Robejšek: Euro bude překážkou politického sjednocení EU

Marie Bydžovská, EUROSKOP, 15. března 2010

O řešení problémů eurozóny, hospodářské strategii EU pro příštích deset let i postoji Německa k evropské integraci hovořil Euroskop s expertem na strategické otázky Petrem Robejškem.

V otázce pomoci bankrotujícímu Řecku směřuje nejvíce pozornosti do Berlína. Angela Merkelová má složitou pozici. Situace Řecka ohrožuje německé banky držící řecké dluhopisy a stabilitu eura. Pomoc Řecku je ale u německých občanů velmi nepopulární. Jaké řešení je pro Merkelovou nejméně špatné?

Skutečně racionální a závažnosti problému přiměřené řešení je přenechat sanaci Řecka MMF nebo tuto zemi a možná i některé další z Eurozóny vytěsnit. To se však nestane, protože politici obecně a němečtí politici zejména vůči EU jednají racionálně pouze tehdy, když již není vyhnutí. Merkelová proto bude řeckou krizi „řešit“ polovičatými, kompromisními kroky a doufat, „že ono to již nějak dopadne“. Problémovou situaci tím nezmění a pravěpodobný „show down“ v eurozóně pouze oddálí.

Merkelová podpořila myšlenku vzniku evropského měnového fondu. Na druhou stranu říká, že k jeho vzniku je potřeba změna zakládajících smluv. Je reálné, aby fond Řecku včas pomohl, když třeba ratifikace Lisabonské smlouvy trvala dva roky?

Za normálních okolností se to nedá stačit. Německo a Francie se ale mohou odvolat na nouzový stav a ratifikaci buď „zjednodušší“ nebo obejdou. Vůbec je třeba počítat s tím, že Berlín a Paříž využijí současnou kritickou situaci jako záminku pro uskutečnění svémocných politických kroků, týkajících se mocenské hierarchie nejenom v eurozóně, nýbrž v rámci EU.

Je evropská hospodářská politika boj s větrnými mlýny? Na snímku větrné elektrárny ve všem soběstačné komunity na dánském ostrově Samsoe. Foto EK

Ukázala „řecká krize“, že EU chybí společná hospodářská vláda? Musí měnová unie nutně vést k hospodářské unii?

Měnová unie měla ve skutečnosti následovat teprve po ustavení politické unie. Ke zmíněné iracionalitě evropské politiky patří i to, že byla zvolena právě opačná cesta. Jak jsem již naznačil, může se stát, že Německo a Francie využijí krizi eura jako záminku a „hospodářskou vládu nad Evropou“ si prostě vynutí. Pro Německo by to však bylo méně výhodné než pro Francii, která by v rámci takové konstelace méně finančně přispívala a měla přitom stejný mocenský vliv jako Německo. Osobně si myslím, že to je také hlavní důvod, proč Nicolas Sarkozy hospodářskou vládu v Evropě prosazuje.

Co by se muselo stát, aby se eurozóna rozpadla? Považujete to za reálné?

K tomu aby se eurozóna rozpadla by stačila nová verze světové finanční krize. Vzhledem ke zprávám z USA ohledně nedotažených kontrol finančního průmyslu je takový vývoj dosti pravděpodobný. Stát se může i to, že zadlužené země nebudou chtít (nebo moci) dostatečně radikálně spořit a bohatší země nebudou ochotny (nebo moci) na eurozónu dále doplácet. Ostatně i historická zkušenost mluví spíše pro rozpad eurozóny. Za posledních stopadesát let vzniklo na evropském kontinentě sedm měnových unii. Dosud nezanikla pouze jedna, švýcarsko-lichtenštejnská. Ano a také eurozóna, která však svou životaschopnost teprve musí dokázat.

V průzkumu veřejného mínění se většina Nizozemců vyjádřila pro vystoupení z eurozóny. Ožívají podobné debaty i v Německu?

V málokteré otázce se mínění německé veřejnosti a mínění zveřejněné v německých médiích liší tak radikálně, jako v případě eura. Pro zdrcující většinu německých elit je dodnes příznačné naprosto nekritické zbožňování evropské integrace. Evropská integrace pro ně představuje – ať již vědomě nebo podvědomně – jakousi nezpochybnitelnou a trvalou posloupnost politických reparací za vinu země ve druhé světové válce. Prostí občané zatím ještě mlčí; zvykli si na to, že se vláda na jejich mínění o EU neptá a že na ně nebere ohled. Umím si snadno představit, že se v dohledné době začnou hlasitě ptát, kolik je vlastně euro stojí a proč by měli doplácet na jiné. Není náhodou, že se německá vláda snaží připravovanou finanční podporu pro Řecko zcela anebo alespoň co nejdéle zatajit.

Nepovede to ke změně postoje Němců k evropské integraci?

Nepochybně. Ochota Němců obětovat svůj prospěch na oltář evropské integrace byla po desetiletí nesporná a mnohokrát prokázaná. Kdyby záleželo pouze na německých elitách, tak by tento přístup platil i v budoucnosti; jako všude na světě nemají ani německé elity skutečně reálnou představu o tom, jak žijí prostí lidé v jejich společnosti. Dva důvody však hovoří proto, že si již Berlín luxus dosavadního velkorysého přístupu k evropské integraci nemůže dovolit. Jednak již Německo není skutečně bohaté a musí důsledně šetřit. A za druhé, prostí Němci dlouhodobě chudnou. Jejich volební chování bude berlínskou vládu disciplinovat v tom smyslu, že nebude ochotná investovat finanční prostředky do pokračovaní resp. udržování evropské integrace, aniž by za to dostala jiné hmatatelné výhody.

Vraťme se ještě k Řecku. Někteří řečtí politici prohlásili, že za řeckými problémy stojí nesplacení německých válečných reparací. Nehrozí v době hospodářské krize oživení národnostních sporů?

Současnou krizi eurozóny jsem přesně v té formě, v jaké probíhá, předpověděl v únoru 2002 (časopis Týden č.6/2002). Mimo jiné jsem tehdy napsal: „Zavedení společné měny vyvolá přesně ty nacionalistické nálady, kterým chtěli otcové evropského sjednocení jednou provždy zabránit. Okázalý rozmach měnového sjednocení přináší sémě nebezpečí politického rozvratu. Euro má politické sjednocení Evropy urychlit. Ve skutečnosti se stane jeho překážkou.“ Na této prognóze nemusím nic měnit.

Na Evropskou unii se ovšem valí celá řada problémů. Na summitu Evropské rady 25. a 26, března budou evropští lídři rozhodovat o strategii EU 2020. Jaká opatření by měla nová hospodářská strategii EU pro příštích deset let obsahovat, aby Evropa držela krok s rychle rostoucími ekonomikami jako například s Čínou, ale i s USA, v nichž produktivita práce roste rychleji než v Evropě?

Konzolidovat, tj. zmenšit eurozónu na velikost, která umožňuje skutečnou stabilizaci eura. V celoevropském rozměru by se EU měla rozloučit s iluzorními a nákladnými programy zeměřenými třeba na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Evropská komise by se měla přestat vměšovat do hospodářské politiky členských zemí a omezovat je záplavou předpisů, protože každá země musí jít svou specifickou cestou hospodářského rozvoje. Uvolněnou politickou energii a prostředky by měli Evropané investovat do strategického rozvoje evropského hospodářského prostoru. Tyto a další nutné kroky by však ještě nezaručovaly úspěch ve smyslu vaší otázky. To nás mrzet nemusí, protože je stejně velmi nepravděpodobné, že by EU svou dosavadní integrační strategii změnila. Musíme proto počítat s tím, že šanci obstát v konkurenci s USA a s Čínou nemá EU jako celek, nýbrž pouze některé členské země.

Strategie EU 2020 plánuje hospodářskou vizi na příštích deset let. Jak vidíte vyhlídky EU v rámci globální ekonomiky na konci nadcházející dekády?

Odpověď jsem právě zčásti naznačil. Doplnit je třeba následující: Západní svět a tím i EU dnes stojí před nutností zásadní revize dosavadních představ o trvale rostoucím blahobytu a o všestranně blahodárných účincích mezinárodní výměny zboží. V souvislosti s tím se objevuje otázka udržitelnosti jejich demokratického politického pořádku. Nemáme dost prostoru na to, abych nastínil všechny relevantní veličiny a procesy. Avšak jestli situaci správně analyzuji, tak by pro západní svět, tedy i pro EU, bylo úspěchen, kdyby měly na konci této dekády zhruba srovnatelnou životní úroveň jako dnes a stabilní demokratický systém.

Měla by mít nová hospodářská strategie závazné cíle? Je reálné prosadit sankce za jejich neplnění?

Je ironii, že dvacet let po vítězství svobody nad autoritářskými socialistickými systémy vznikají v rámci EU představy o tom, že by své cíle nejlépe dosáhla centralismem a dirigistickými prostředky. Stejně jako v socialismu nefungovaly pětiletky nebudou v postkapitalismu fungovat desetiletky. Ve chvíli, kdyby se bruselské instituce pokusily prosazovat sankce za neplnění nějakých „zhora určených“ cílů, urychlily by pouze rozpad EU.

Autor: Euroskop