Petr Placák, Euroskop, 26. ledna 2009
Rozhovor Euroskopu s Jiřím Schneiderem, ředitelem Pražského institutu bezpečnostních studií, o situaci v Gaze, reakcích arabských států a významu blízkovýchodního konfliktu pro bezpečnost Evropy.
Křehké příměří v Gaze se nabízí pro krátkou rekapitulaci. Liší se nějak nejnovější eskalace izraelsko-palestinského konfliktu od těch předešlých, objevil se tam nějaký nový prvek?
Liší se v tom, že to není palestinsko-izraelský konflikt v celém rozsahu, ale že jde jen o Gazu. Po stažení Izraelců vypukla v pásmu Gazy občanská válka a k moci se dostal Hamás, který si uzurpoval všechnu moc. Jiná situace je také v tom, že Hamás není jen lokální teroristická organisace, která zároveň poskytuje různé sociální služby, a to daleko účinněji než to dělal Fatah. Je to především teroristická organisace, která dostává podporu ze zahraničí, a to od Íránu, což je nový prvek. Izrael je tedy na severu ohrožovaný hnutím Hizballáh podporovaným Íránem a na jihu rovněž Íránem sponzorovaným Hamásem. Od doby, kdy se Izrael začal před patnácti lety stahovat z okupovaných území, je to vlastně poprvé, kdy tam Izrael provedl operaci, která měla eliminovat rizika plynoucí z vlády teroristické organisace. Pokud jde o nástroje terorismu, tak na rozdíl od 90. let, kdy Hamás používal metodu sebevražedných útoků, má dnes k disposici rakety, ať už podomácku vyrobené nebo propašované zvenčí, kterými ostřeluje Izrael. To jsou nové prvky. Mimochodem hodně se to podobá taktice Hizballáhu.
Jaký může mít konflikt další vývoj?
Izrael stáhl z Gazy své vojáky. Neusiluje o její reokupaci, protože to by bylo pro Izrael nesmírné břemeno a riziko – bude se snažit o změnu vlády v Gaze. Otázka ovšem je, co nastane po tomto kroku, tedy kdo nastoupí místo Hamásu, kdo zaručí, že se situace nevrátí do doby před operací, ne-li že se situace ještě zhorší. Koneckonců by mohl Hamás vyjít z tohoto konfliktu posílen.
Nebylo by z taktického hlediska lepší zničit pouze mocenské zázemí Hamásu a co se týká samotné organisace, nechat ji, ať si to s ní vyřeší sami Palestinci? Izrael dal jasně najevo, že si nenechá raketové útoky jen tak líbit a že s Hamásem bude Palestincům vždycky hůř.
Bohužel sociální zázemí a militantí aktivity Hamásu nelze jednoduše oddělit – používají civilní krytí pro zbraně, sociální práce zneužívají pro propagandu i nábor ozbrojenců.
Nemohl by Izrael dělat víc pro zmírnění zoufalých podmínek lidí v Gaze a brát tak vítr z plachet palestinským radikálům?
Izrael má v tomto ohledu velmi omezený manévrovací prostor. V okamžiku, kdy se stáhnul z Gazy, neměl tam žádnou možnost přímo působit . Pokud vyloučíme novou dlouhodobou okupaci Gazy, tak ani žádné nástroje jak pomáhat tamnímu obyvatelstvu nemá. Na druhou stranu plné otevření hranic v Gaze je pro Izrael nepřijatelné, protože to je příliš velké bezpečnostní riziko. Ten manévrovací prostor byl minimální a jeden z důvodů nové vojenské operace spočíval i v rozetnutí právě tohoto bludného kruhu a v nastavení nové výchozí situace. Oslabit Hamás a nedovolit mu, aby posílil do posice, jakou měl předtím.
Jak se na konflikt dívá Egypt?
Egyptu, který se v Gaze angažuje, vadí Hamás snad ještě víc než Izraeli, i když na něj z vnitropolitických příčin neútočí. Káhira se velmi obává šíření radikálů a radikálních nálad z Gazy do Egypta.
To je i důvod, proč reakce okolních arabských zemí na nový konflikt byly celkem umírněné?
Ano. Dnes už nikdo v sunitských arabských zemích, jako je Jordánsko a Egypt, ale i pokud jde o Saúdskou Arábii, nepochybuje o tom, že je pro ně velkou hrozbou zvýšený vliv Íránu v Gaze, čímž lze také vysvětlit poměrně zdrženlivou reakci těchto zemí na izraelskou operaci, kterou Izraelci i poměrně dobře diplomaticky připravili, protože věděli, že mají velmi omezený čas.
V čem je důležitá otázka Blízkého Východu pro Evropu?
Je to konflikt, který se dotýká Evropy geograficky i demograficky, mobilisační síla palestinsko-izraelského konfliktu je veliká a radikalisace muslimských menšin v Evropě roste. Evropané, a nejen oni, si nepřejí, aby na břehu Středozemního moře vznikla nějaká detašovaná základna radikálních íránských mulláhů s možnými bezpečnostními dopady na celou oblast a celý kontinent. Blízký Východ je bezprostřední sousedství Evropy a teď je ovšem otázka – je vědomí výše uvedeného schopno přesvědčit všechny státy Unie, že je třeba se v tomto konfliktu angažovat a ne jenom posílat do Gazy humanitární pomoc?
Z evropských peněz se hradí značná část palestinské infrastruktury, ale přitom její politický vliv v regionu je minimální.
EU dělá to, co jí dovolí její členské státy, a Evropané zatím neměli vůli angažovat se přímo na místě. Bude to ale nutné. Pokud chceme obnovit palestinskou infrastrukturu, bude třeba na místě dohlížet, aby finanční prostředky nezneužívaly teroristické organisace, jak tomu bylo v minulosti. Nejde jen o to dostat humanitární dodávky na místo, ale také dohlédnout na jejich distribuci. Stejně tak nejde jednoduše otevřít hranice, aniž by se na nich zajistila bezpečnost.
Existuje nějaký rozdíl mezi starými a novými členskými zeměmi EU v postoji k izraelsko-palestinského konfliktu?
Myslím že ty dělící čáry v postoji k izraelsko-palestinskému konfliktu nejsou mezi novými a starými členskými zeměmi, ale že jsou ovlivněny více faktory. Jedním z nich je historie, což je zřejmé především v postoji Německa, které v přístupu ke konfliktu na Blízkém Východě musí brát v potaz zřejmé historické ohledy, podstatnou roli hraje přítomnost arabské, respektive muslimské menšiny v jednotlivých unijních zemích, a samozřejmě svou roli hraje i politická orientace – vlády pravicové a levicové se v tomto pohledu liší. A svou roli hrají i osobní postoje a antipatie jednotlivých politiků a diplomatů.
Je vůbec možné, aby se Unie shodla na nějakém společném stanovisku ke konfliktu na Blízkém Východě?
Je to velmi těžké, ale jediné, co zbývá, je se o to pokoušet. Přitom bude hrát úlohu otázka taktiky. Ozývají se hlasy, zda je rozumné tak široce rozkročené hnutí, jako je Hamás, ostrakizovat, nechat je na seznamu teroristických organizací. Na druhé straně je zájem efektivně kontrolovat finanční toky, které by mohly přispívat k terorismu. Tyhle ty názory se mohou střetávat a roli v tom může hrát i demokratická tradice jednotlivých zemí.
Autor: Petr Placák, Euroskop