Petr Placák, EUROSKOP, 24. března 2009
Rozhovor Euroskopu s ředitelem odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR Ondřejem Karasem o projektu celoevropské platformy na podporu připomínání a studia totalitních režimů.
Minulý týden 18. března na půdě Evropského parlamentu proběhlo veřejné slyšení na téma lidská „paměť a svědomí“. O jakou iniciativu jde, kdo stál u jejího zrodu?
Organizátory této akce byl český Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s českým předsednictvím EU a skupinou poslanců Evropského parlamentu, signatářů Pražské deklarace, která v roce 2008 vyzvala Evropu k společné reflexi totalitních režimů. Cílem tohoto veřejného slyšení bylo získat politickou podporu pro myšlenku vzniku společné platformy, jejíž motto by znělo: evropská paměť a svědomí. Slyšení mělo dvě části. Prvního panelu se účastnili zástupci nevládních institucí, historických ústavů, které se věnují zkoumání totalitní minulosti. Druhý panel byl politický a vystoupili na něm zástupci Komise, Rady a Evropského parlamentu. Za komisi byl přítomen komisař Ján Figeĺ, který má na starosti oblast vzdělávání a kultury, Radu tedy předsednictví České republiky zastupoval vicepremiér Alexander Vondra a za Evropský parlament tam byl místopředseda Vidal-Quadras ze Španělska.
Účastnily se prvního panelu i instituce ze západní Evropy?
V rámci expertního panelu vystoupili zástupci celkem sedmi institucí, které se zabývají zkoumáním totalitní minulosti, a to ze starých i nových členských zemí – ze Švédska, z Francie, Bulharska, Litvy, České republiky, Německa a Polska.
Na čem se účastníci setkání dohodli?
Závěry, které zde byly zformulovány, byly shrnuty do tří bodů. První a nejdůležitější bod slyšení byl, že všichni zúčastnění podpořili myšlenku na zřízení evropské platformy pro zkoumání totalitní minulosti, která by propojila jednotlivé národní iniciativy, pomáhala jejich vzájemné spolupráci a výměně informací, know-how apod.
Další věc se týkala zajištění finančních zdrojů pro projekty připomínající minulost, přičemž bylo poukázáno na komunitární program Evropa pro občany, který se ve čtvrté prioritě – Aktivní evropská paměť, zaměřuje na podporu projektů mapujících zločiny nacismu a stalinismu.
Třetím bodem, na kterém se účastníci shodli, je vyhlásit Dnem evropské paměti datum 23. srpen, kdy byla v roce 1939 uzavřena dohoda mezi nacistickým Německem a stalinským Sovětským svazem, tzv. pakt Molotov-Ribbentrop. Tento den by symbolicky připomínal zločiny dvou největších totalitních režimů evropského 20. století.
Rusko má tradičně na tuto otázku jiný pohled. Nebojíte se, že Moskva, která se staví do role hlavní antihitlerovské síly, bude proti tomuto datu protestovat?
Je to citlivá věc, ale naše obranná argumentace spočívá v tom, že národy Sovětského svazu byly stejnou obětí paktu Hitlera se Stalinem, jako jiné evropské národy. Zvolené datum 23. srpna není namířeno proti současnému Rusku a nemělo by to být takto vnímáno. S iniciativou vyhlásit 23. srpen Dnem evropské paměti přišlo několik poslanců EP v loňském roce a dnes už je pod příslušnou deklarací podepsáno 408 poslanců Evropského parlamentu, což je většina. Původní iniciátoři bylo tuším poslanci z baltských zemí.
Jaký bude další postup ohledně platformy evropské paměti?
V první fázi je nejdůležitější sehnat pro projekt politickou podporu, to je primární. Druhým krokem je připravit podklady proto, jakou právní formu by uvedená aktivita mohla mít – zda má fungovat v rámci evropských institucí, nebo na bázi mezivládní spolupráce, nebo na základě spolupráce nevládních organizací. Nejambicióznější plán je, aby iniciativa fungovala – nebo aspoň byla podporována – v rámci celoevropských struktur, byla propojena s evropskou komisí a financována z prostředků Evropské unie. Zmíněné slyšení v Evropském parlamentu nebyla jediná aktivita v tomto ohledu. Podobný proces probíhá i v Radě Evropské unie a myšlenka na vytvoření platformy „evropské paměti a svědomí“ byla i součástí programu Pracovní skupiny pro informace 5. března v rámci debaty o komunikaci lidských práv. Výstupy z ní byly 18. března předloženy Výboru stálých zástupců COREPER II, který je také akceptoval.
Zaznamenal jste nějaký rozdíl v přístupu ke komunistické minulosti mezi starými členskými státy a novými zeměmi EU?
Ten rozdíl samozřejmě existuje a vyplývá z toho, že některé členské země EU mají zkušenost s komunistickou totalitou, zatímco jiné ne a ten pohled zpět je pak tím ovlivněn. Naší ambicí ale je, aby se totalitní minulost – a nejde jen o komunismus, ale stejně tak o nacismus – stala tématem celoevropským bez ohledu na to, kdo má nebo nemá s tou kterou totalitou zkušenost, protože obě velká totalitní hnutí, nacismus a komunismus zasáhla celou evropskou společnost. Pro budoucnost je důležité, abychom co nejpodrobněji prozkoumali, z čeho vzešla síla těchto hnutí, proč byla evropskou společností za určitých situací nejen tolerována, ale i masově podporována, abychom se podobných situací do budoucna vyvarovali. Je to náš společný celoevropský zájem. Proto má význam tento návrh na institucionalisaci spolupráce a výměny informací ohledně minulosti mezi jednotlivými evropskými státy. V současné době se jednotlivé evropské země zabývají svou vlastní minulostí a výměna informací mezi jednotlivými zeměmi je v tomto ohledu slabá. Uvažovaná platforma by přitom stávající národní instituce, zabývající se minulostí, nenahradila, jen by je propojila, koordinovala by jejich činnost a prohloubila spolupráci mezi nimi. Byla by garantem společných mezinárodních výzkumných projektů atd.
Proč podle vás dodnes přežívá v evropské společnosti rozdílné vnímání zločinů nacismu a komunismu?
Je to pochopitelně dáno tím, že zkušenost s komunismem je na západě a na východě Evropy odlišná. Druhá věc je, že nacismus byl poražen ve válečném tažení, skončil bezpodmínečnou kapitulací, vládu nad hitlerovským Německem převzaly vítězné mocnosti a jeho hlavní představitelé stanuli před Norimberským tribunálem. I když denacifikace nebyla jistě dokonalá, probíhala za zcela jiných okolností, než byl pád komunismu ve východní Evropě, který měl více méně konsensuální charakter, značná část komunistických elit pád komunismu přežila, etablovala se velmi dobře v nových podmínkách a ovlivňuje i současné dění v oblastech, jako jsou armáda a policie, justice, úřední aparát a také v podnikatelské sféře, kde najdeme celou řadu bývalých komunistických managerů… Ti všichni mají vliv na vnímání minulosti a staví se pochopitelně proti tomu, aby byla komunistická minulost nějak radikálněji odsouzena, protože by se pak z toho sami nemohli nijak vyvléknout.
V Německu kdysi probíhal velký spor o to, zda-li je možno srovnávat komunistické a nacistické zločiny. Nebojíte se, že budete s poukazem na komunistické bezpráví obviněni ze snahy relativizovat bezpráví nacistické?
Výzkum komunistických zločinů nemůže v žádném případě relativizovat zločiny nacismu, včetně zločinu zločinů, jakým byl holocaust. Naopak může pochopení nacismu jen doplnit. Koneckonců komunistické režimy byly také antisemitské.
Jedná se jenom o nacismus a komunismus, nebo by součástí výzkumu měly být i různé formy diktátorských režimů, jako bylo Salazarovo Portugalsko, Frankovo Španělsko nebo plukovnický režim v Řecku?
Žádná oblast by neměla být v tomto ohledu předem vyloučena – už jenom proto, že zkoumání vztahu mezi jednotlivými diktaturami a totalitními hnutími bude bezpochyby téma, které bude předmětem výzkumu. Je ale pochopitelné, že největší důraz bude kladen na komunismus a nacismus, které měly opravdu celoevropský dopad. Režimy, jako byl Frankův ve Španělsku apod., nebudou opomenuty také z toho důvodu, že se jedná o celoevropský projekt, na kterém by měli být zainteresováni pokud možno všichni bez ohledu na svou rozdílnou historickou zkušenost. Bylo by nešikovné z něj některá národní traumata vyjmout.
Jaký význam má pro Evropskou unii, pro svobodnou společnost vůbec reflexe totalitních režimů minulého století?
Je to důležité už jenom z toho důvodu, abychom se opakování této zkušenosti vyhnuli. To platí i pro komunikaci mezi postkomunistickými státy Unie a starými členskými státy. Zkušenost s totalitou je naše dědictví, které je svým způsobem cenné a my bychom to poučení z ní měli poskytnout i našim partnerům na Západě. Pohled na minulost je v řadě evropských zemí jiný, což je vidět na obtížném hledání společného postoje vůči Rusku či Spojeným státům, postoje k protiraketové obraně atd. a snaha seznámit se s historií a dějinnými traumaty svých sousedů by měla být součást porozumění mezi jednotlivými národy. Jednou z priorit českého předsednictví je překonávání bariér mezi evropskými státy a národy. Rozdílný pohled na minulost je určitý příkop, který by měla uvažovaná platforma pomoci překonat.
Porozumění dějinným traumatům souseda jako krok k svobodné, minulostí nezatížené evropské společnosti?
Určitě. Hodně postojů jednotlivých národních společností vychází z historické zkušenosti a jestli si chceme v Evropě rozumět, musíme se vzájemně znát, a to včetně našich obav a starostí.
Nemáte obavy z toho, jak se k této iniciativě postaví vláda sociální demokracie, pokud vzejde z nových voleb?
My, kteří se na této iniciativě podílíme, jsme loajální úředníci vlády a doufám, že příští vláda, ať už bude jakákoli, shledá tuto iniciativu rozumnou a potřebnou. Je to de facto iniciativa mezinárodní, která je založena na hledání konsensu o minulosti napříč nejen jednotlivými evropskými zeměmi ale i všemi demokratickými politickými proudy. Jinak není šance cokoli na evropské půdě prosadit. Takže si myslím, že základ této myšlenky by si měla za svůj vzít jakákoli demokratická strana, která se v budoucnu chopí vlády.
Autor: Petr Placák, Euroskop