A režim Ben Aliho nebyl spjatý s tvrdou ideologií jako Československo před rokem 1989.
Můžeme se dočkat nové vlny demokratizačních revolucí?
Nevěřím, že by někdo mohl přesně předpovědět, co se stane. Můžeme pouze označit prvky budoucího vývoje. Ale nevíme, jakým způsobem se prvky namíchají do výsledné podoby. A ani ta nebude konečná, protože stojíme na začátku procesu přeměn. V arabských zemích většinou nejsou parlamentní demokracie, ale silné prezidentské režimy nebo monarchie. Prezidenti mají silný mandát z přímých voleb a ústavně zajištěné velmi rozsáhlé pravomoci. Z toho vyplynulo asi třicet let relativně silné ale dusivé stability, po které však již lidé netouží.
Islám a demokracie
Existují rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a především jejich opozičními hnutími? Mají v nich silný vliv islamisté?
Opoziční hnutí v jednotlivých zemích jsou velmi odlišná. Je možné, že by se v některých do čela dostali islamisté, ale otázka je v jaké podobě. V Egyptě mají problémy s opozicí, která má velmi silné zakořenění v radikálním islamismu. Nemám na mysli Muslimské bratry, ti jsou hodnoceni jako umírněnější. Jsou tam radikálnější proudy, nazývané jako gamá’át, džihád a podobně.
Tunisko je naopak nejsekulárnější arabská země, nepočítáme-li Libanon, který je velmi specifický svojí nábožensko-politickou skladbou. Radikální islám v něm existoval, ale byl tvrdě potlačován již prezidentem zakladatelem Habíbem Burgibou. Mnozí představitelé radikálního islamismu proto odešli do exilu. Jeden z nejznámějších Rášid Ghánúší klade silný důraz na spojovávání islamismu s demokracií. Islám se podle něj dostane do vedení společnosti prostřednictvím volebních uren.
V Jemenu jsou silné islamistické proudy, ale nejsou jednotné a jsou rozbíjené kmenovými a regionálními rozdíly. V severních hornatých částech Jemenu panuje víceméně kmenové zřízení, kde se chování řídí podle kmenové elity.
To je hodně diskutovaná otázka. Jsem přesvědčený, že islám ve svém náboženském jádru je slučitelný s demokracií. Není pravdou tvrzení, ve kterém si u nás některá média a někteří politikové libují, že islám je s demokracií naprosto neslučitelný a Arabové nemají zájem o demokracii. Pojem demokracie je s některými výjimkami vynesen na piedestal hodnot, o které lidé mají zájem. Problém je v přívlastku, který se na Západě k demokracii často přidává – liberální. Limity liberálního charakteru jsou v islámských společnostech výrazně užší, než limity panující v západních společnostech. Oproti západnímu pojetí nese stát v islámu zodpovědnost za morální řád společnosti. Vždy se budou uplatňovat minimálně některá morální pravidla. Jde o to jakým způsobem.
Pokrytecká Evropa?
Evropě je vyčítáno, že podporovala autoritativní režimy v severní Africe. Bylo to chybou, nebo to bylo oprávněné?
Stejně se chovaly i Spojené státy. Je to otázka priorit. Za Studené války šlo o obranu před pronikáním opačného tábora do strategických oblastí a o uchování stability. Proč je i nyní zájem na stabilitě? V tom může hrát úlohu nafta. Není to ale důvod jediný. Stabilita je určitou hodnotou. Nyní oproti tomu mladá generace přichází s potřebou změny. I změna je hodnotou. Jedná se o hodnotový a zároveň generační spor.
Nebylo to od západního světa pokrytecké? Zatímco proklamoval podporu demokracie, podporoval nedemokratické režimy.
V politice západních států najdeme mnoho prvků, které lze označit pojmem dvojí standard, nebo, jak jste řekla, pokrytectví. Je ale i otázka, zda politické zájmy hájené některými západními státy nejsou parciální zájmy velkých komerčních subjektů. Ty převáží nad zájmy bráněné ne všude oblíbenými intelektuály, kteří kladou důraz na ideální hodnoty a ideální pojetí svobody spjaté s odpovědností. A chcete-li pravdy a lásky.
Nastal čas, kdy by Evropa mohla zaujmout pozitivní roli v demokratizačním procesu, nebo by se mělo jednat o vnitřní věc konkrétních států?
Evropa musí respektovat místní vůli, tak jak se vytříbí ze současných střetů. Jestliže se státy přihlásí k ideálu demokracie, bude třeba to respektovat. Severní Afrika již kdysi vyvolala v západním světě velké rozpaky. V Alžírsku v roce 1991-2 armáda více méně donutila odstoupit prezidenta Bendžedída poté, co bylo téměř jisté, že pokud se uskuteční druhé kolo voleb, dostanou se k moci islamisté z Islámské fronty spásy. V evropském tisku byl někdy zásah armády označován tituly jako „nedemokratická obrana demokracie“. Blízký východ není tak jednoduchý, aby bylo možné politiku formovat jenom podle abstraktních ideálů. Na druhé straně by ale politika neměla být jen hříčkou ekonomických zájmů.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop